26. srpna 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Na Čapkovi je všechno špatně, byl to maloburžoazní autor, říká britský bohemista

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 172Diskuse
Karel Čapek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Čapek | foto: Lidovky.cz

PRAHA Je jednou z nejdůležitějších postav světové bohemistiky. V češtině jsou k mání jeho knihy Pátrání po identitě (1996) a Ďáblové, ženy a národ (2008). Na letošním bohemistickém semináři ve Zlíně převzal Robert Burton Pynsent cenu Premia Bohemica, udělovanou za šíření české literatury v zahraničí. „Ceny mě nezajímají,“ říká.

LN: K češtině jste se prý dostal náhodou. Chtěl jste dělat nějaký velký jazyk, jenže vaše francouzština nebyla úplně skvělá, takže jste vzal první, co bylo abecedně po ruce – češtinu. To je legenda, nebo pravda?

To je pravda. Učitel mi tehdy poradil, abych si vybral místo francouzštiny něco divného.

LN: Divného? Čeština vám přišla divná?

Divná v tom, že jsem s ní musel začínat úplně od začátku. Velké jazyky, jako francouzštinu, dělal člověk už na střední škole.

LN: Měl jste o českém jazyku, české literatuře a kultuře tehdy nějaké povědomí?

Ne. Viděl jsem vás jako komouše s krásnou sochou Stalina na Letné. Zkoušky jsem dělal v roce 1962, kdy jste pomník odstřelili.

LN: Když jste se začal české literatuře věnovat soustavně, bral jste témata od pozdního středověku přes baroko, Máchu, Němcovou nebo dekadenci po současnost. Jaký byl společný jmenovatel?

Není společný jmenovatel. Respektive společným jmenovatelem je čeština, česká literatura. Já jsem díkybohu ještě ze staré školy, kdy člověk, aby zvládl cizí jazyk, musel poznat celou kulturu, od začátku do konce. Zůstal jsem při tom taky proto, že jsem učil. A učil jsem tak, jak jsem byl učen. Dneska už se vyučuje na University College jinak. Počátky, tedy středověk, úplně zrušili. A zrušili i literaturu v prvním ročníku.

LN: Podle vás by měl literární vědec, historik, kritik svým psaním především bavit. Co to znamená?

Být intelektuálně zábavný. Anglická, ale i francouzská „zábavnost“ je samozřejmě jiná než ta česká. Nemá nic společného s nějakou upadlostí, nízkostí, lacinou populárností. Jde o to, ukázat aspoň smysl pro humor. Tím držíte pozornost čtenáře. Žádné suchopárné tříhodinové přednášky, na které jste pořád zvyklí. Stačí pustit si vaše televizní zprávy ráno při snídani: To je tak nudně podané!

Co mají společného Němcová a Hitler

LN: Dá se psát zábavně i o takových věcech, jako je antisemitismus, kterému jste se v rámci české literatury intenzivně věnoval?

Samozřejmě že to lze. Můžete si dělat srandu z toho spisovatele. Nejenom šokovat tématem. I když já jsem šokovaný byl. Nejsem Žid, takže jsem antisemitismus nikdy nezažil. Naopak – moje matka byla silná semitofilka. A když jsem psal doktorskou práci o Juliu Zeyerovi, četl jsem, co psali F. X. Šalda nebo S. K. Neumann o jeho „židovské se xuálnosti“ – to byl šok. Tématu se věnuji vlastně od počátku, od šedesátých let; mám k tomu velkou knihovnu a snažil jsem se tím směrem vést i některé své žáky.

LN: Je to velké téma?

Je to důležité téma. Ne pro Angličana, pro vás Čechy. A není pořádně zpracované. Přitom rezonuje neustále: Před pár lety mi někdo z vašeho „zamini“ řekl, že skoro padesát procent Čechů jsou dneska latentní antisemité.

LN: Ta zábavnost může působit někdy trochu svévolně, provokativně, třeba když srovnáváte Babičku Boženy Němcové s Hitlerovým Mein Kampfem nebo Máchu s Hůlovou...

