Howard Sidenberg se narodil v americkém Richmondu ve státě Virginia. Od roku 1991 žije v Praze. Od roku 1992 provozuje nakladatelství Twisted Spoon Press, kde vydává anglické překlady středo- a východoevropských spisovatelů, v hojné míře i těch českých, od Máchy po Emila Hakla nebo Zuzanu Brabcovou.
LN: V nakladatelství vydáváte dost specifické, menšinové autory, z těch českých například Štyrského, Nezvala, Karáska ze Lvovic, Březinu, Ladislava Klímu, Ladislava Nováka – co je pro vás spojuje? Jaká je vydavatelská filozofie Twisted Spoon Press?
Řada těch autorů vlastně není menšinová v kontextu středoevropské kultury. Myslím si, že naopak měli jistý vliv na současné české spisovatele, kteří se k nim často odvolávají, ať přímo, nebo nepřímo. Uvedu příklad: když čtu třeba nějakého současného francouzského nebo německého autora a najdu u něj odkaz na spisovatele jeho jazyka z minulých dob, můžu téměř s jistotou předpokládat, že ty texty někde existují, že byly přeloženy do angličtiny a vydány. To ale často není případ česky psané literatury. Třeba u Hrabala, jehož mnohé knihy byly přeloženy do angličtiny, najdeme odkazy k Ladislavu Klímovi, dokonce přímé citace z jeho děl či jeho epigramy. Jenže anglický čtenář se nemůže jen tak vydat do knihovny a vytáhnout si příslušný svazek Klímy ve svém jazyce. Dokážu se do té situace vžít. Chápu, že ho třeba zajímá, kdo Ladislav Klíma byl a co psal. Proto tyhle autory vydávám – abych vyplnil existující mezery.
  |
LN: Takže osvěta. Dá se říct, čím je literatura střední, potažmo východní Evropy specifická?
Řekl bych, že co je univerzální, je lokální, a naopak. Vysvětlil bych to asi takhle: podmínky má člověk stejné vlastně celosvětově, ale co je odlišné, jsou jistá specifika pohledu na život. Pohled obyvatele Prahy, Bukurešti nebo Krakova může to univerzální něčím obohatit.
LN: Jaký je o ty literatury zájem v anglicky mluvících zemích? V jakých nákladech knížky vydáváte?
Čtenáři, kteří čtou v angličtině, jsou po celém světě, takže zájem samozřejmě existuje, i když nejde o velký obchod. Běžné náklady Twisted Spoon Press dosahují dvou tisíc výtisků.
LN: A kdo měl v překladu z českých autorů největší úspěch: Mácha, Erben? A nemyslím jen prodané výtisky, ale i kritické ohlasy.
Jedná se o dvě různé knihy dvou odlišných autorů. Máchu považuji za velkého básníka, zatímco Erbena vnímám spíš jako etnografa s jistými literárními sklony. Oba autory pro nás přeložila Marcela Sulak, která poezii překládá i z jiných jazyků a sama je také vydávanou básnířkou. Má tedy cit pro to, co každý z autorů potřebuje z hlediska básnického výrazu. Došli jsme například k tomu, že Mácha zní v angličtině lépe ve volném verši s vnitřním rýmem a asonancí, zatímco u Erbena je třeba zachovat rým. Hlavní důvod, proč jsem ale vydal Erbenovu Kytici, byl ten, že jsem chtěl spolu s textem publikovat ilustrace Aléna Diviše. Pamatuji si jeho první výstavu v roce 1991 v pražské galerii U Řečických. Byly tam jeho ilustrace k Edgaru Allanu Poeovi, které mě nadchly. A pokud jde o míru „úspěchu“ Máchy a Erbena, je zhruba stejná.
LN: Některé knížky sám překládáte, třeba výbor z literárního díla Jindřicha Štyrského. Bohemistiku ani překladatelství jste ale nestudoval…
Na islandské legendy si ve svých knihách sáhnout nedovolím, říká spisovatelka Hildur Knútsdóttirová |
Stejně jako většina překladatelů, kteří překládají pro Twisted Spoon Press. Znalost jazyka, ze kterého překladatel překládá, je samozřejmě důležitá, za mnohem důležitější ale považuji schopnost psát v angličtině – tedy psát živě, s představivostí a nebát se riskovat jako například zmíněná Marcela Sulak. Co mě ale opravdu zajímá, je spolupráce s těmi, kteří se sem přistěhovali z angloamerického světa po roce 1989. Přivedly je sem jejich vlastní literární ambice a talent, současně se ale přirozeně začali učit jazyk, a tím se stali potenciálně zajímavými překladateli. To je třeba případ Sorena Gaugera, Kanaďana, který žije už skoro dvacet let v Krakově. Sorena jsem potkal původně jako spisovatele. Poslal mi své povídky, které se mi líbily, a já je vydal. Jeho styl se mi zamlouval natolik, že jsem se ho zeptal, jestli nemá zájem překládat. Soren na to kývl, a tak vznikla naše spolupráce. Dodnes pro nás z polštiny přeložil několik knih, včetně jednoho z nejzajímavějších titulů, které jsme vydali: I Burn Paris od Bruna Jasieńského.
LN: Děláte knížkám v zahraničí nějakou cílenou propagaci? Autorská čtení těm žijícím, například?
To je téma na dlouhý rozhovor. Pořád mi to vrtá hlavou. Mohli bychom sedět v hospodě a mluvit o tom pět hodin, ale stručně: Pro malé nakladatelství by bylo sebevraždou kopírovat postupy komerčních nakladatelství zavedené v jiných, starosvětských podmínkách. Propagace je běh na dlouhou trať. Nejde jenom o první měsíce po vydání titulu. Navíc součástí propagace je i to, jak je kniha udělaná, její design. V jiném oboru by se řeklo „balení a prezentace“. Ani štěstí v tomto ohledu není zanedbatelné. Prostě všechno souvisí se vším.
LN: Twisted Spoon Press jste založil v Praze v roce 1992. Co vás přivedlo do Prahy?
Objektivní náhoda a útěk před dokončením disertace.
Nakladatel Howard Sidenberg.
LN: Jaké máte na Prahu devadesátých let vzpomínky? A jak vidíte tu dnešní?
Do Prahy jsem přijel v dubnu 1991 – a zbytek toho roku byl jedna velká zábava. Od té doby se samozřejmě hodně změnilo, jedna věc ale zůstala stejná: živé divadlo na ulici. Jen já jsem se postupně z diváka stal spíš účinkujícím.
LN: Sledujete současnou českou literaturu?
Ano, ale přiznávám, že všechno číst nestíhám. Poslední dobou čtu knihy Zuzany Brabcové, které mi unikly v době jejich vydání. A zajímá mě také to, co píšou Marek Šindelka nebo Emil Hakl.
LN: Jaké tituly má Twisted Spoon Press v plánu na letošek, příští rok?
Osobně se velmi těším na Voliéry Zuzany Brabcové v překladu Terezy Novické. Když jsem četl české vydání, už v polovině mi bylo jasné, že tu knihu chci vydat. Kvůli jazyku, kvůli její představivosti. Zajímají mě ale i její jiné prózy, například Stropy, které bych chtěl v budoucnu také vydat.
LN: Proč je vlastně v názvu nakladatelství ta „zkroucená lžička“?
Ten motiv je odkazem na laciné hliníkové příbory, které byly na počátku devadesátých let všude ve zdejších pohostinstvích. Nejčastěji jsme chodívali do automatu Koruna na Můstku nebo do bufetu u Anděla – a tam během konzumace bezděčně ohýbali vidličky a lžíce.
