Lidovky.cz: Váš film byl před týdnem uvedený v Berlíně, kde dostal i diváckou cenu čtenářů deníku Tagesspiegel za nejlepší film v sekci Forum. Jaké z toho máte pocity?
Tak samozřejmě jsem za tu cenu velmi rád. Samotná přítomnost na Berlinale je již vyznamenáním našeho filmu. Víte však sama, že kultura má dnes v Čechách poměrně špatnou pověst a termín „festivalový film“ je pro mnohé lidi tak trochu nadávkou. Porota, která nás ocenila, se skládala ze čtenářů novin Tagesspiegel, kteří jsou vylosováni asi z pěti set zájemců. Jedná se o ženy a muže mladé i starší a s poměrně rozdílným profesním a myslím i sociálním zázemím. Cena od nich naznačuje, že náš film by se mohl líbit různému druhu publika.
Lidovky.cz: Je film pro vás víc drama, nebo černá komedie, nebo obojí...?
Já jsem nechtěl točit čistý žánrový film, ale naopak dojít k hutné slitině protikladů. Všichni si v sobě nosíme velmi protichůdné pocity. Dovedeme být podivně neklidní i v situacích, kdy nám je dobře, a nacházíme v sobě náhlou odhodlanost a lehkost ve chvílích, kdy bychom se měli rozsypat. Chtěl jsem zprostředkovat veškerou ambivalenci, která provází naše vnímání světa.
Lidovky.cz: Jaké byly konkrétní reakce diváků? Přišly třeba nějaké otázky, které vás překvapily, které jste nečekal?
V Berlíně proběhly tři diskuse a témata byla většinou podobná. Jen můj přístup k nim se měnil podle nálady. Někdy se nechám nahnat do role odborníka, který odpovídá. Jindy se mi ale podaří dotazy diváků proměnit v otázku pro publikum a přivést ho k dialogu. Spíš než poslušně odpovídat mě zajímá slyšet, co si o filmu myslí oni. Žádné otázky mne nepřekvapily. Můj film je mezinárodně srozumitelný a k nejasnostem nedochází. Diváci chápou všude v Evropě velmi podobně kontext doby a nálady ve společnosti: pocity ohrožení a nebezpečí, obavy z nezaměstnanosti, strach části společnosti z uprchlíků. Všichni společně vnímáme explozivní povahu těchto let. Také všude po Evropě se pravidelně probírají otázky spojené se sexem a s jeho obchodováním. A málo komu je vzdálená otázka přetrvávajícího dominantního postavení mužů a zároveň eroze jejich statutu pána tvorstva. Samozřejmě, tato témata jsem se snažil odít do specifického českého koloritu.
Petr Václav (* 1967)
 Režisér Petr Václav |
Lidovky.cz: Ve filmu se střídají barevné a černobílé pasáže. Jaký to má konkrétní umělecký záměr?
Barva přichází ve chvíli vzmachu emocí. V okamžiku kdy se jedna z postav rozhodne jít za člověkem, do kterého se zamiluje. Střídání barvy a černobílé mě nezajímalo nejen v souvislosti se změnou afektu. Svět v černobílé vypadá samozřejmě jinak než v barvě. Ve filmu hraje například důležitou roli auto, které na začátku vypadá jako obyčejné tmavo-šedivé. A náhle oživne, když jej uvidíme v barvách. Zrovna tak příroda dostává v černobílé a v barvě naprosto rozdílné nálady. Naopak šedivé barvy vězení a bachařova domu zůstávají podobné. Tyto patra interpretací budou asi bavit spíše cinefily, teoretiky a estéty, jsem si však jist, že ve své primární a surové podobě působí na city diváka, který při sledování filmu ani nemá čas o nich uvažovat, nebo je analyzovat. Nicméně je pociťuje.
Lidovky.cz: Tenhle film přišel hrozně rychle po Cestě ven, a to jste ještě mezitím natočil dokument o Josefu Myslivečkovi Zpověď zapomenutého. Pomohla vám Cesta ven v pozici pro získávání peněz?
