Můj mimozemšťan chce také oblékat psy do svetříků, říká herec a mim Pavol Seriš

Lidovky.cz: Můžete blíže představit inscenaci Pozemšťan?
Pozemšťan je divadelní kus o tvorovi z jiné planety, jenž se dostane na planetu Země, zamiluje se do lidí a snaží se stát člověkem. Na jeho planetě jsou všichni stejní, ale my jsme různí. Chtěl by být jako my: chce jíst čokoládu, platit daně a oblékat pejsky do svetříků. Těším se, že si ho zahraji už v sobotu 1. srpna na Letní scéně Divadla Bolka Polívky na Kraví hoře.

Lidovky.cz: Které všechny sociální skupiny či povolání už jste v kariéře předváděl? Co vás bavilo nejvíce?
Věnoval jsem se například číšníkům ve hře Chutilo vám, páni? anebo prodavačům ve hře Pri kase. Víc než samotná povolání mě ale zajímají lidé jako takoví. Jak se chováme, jak reagujeme, co je v mezilidských vztazích vnímané jako normální a akceptovatelné, a co už naopak není. Psychicky i fyzicky.

Lidovky.cz: Jak vypadá váš běžný den? 
Je mnoho aktivit, kterým se věnuji. V ideálním případě stihnu za den něco vytvořit a napsat, něco si přečíst, navařit, zacvičit si, zahrát si s dětmi, projet se na kole a večer odehrát představení. Když zrovna nehraji, rád si zaskočím do divadla, kina, sauny nebo do parku. Nudu jsem už roky nezažil.

Lidovky.cz: Pracujete s improvizací, nebo se snažíte mít vše „nalajnované“?
K improvizaci mám kladný vztah a často ji nechávám, aby mě v představeních strhla. I když má každá moje hra pevně daný scénář, je pro mě i pro publikum osvěžující se od něj odchylovat. Divadlo má být hlavně živé, probíhá vždy tady a teď.

V poslední době stále častěji pronikám i do vod čisté improvizace, což nastává tehdy, když přijdete na pódium absolutně bez přípravy a vše spontánně vytváříte přímo před zraky publika. To vyžaduje pochopitelně i větší odvahu. Nedávno jsem přijal pozvání ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti a od října tam budu mít pravidelné večery improvizace s kamarádkou a herečkou Petrou Staňkovou.

Lidovky.cz: Věnujete se autorskému divadlu jednoho herce. Co to obnáší?
Už v prvním ročníku na JAMU jsem zjistil, že mě nejvíc láká hrát to, co si sám napíšu. Psaní a hraní jsou pro mě neoddělitelné složky tvorby. Nejsem v tom ale úplně striktní; například v tragikomedii Samko Tále interpretuji text Daniely Kapitáňové, ale mnohem bližší je mi vlastní autorský vklad. Zbožňuji procházet tím zdlouhavým procesem od hledání námětu přes shromažďování materiálu k psaní scénáře až k samotným zkouškám, při kterých hledáte fyzický výraz a pohybové detaily. Celé to směřuje k premiéře s diváky, a když se vše vydaří, divák odejde šťastný, dojatý nebo jinak emočně zasažený. To je krása divadla.

Lidovky.cz: Pracujete hodně s humorem. Jaký druh humoru je vám nejbližší a proč?
Humor je velmi specifická záležitost. Kolik lidí, tolik chutí. Mně je blízký absurdní humor, který má základy v dadaismu a surrealismu - Daniil Charms, Woody Allen, Eddie Izzard. Taktéž mám rád fyzický humor, pantomimu a klaunství - Charlie Chaplin, Rowan Atkinson, Robin Williams a další. Rád vytvářím slovní humor do notesu a stejně tak i pohybové vylomeniny před zrcadlem. Nejradši kombinuji slovo s pohybem a tancem, které kořením improvizací a interakcí s publikem.

Lidovky.cz: Jak jsou na tom Češi se smyslem pro humor? A jak Slováci?
Myslím, že se nedá obecně říct, který národ se čemu směje. Lidem po celém světě přijdou vtipné podobné věci. Smysl pro humor je individuální vlastnost, nikoliv něco národního.

Lidovky.cz:  Získal jste celou řadu cen. Na kterou jste nejvíce pyšný?Nehraji divadlo kvůli cenám, ale každé takové ocenění samozřejmě potěší a povzbudí. Vážím si všech. Zvláštní význam pro mě mají ocenění ze zahraničí, jako jsou například ceny z Itálie, Maroka nebo Estonska. To totiž potvrzuje fakt, že moje tvorba dokáže rezonovat i mimo náš československý rybník.

Lidovky.cz: Zaujalo mě, že máte kromě JAMU vystudovanou i Masarykovou univerzitu, konkrétně angličtinu a norštinu. Proč zrovna tu? Využíváte ji teď nějak?
Přiznám se, že ji skoro vůbec nevyužívám. Do roku 2010 jsem žil hlavně studiem jazyků. Hovořil jsem plynule anglicky, francouzsky a norsky, začínal jsem se španělštinou a objevoval další řeči. Potom nastal zlom: přijali mě na JAMU a já se naplno odevzdal divadlu. Nicméně nedávno jsem v Praze potkal svého bývalého profesora Thora Henrika a potěšilo mě, že jsem s ním v norštině stále dokázal vést smysluplný dialog.

Lidovky.cz: V roce 2017 jste dokončil doktorská studia na JAMU. Jak tam taková doktorská studia probíhají?
Doktorské studium mi doplnilo vzdělání, čtyři roky výzkumu určitě nebyly k zahození. Výhodou bylo, že při PhD. studiu jsem měl dostatek času na svou tvorbu a několikrát jsem díky němu vycestoval i do ciziny. Také jsem měl možnost navštěvovat inspirativní semináře, například u pana profesora Petra Osolsobě. V rámci psaní disertační práce jsem přečetl velké množství publikací, ke kterým bych se jinak asi nedostal. Je vtipné, že mě teď na akademické půdě oslovují „pane doktore“.

Lidovky.cz: Co vás čeká v nové sezoně?
Tím, že v minulé sezoně přišel nečekaný zákaz hraní, se mi ta následující mimořádně naplnila. Kromě velkého množství svých vlastních představení a vyučování na JAMU mám rozpracované čtyři pohybové spolupráce v rámci činohry - Soumrak Bohů v Plzni, Vojnu a mír v Praze, Hosta v Mostě a Sylvu v Liberci. Všechny budou mít premiéru na přelomu srpna a září.

Teď jsem dostal pozvání ke spolupráci na inscenaci Lásky jedné plavovlásky do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, která má premiéru v listopadu. Rýsuje se mi i další zajímavá spolupráce s pražským divadlem ABC. Už několik měsíců píšu dva nové kusy: jedno sólo stand-up představení a jednu hru pro tři herce. V té bych si chtěl zahrát s Terezou Marečkovou a Daliborem Bušem z Husy na provázku. 

Nikdy jsem nepsal dvě věci naráz, ale může za to nečekané množství volného času na jaře. Příští rok bych si měl poprvé vyzkoušet i divadlo pro děti. V Divadle Polárka bude režírovat mim Radim Vizváry a přizval si mě jako hosta. Vypadá to, že sezona 2020-2021 bude opravdu bohatá. A jsem rád, že už je za rohem.