Pátek 27. listopadu 2020svátek má Xenie 2 °C zataženo Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Muž, jenž tvaroval světlo jako hmotu. Výstava Josefa Svobody má jasnou koncepci

Cit pro atmosféru. Pohled do expozice na jednu ze Svobodových prací. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cit pro atmosféru. Pohled do expozice na jednu ze Svobodových prací. | foto: ADÉLA SEMERÁDOVÁ

PRAHA Josef Svoboda, světoznámý scénograf, experimentátor a novátor, byl ročník 1920, letos tedy slavíme sto let od jeho narození. A k tomuto výročí se minulý týden v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře otevřela výstava, v níž se podařilo účelně a s přidanou výtvarnou hodnotou postihnout hlavní témata muže, který zásadně ovlivnil podobu divadla druhé poloviny dvacátého století.

Josef Svoboda je pravidelně vystavován zejména v zahraničí, však také tam realizoval s velkým ohlasem velkou část své tvorby. Řadu těchto výstav po roce 1990 uskutečnila Helena Albertová, o které lze říct, že „má na Svobodu patent“ a jako poradkyně se podílela i na expozici v Gasku. Partnerkou jí byla Šárka Hejnová, kostýmní výtvarnice a Svobodova dcera. Také kurátorský tým zahrnul rodinné příslušníky – tvoří jej Jakub Hejna, který již o slavnému dědečkovi natočil film, a pak Martin Ondruš.

Již dříve vznikla z iniciativy rodinných příslušníků „opéeska“ Josef Svoboda – scénograf, která o jeho dílo pečuje a po řadě peripetií se jí podařilo najít prostor pro tuto výstavu v Gasku, neboť Svobodovu velkou retrospektivu v roce jeho stého narození žádná veřejnoprávní instituce do svých plánů nezahrnula. Vyjma Divadelního ústavu, který připravil na jaře online výstavu, posléze prodlouženou do konce roku a nyní stihl k otevření kutnohorské expozice vydat skvělou knihu Svobodových úvah o divadle Architektura imaginárního, kterou lze vnímat jako scénografovo krédo. Je vzorně editorsky ošetřená a jde o přednášky, které Svoboda proslovil na milánské Škole dramatického umění Paola Grassiho roku 1986, o tři roky později je vydalo nakladatelství Ubu libri a kniha si zaslouží samostatnou recenzi.

Umělecké milníky

Ale zpět k výstavě, autorem architektonické koncepce je Daniel Hanzlík a Pavel Mrkus a celému týmu se nejenom podařilo předvést důležité vývojové fáze Svobodovy tvorby a nepominout její vnitřní logiku, ale také stvořit živou multimediální instalaci, která dýchá energií a evokuje magii a variabilitu divadelního prostoru. Ani makety nejsou v tomto uspořádání žádnými mrtvými artefakty, jsou dobře vybrané a není jich ani málo, ani moc.

Průřez Svobodovými scénografiemi začíná čtyřicátými lety minulého století a končí počátkem třetího tisíciletí a návštěvník si může dobře uvědomit neutuchající proud jeho invence; Svoboda vlastně nikdy nepůsobil vyčerpaně nebo eklekticky. V úvodní chodbě je podél stěny nainstalované vlnící se pletivo a na něm jsou zavěšené Svobodovy kresby a návrhy, většina z nich dosud nebyla zveřejněna. Jsou to jak abstraktní barevné studie, tak konkrétní návrhy scén. Všechny jsou ale nápaditě adjustované do plexiskla, což působí nesmírně přirozeně a lehce. 

Na protější stěně je chronologie Svobodovy tvorby s vybranými mezníky, výčet končí inscenací Graffiti z Laterny magiky, která vznikla v roce 2002 a hrála se dvanáct let. Uprostřed tohoto koridoru jsou také makety vybraných scénografií. Chodba končí minikinem a v dalších šesti sálech lze spatřit Svobodovo ojedinělé novátorství pomocí audiovizuálních dokumentů, projekcí a 3D animací, v každém oddělení jsou také úryvky z jeho textů, které se vztahují k příslušným postupům.

Jsou tu třeba ukázky toho, jak geniálně zacházel se světlem a připomínka jeho přelomových technologických řešení (například světelná baterie), které umožnily zacházet se světlem jako s hmotou. V poslední místnosti (Theatrum mundi) se v trojrozměrné animaci ukazují dvě inscenace: Faust – Fragmenty (Piccolo Teatro, Milán 1989) La Traviata (Sferisterio di Macerata 1992). V první zavěsil nad jeviště spirálu z hedvábí, na níž se promítaly obrazy ohně a vody jako symboly universa, a použil monumentální zrcadlo, které odráželo dění na jevišti, ale fungovalo jako reflexní deska pro hlediště. Podobné řešení použil v 90. letech i v Národním divadle pro Krejčova Fausta. Příklad obou inscenací je výtečně zvolený, dokumentuje Svobodovo vnímání prostoru jako proměnlivého prvku, cit pro monumentální výtvarné gesto.

Na rozdíl od předchozí pražské výstavy, která Svobodu propojila s Paulem Wilsonem a jež byla odbytá, chaotická a vytvářela nesmyslná spojení, má expozice v Gasku jasnou koncepci, nevymýšlí rádoby efektní ozvláštnění, je živá, dynamická, kontaktní a hlavně slouží autorovi a jeho dílu. Informuje o něm s určitou pokorou a zároveň se instalace jeho dílem inspiruje, využívá jeho dynamickou vizualitu.

JOSEF SVOBODA – SCÉNOGRAF

Kurátoři: Jakub Hejna a Martin Ondruš

Architektonická koncepce: Daniel Hanzlík a Pavel Mrkus

Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, 11. 10. 2020 – 31. 1. 2021

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Čeká nás válka generací, mladí jsou v depresi a naštvaní, míní klimatolog

Václav Cílek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klimatolog, geolog, filozof a popularizátor vědy Václav Cílek dlouhá léta varuje před klimatickými změnami, před...

Bývala jsem královna diskoték, teď jezdím na traktoru, směje se vinařka

Petra Brédová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Na řetízku se jí pohupuje stříbrný traktůrek, na zádech má vytetovaný kombajn. Z Košic to vzala do jihomoravské vesnice...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

Stavba, jež načerno vyrostla v CHKO Lužické hory. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...