Určitě, ale hlavně mi pomohla spolupráce s producentem Janem Macolou, který má chuť, vůli a schopnost naše projekty prosadit. A ví, jak je i s omezenými prostředky natočit. Po dlouhých letech jsem se konečně ocitl v tandemu s někým, na koho je spolehnutí. A on se naopak může spolehnout na mne v tom smyslu, že nejsem umělec, který si dupe, že něco musí být tak a tak, ale realista, který ví, že za daného rozpočtu je třeba vymyslet řešení, jak film natočit. V té rychlosti, se kterou přišel nový film, hrálo roli to, že scénář nebyl nový, napsal jsem ho ještě dávno před Cestou ven. Dostal jsem za něj cenu od Filmové nadace v roce 2009, když jsem ještě s Honzou nespolupracoval. V té době s tím projektem ale nedokázal žádný producent pohnout. Cenou Nadace jsme se pak také mohli zaštítit, když jsme po Cestě ven začali projekt financovat.
Lenka Vlasáková ve filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami
Lidovky.cz: Kromě herců, které jste zmínil, jste se po letech vrátil k dvojici, která hrála ve vašem na dlouhou dobu posledním českém filmu Paralelní světy – Karlu Rodenovi a Lence Vlasákové. Jaká byla ta spolupráce?
Dobrá. Tentokrát nehrají dvojici pražských intelektuálů, ale jejich protiklad. Představují obyčejné bezejmenné lidi, kteří žijou v domě u státní silnice, ve velmi neromantické vesnici... Karel Roden hraje roli hypochondra a Lenka Vlasáková je jeho žena, která musí všechno zastat, chodit do práce, navařit, uklidit, starat se o děti. Už ho má plné zuby, a tak se rozhodne změnit svůj život a jít stůj co stůj za štěstím. Je silnější než on, poměr sil, který panoval v našem předchozím společném filmu, je opačný.
Lidovky.cz: Jak Karel Roden reagoval na postavu, která je pro něj velice netypická?
Samozřejmě, čím víc měl být nepodobný sobě samotnému a jeho předešlým rolím, tím víc se prací bavil. Největší legrace byla, když Klaudia, která se na něj těšila, přijela na plac do lesa, nepoznala ho a myslela si, že je to nějakej divnej neherec. Nejvíc jsme si s Karlem užili scény, které jsme ještě upravovali přímo na místě. Tak jako například záběr, kdy se učí kouřit. Já jsem původně myslel na jiné nesmyslné rekvizity a teprve jeho odhodlání rozhodlo o tom, jak to je ve filmu. Také chtěl za každou cenu skočit do rybníka koncem října nebo začátkem listopadu, ale nakonec k tomu nedošlo. Navrhoval jsem mu, abychom tu scénu nafingovali už v létě, ale Karel trval na tom, že by se profláklo listí, a že herec se nesmí šetřit, protože točí záběry, které zůstanou navždy.
Lidovky.cz: A Lenka Vlasáková?
Lenka se nezměnila, je to pořád herečka, se kterou proberete scénář, udělá si názor, má svou roli velmi zvnitřnělou, a pak už s ní jedete spíš na pocit a upravujete nuance. S ní neprobíhají žádné velké teorie a mluvení. Vše na place se řídí citem. Velmi úsporně. Zároveň jí nemůžete oblafnout, nebo ji k něčemu nutit silou. Musí točit záběr z niterného přesvědčení. Ne že by hrozila pláčem nebo nepříjemnostmi, to vůbec ne. Přesto mi ale občas tenhle typ upřímné neschopnosti se podřídit a udělat něco jen tak, aby to již bylo za ním, připomíná argument slavné pěvkyně Gabrielli, která hraje důležitou roli v mém projektu o Josefu Myslivečkovi, a která se dokonale bránila v případě konfliktu s impresárii: „Cokoli, co řeknete, mne může rozplakat. Nic z toho, co řeknete, mne dnes večer nepřinutí zpívat.“
Lenka Vlasáková a Zdeněk Godla ve filmu Nikdy nejsme sami.
