Neznámá hrdinka z ikonické fotografie. Jak snímek vznikl, jsem se dozvěděla po čtvrt století, říká |
Lidovky.cz: V úvodu knihy mluvíte o tom, že vás záběr na váš sedmnáctiletý ubrečený obličej, v němž voláte „máme holé ruce“ pronásleduje od roku 1989. Co se změnilo, že jste si řekla - letos o tom všem napíšu knížku?
Myslím, že tím hlavním impulzem bylo, co se teď u nás děje. Lidé po dlouhé době vyšli do ulic a začali se zase zajímat o veřejné věci a o to, kam tahle země směřuje. Jde o urgentní situaci, kdy se rozhoduje o budoucnosti naší země. A nejen té naší. Myslím, že rozhodující situace je všude. Dochází ke střetu nedemokratických sil s demokracií.
Poprvé jsem měla pocit, že je důležité minulost znovu prožít a napsat o ní takovým způsobem, aby ti, kteří se narodili po roce 1989, pocítili na vlastní kůži, jaké to bylo žít v zemi, kde člověk nemohl rozhodovat o svém vlastním životě, nemohl studovat vysněný obor, nemohl cestovat. Neměl možnost volby. Na tuhle skutečnost se zapomíná. A také na ten vztek, frustraci a depresi, které nesvoboda v mladých lidech vyvolávala. Pocit ukradené budoucnosti.
Lidovky.cz: Kniha je tedy určená hlavně mladým lidem?
Cílovou skupinou jsou mladí dospělí a dospívající, ale myslím, že nakonec bude mít širší záběr. Když jsem ji psala, měla jsem určitý „pedagogický záměr.“ Chtěla jsem lidem co nejvíc přiblížit tu dobu, aby se s tím, co probíhalo, mohli ztotožnit. Použila jsem i svůj vlastní deník, bylo mi tehdy sedmnáct let. Pomohlo mi to vrátit se do emocí dospívajícího člověka a také vystihnout jazyk.
Lidovky.cz: Překvapilo mě, že deníkové zápisky jsou psány poměrně otevřeně, jsou i velmi kritické vůči tehdejšímu režimu. Psala jste to takhle, nebo jste zápisky zpětně doupravila?
Deníky mi pomohly, abych vystihla emotivní naladění a úhel pohledu, ze kterého jsem se na to tehdy koukala. Ale moc informací jsem v nich nenašla, musela jsem si všechno zpětně vyhledat a nastudovat. Byla jsem dost opatrná, aby tam bylo všechno správně. A knihu kontroloval i historik. Je zajímavé, jak málo konkrétních věcí jsem si z té doby pamatovala, dokonce ani ze stávky, kterou jsme s pár studenty vedli na gymplu. Přitom to byly tak silné zážitky. Ostatní to mají podobně. To jsem zjistila, když jsem rozesílala mail svým tehdejším kamarádům, aby mi napsali, co si pamatují. Moc se mi toho nesešlo.
Lidovky.cz: Z knihy sálají velké emoce. Nejvíc asi pocit svobody a pak v té druhé linii pocit zklamání z lásky. Bylo emocionálně obtížné vrátit se ve vzpomínkách do téhle doby?
Nebylo (smích). Přišlo mi přirozené do toho vplout. Až mě vyděsilo, že jsem se asi od svých sedmnácti let moc nezměnila.
Lidovky.cz: V knize nemluvíte pouze o 17. listopadu, ale o řadě dalších demonstrací, o Palachově týdnu. Co stálo za rozhodnutím jít na tu první?
Ta první, na kterou jsem šla, byla 28. října 1988. Píšu o tom i v knize, jak se mnou šel táta a učil mne demonstrovat, vlastně spíš utíkat před policajty. Ale ta opravdu první velká demonstrace byla 21. srpna 1988, na té jsem nebyla. Bylo to o prázdninách, nebyla jsem v Praze, a navíc bych se ještě asi bála. Ta demonstrace byla takový přelom, po ní se rozšířilo vědomí, že to jde. Že můžeme a musíme jít do ulic a vyjádřit svůj názor. 28. října šlo už víc lidí, ale z naší třídy myslím ještě nikdo, nebo jsme o tom nemluvili. Teprve během Palachova týdne se to prolomilo a na jaře už nás chodila celá parta. Něco se dělo skoro každý den.
