První, čeho si posluchač sledující Muchu od začátku musí povšimnout, je změna jejího přístupu k mužům. Zdá se, že je vzala na milost – anebo prostě už nemá potřebu jim do očí plivat otevřené obžaloby jejich neschopnosti a nechutnosti. Šuplík „femipunk“, do kterého ji zařadili recenzenti, se bude muset tentokrát obejít bez dalšího přírůstku.
O hipsterech i matkách
To ale neznamená, že by písničkářce začalo být všechno lhostejné nebo že by, nedejbože, psala takzvaně korektní texty. V jazykové rovině však jejích typických vulgarismů, pro které byla někdy nepříliš trefně srovnávána s undergroundovým písničkářem Závišem, relativně ubylo. Tuto její tvář vlastně odhaluje jen jediný song Pan Píča.
Tentokrát se – v titulní písničce Nána – Nikola Mucha dokonce obrací ke svému pohlaví, tedy přesněji „genderu“. V Hipsterovi ryje hluboko a takříkajíc „unisex“ do přiblblosti a povrchnosti možná dnes už trochu ustupujícího trendu jedné skupiny extrovertních mladých. Pozornosti Nikoly Muchy neunikli ani „mamánci“ a jejich šílené rodičky, kterým dává co proto v písni, jak jinak, Matka.
  |
Bylo by škoda přehlédnout pro samé naslouchání textům fakt, jak dobře hraje zpěvaččina kapela a jak členitě jsou její texty zhudebněny. Není to možná na první poslech nápadné, ale všechny tři složky, tedy kytara Petra Zavadila, baskytara Ondřeje Kyase a bicí Štěpána Svobody (ten po nahrání alba kapelu opustil a na jeho post přišel Jaroslav Noga, známý z Už jsme doma), výborně pokračují v tradici brněnského alternativního rocku, přitom ale se současným cítěním a velmi přímočarým nápřahem. Avyniká to i na studiové nahrávce, což je jistě také zásluha žádaného zvukaře Ondřeje Ježka.
Nedvěd a Lucie
Album Nána si ovšem budeme pamatovat především díky parodiím, kterých se tu sešlo hned několik. To může sice zdánlivě působit poněkud prvoplánově a jaksi účelově, bez ambice trvalé hodnoty, ale o tom patrně Mucha nemá potřebu přemýšlet. A je to tak dobře, protože její parodie jsou prostě skvělé.
Ta nejzábavnější je na úplném konci alba. Je zaznamenána naživo ve studiu, včetně skoro dvouminutového dohadování muzikantů, kdo, kdy a jak má začít. Písnička Je mi to brácha je čiré dada na melodii Podvodu Jana Nedvěda. Dělat si legraci z trampského barda může vypadat poněkud vyčpěle, ale tady se povedl skutečně dokonalý mišmaš s textovými špeky, které se prostě neoposlouchají. Mucha semlela motivy snad ze všech Nedvědových hitů a stačí jí na to pouhé tři minuty. Včetně praskání umělého ohně.
Hudební parodii najdeme i na opačné straně alba, tedy na jeho začátku: písnička Schmutzige Mädchen je evidentně skoro až poctou dnes už zapomenuté nesnesitelné německé disco kapele Trio. A uprostřed desky pak pod záměrně devalvovaným názvem Láska zní parodická snůška řádně pokroucených banalit slovenského středního proudu, ve které samozřejmě značně „nekorektně“, ale jistěže pro Čechy vtipně funguje už samotný použitý jazyk. Jakkoli by se se stejnou silou dalo samozřejmě opřít i do rádiového popu v českém provedení.
To písnička Robert a David, s křestními jmény protagonistů Lucie a s citací slavného Medvídka, je až láskyplná. Což ostatně podporuje i osobní účast Kollera s Kodymem coby vokalistů.