Ale tak to není. Ty souvislosti mě prostě napadly, když jsem ty knížky četl. Nešlo o žádný koncept nebo schválnost. Petra Hůlová mi pak napsala, že si těch souvislostí s Máchou nebyla vůbec vědoma. Zřejmě je to důsledek školní četby. To je přece zajímavé: co vám zůstane ze školy zapsané v mozku.

LN: A Hitler s Němcovou?

Samozřejmě že to byla trochu sranda. Němcová byla inteligentní žena, zatímco Hitler byl křupan raného dvacátého století. Ale český nacionalismus doby Němcové byl strašný. Kdyby takhle přemýšlel o Češích, cizincích a Židech někdo dneska, řeklo by se o něm hned, že je fašista. Ta studie obsahuje vážné myšlenky. Šokovat může, jen dokud o těch souvislostech nezačne člověk přemýšlet.

ROBERT BURTON PYNSENT (* 1943)

Vystudoval germanistiku, slovakistiku a bohemistiku na Churchill College v Cambridgi. V letech 1972 až 2009 vyučoval na londýnské University College. Roku 1991 byl jmenován profesorem.

LN: Vyvolávají takovou kontroverzi vaše studie i v Anglii?

Ne. To by nesmělo jít o literární historii, muselo by jít o politiku. Ale ty mé dřívější, třicet čtyřicet let staré kontroverze už dneska nešokují ani u vás. Už i někteří vaši mladí akademici se domnívají, že dílo Karla Čapka nestojí za nic. A nemyslí si bůhvíco ani o Kunderovi nebo Škvoreckém – nudí je to. Za komunismu jste byli v nejisté situaci, učitelé na školách byli nervózní a neuvědomovali si, že mají třeba na Čapka zkreslený pohled daný represivním režimem nad nimi. Já měl tu kliku, že jsem nikdy nebyl levičák. A studentům jsem vždycky říkal, že pokud se chtějí věnovat literární historii, musí dělat něco jiného než to, co se dělá u vás – nesmějí opakovat. I za cenu, že si o nich budou Češi myslet, že jsou tupci a že vůbec nerozumějí české duši, jak se to stalo kdysi mně.

LN: Co je na Čapkovi špatně?

Všechno. Je to maloburžoazní autor, kterého si pro jeho žurnalistické hry oblíbili zejména politici. Ale vaši lepší kritici to viděli už za jeho života.

Robert Burton Pynsent.

Robert Burton Pynsent.

LN: Kdo podle vás stojí z české literatury za pozornost?

Velmi si vážím Jaroslava Durycha a Richarda Weinera. A někdy to nejsou spisovatelé, ale jednotlivé knihy, třeba satirické romány Jaroslava Marii nebo próza Jednoročáci Alfonse Sedláčka – to je nejlepší český román o první světové válce od frontového vojáka, co jsem kdy četl. Jenže lidi tohle dneska nezajímá.

LN: Má česká literatura nějakou specifiku, kterou jinde nenajdete?

Ne. Všechny literatury jsou vlastně stejné. Kořen, základy se nikde neliší.

LN: Navzdory tomu, že jste literární historik, si vašeho jména nejvíc Čechů všimlo asi pod Česko-anglickým slovníkem, který jste připravil spolu s Ivanem Poldaufem a který vyšel poprvé v roce 1986. Jak jste se dostal k téhle práci?

Smlouvu jsem podepsal v osmašedesátém roce. A pak jsme strašně dlouho dělali. Jen základní text jsem psal sedm let a na nic jiného neměl čas. Dneska vidím, že tam toho ještě spousta chybí. Jednak kvůli cenzuře, na což doplatila hlavně biblická terminologie, jednak kvůli skutečnosti, že Poldauf neměl přístup ke všemu, co by bylo třeba. Co se naopak podařilo prosadit, jsou okrajové jazykové vrstvy, jako vulgarismy. Třeba „kunda“ tam je.

LN: Na čem pracujete?

Musím letos dokončit monografii na téma Masaryk a židé. To si objednali Češi. Vůbec si teď u mě Češi hodně objednávají. Tak píšu víc česky než anglicky.

Radim Kopáč, Lidové noviny
  • 172Diskuse




Najdete na Lidovky.cz