Lidovky.cz: Vaši rodiče byli asi poměrně tolerantní. Myslím si to s ohledem na to, co vám všechno dovolili.
Oni se o nás samozřejmě báli, ale nemohli nám to zakázat.
Křest knížky Máme holý ruce autorky Magdalény Platzové (vpravo).
Lidovky.cz: Jak to vypadalo u vás doma po sametové revoluci? Z knihy jsem měla dojem, že oba vaši rodiče měli najednou plné ruce práce.
Oba na několik let zmizeli. Máma, která bývala disidentka, byla nejdřív v Občanském fóru, potom šla s Václavem Havlem na Hrad. Táta, který byl vždycky na volné noze, byl najednou zaměstnaný v televizi. Já byla celkem ráda. Zmizel jakýkoli dohled, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.
Lidovky.cz: V té knize mě zaujala scéna, kdy jste potkala Václava Havla.
To je podle skutečnosti. On jezdil v létě roku 1989 po svých kamarádech a zastavil se taky u nás na chalupě. Máma mi volala, ať rychle přijedu, jestli se s ním chci poznat. Tak jsem ráno sedla na první autobus a jela. Bylo to vlastně poprvé a naposledy, co jsem měla možnost s ním opravdu mluvit. I když jsem ho samozřejmě znala už předtím, chodil i k nám domů, ale vždycky tam byla spousta lidí a já a sestra jsme byly mimo, byly jsme malé. Někdy jsme tam směly sedět a poslouchat, třeba když Vaculík četl svůj nový fejeton nebo Milan Uhde novou divadelní hru, ale když probírali politiku, musely jsme odejít.
Lidovky.cz: Z knížky jsem měla pocit, že pro vaše sedmnáctileté já byl Havel hrdina.
Myslím, že to byl pro všechny hrdina. Byl to člověk, který dokázal dělat politickou práci v době, kdy tady žádná politika nebyla. A který nahlas říkal a psal, co si myslí v době, kdy nás všude obklopovala lež.
Dneska je takový trend říkat, že skupina kolem Občanského fóra nevěděla, co dělá, že všechno ti lidé nějak popletli a zkazili. Ale to není pravda. Když jsem si znovu procházela všechna ta prohlášení a dobové dokumenty, byla jsem opravdu překvapená tím, jak tihle lidé kolem Havla byli připravení. Jak podrobně a přesně byli schopni zformulovat, co tato společnost potřebuje, aby se uzdravila. Víte, tady se žilo jako pod nějakým poklopem, stačí se podívat na YouTube na staré televizní noviny, aby to člověk pochopil.
Celé to bylo založeno na lži, nemělo to nic společného s reálným světem. Všichni to věděli, ale zároveň nebyli schopni z toho vyhlédnout ven. A tihle lidé, kteří žili ve stejné vylhané realitě jako ostatní, měli už 19. listopadu přesně naformulované požadavky. Byla tam svobodná média, možnost mluvit o historii, svobodné volby, ale i ekologie. Nebylo tam, že mají jít komunisti od moci. To jim přišlo druhotné. Věděli, že když se naplní základní požadavky demokratické společnosti, komunisti odpadnou.
Lidovky.cz: Ke konci knihy hodně zmiňujete to, že je pozoruhodné, jak rychle a lehce lidé převlékají kabáty. Jak vnímáte tu situaci zpětně?
Zpětně se pomalu nedá vyznat, kdo byl kdo. Už mnoho let tu běží kampaň, která historii záměrně deformuje. V mojí knize je okamžik, myslím, že to bylo ve čtvrtek 24. listopadu, kdy se najednou na Václaváku objevila Hana Zagorová a začala zpívat hymnu s Martou Kubišovou, která byla dvacet let zakázaná. V tu chvíli bylo jasné, že se překlápí moc, že už za Zagorovou půjdou všichni. Většina lidí se vždycky nechá ovlivnit a strhnout s proudem, ať se jedná o dobré, nebo špatné věci.
Proto jde v současné chvíli opravdu o hodně. Jde o to udržet jisté základy, na kterých funguje demokracie. Pokud se tyto základy naruší, může se stát cokoli a většina půjde s proudem. Takhle to bylo s nacismem i s komunismem. Společnost sama od sebe nemá žádné sebezáchovné mechanismy nebo záchranné brzdy. To se musí hlídat ze dne na den, pracovat na tom. A k té práci patří i mluvit a psát o tom, co se v téhle zemi před třiceti lety stalo.