Lidovky.cz: Jakým způsobem vůbec přemýšlíte o divácích, když připravujete film?
Myslím na ně neustále. Komerční film ovšem na rozdíl ode mne dává divákům i to, o čem autoři nemusí být sami vnitřně zcela přesvědčeni, ale vědí, že to funguje na nejširší publikum. Nekomerční režisér netočí jen pro diváky, ale zároveň netočí jen pro sebe. Řídí se pocitem, že se trefuje do černého, a to i za cenu, že to není vždy příjemné, že to může zranit nebo šokovat. Přitom ale věří, že trefa do černého zároveň mnohé diváky baví. Nejde prověřenou cestou kalkulovaného úspěchu, ale zároveň je přesvědčen, že když se nenudí on, nebudou se nudit ani diváci. Nikdy nejsme sami patří k tomuto druhu nonkonformních a nekomfortních filmů. Nicméně jsem přesvědčen, a projekce v Berlíně mě v tom ujistily, že je v něm dost zábavných a emočně silných elementů. Jeho obsah je skutečně bohatý a jde dopředu v celkem svižném rytmu. Já se ve svých filmech nechci vyhýbat ani smutku, ani depresi, ani šílenství. Vždy uvažuju o tom, abych diváka nenudil, neustále přemýšlím o tom, jak kde co zkracovat a opravdu dynamicky naplňovat film. Ovšem ne za cenu, abych zkracoval na úkor obsahu a ve prospěch zploštění, po kterém stojí někteří obchodníci, kteří vědí, že čím kratší film, tím spíše se prodává. Chci postavy a události ukázat a prokreslit, ale zároveň chci, aby film pokračoval dopředu, aby se lidi mohli i bavit. Samozřejmě, ten film není kalkulovaný na úspěch, hraje si s ohněm, bere na sebe riziko, že některé povahy jej nepřijmou.
 |
Lidovky.cz: Máte teď už plány na další film? Po tolika letech ve Francii přišly tři filmy rychle za sebou, bude to tak dál?
To všechno vzniklo, jak jsem říkal, díky našemu tandemu s Honzou Macolou. Po Nikdy nejsme sami jsme v této dynamice chtěli pokračovat a také jsme nechtěli opustit naše herce, které jsem objevil na Cestě ven. Moc bych chtěl, aby Klaudia Dudová, Zdeněk Godla, ale i Mája Ferencová, se kterou jsem od té doby neměl možnost natáčet, mohli hrát i ve filmech dalších režisérů, aby mohli prosadit svůj talent. Jestli to přijde nevím, protože mají handicap, že jsou Romové... a postav pro ně v českém filmu je poskrovnu. Takže jsme se rozhodli, že uděláme road-movie, kde bude hrát Zdeněk Godla, Klaudie Dudová a v hlavní roli Julek Oračko, který hrál toxikomana v Cestě ven. A Milan Cifra, který mě provází od mého prvního filmu Marian. Měla hrát i Mája, ale pak jsme bohužel museli z finančních důvodů zkracovat scénář. V poměrně bojovné energii, absenci strachu z držkopádu a zároveň pohodové náladě jsme natočili film, který vznikal den za dnem, v atmosféře neo-nové vlny. Cestovali jsme přes Francii a Itálii, nabírali do rolí různé lidi, kteří nám přišli do cesty. Film popisuje cestu jednoho propuštěného vězně za štěstím, které nemůže najít v severočeském ghettu. Byl to náš poměrně rychlý a velmi levný způsob, jak nepřestat natáčet a jak využít skupiny mých herců, které jsem objevil. Film je teď v postprodukci. Teď se samozřejmě musíme zdánlivě zastavit, ale jen zdánlivě. Připravujeme náročný projekt, který vyžaduje minimálně rok poměrně intenzivních příprav.
