Jistě, kdo chce, může spřádat teorie o tom, co přesně je myšleno slovy "cítím, že se blíží dávná zář". Spíš než nějaké záblesky budoucnosti se na to album ale zapsala snaha zpěváka a jeho spolupracovníků vrátit se k tomu, co pro Muka a hudbu, kterou dělal, bylo charakteristické dřív. Daleko víc než deska muzikálové hvězdy zní V bludišti dnů jako album frontmana Oceánu.
S Mukem na desce spolupracovali mimo jiné členové pražské skupiny Deep Decline - muzikanti mladší generace než Mukovy. Se zpěvákem ale sdíleli podobnou vášeň k britskému potemnělému popu 80. let, jak ho hrály třeba skupiny The Cure nebo Depeche Mode (hraním jejich repertoáru se Deep Decline před lety proslavili).
Na V bludišti dnů je tahle společná záliba zřetelně slyšet, je to dílo lidí, kteří mají něco naposloucháno a to slyšené pro ně taky něco znamená. Poslední Mukova deska má atributy, které fanoušky zpěvákových starších kapel oslovovaly - vrstvy kláves, okázalou romantičnost a trochu prvoplánovou oduševnělost, exaltovaný vokál, emoce, které se tlačí hodně dopředu, a možná proto někdy ztrácejí hloubku. I tohle ale k danému žánru patří.
Muk a jeho spoluhráči to vše přinášejí v dávkách, které spotřebněji orientovaného posluchače neznejistí, o nějakém prvoplánovém podbízení se ale rovněž nedá mluvit. Je to hudba v něčem - samozřejmě - anachronická, svým způsobem ale také docela současná. Cyklus revivalu dospěl k době před dvaceti lety - kdejaká mladá a "trendy" kapela dnes zní jako z roku 1988. Deska V bludišti dnů se mohla stát prvním krokem nějakého Mukova návratu - ne snad na špičku hudebních výbojů, ale k něčemu, co mu skutečně bylo vlastní.
Pro mnoho lidí, kteří na přelomu 80. a 90. let žili hudbou skupiny Oceán (ta kapela byla uctívána s oddaností v těchhle končinách neobvyklou), mohla zpráva o smrti Petra Muka znít jako potvrzení konce vlastního mládí. Skutečnost, že někdejší idol se snažil vrátit k hudbě svého srdce, pro ně může být jistou útěchou.
