Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Na nezávislost jsme moc velcí, tvrdí kapela Sleaford Mods. Chtějí letos na Colours of Ostrava

Kultura

  16:00
OSTRAVA - O anglickém duu Sleaford Mods a jejich mixu minimalismu, elektra, punku, hip hopu a řádně nabroušených textů se mluví už nějaký ten pátek. Na festival Colours of Ostrava měl Jason Williamson spolu s Andrewem Fearnem přijet už vloni, naděje se upírají k letošku.

Sleaford Mods. Andrew Fearn a Jason Williamson. foto: COLOURS OF OSTRAVA

Lidovky: V gastronomii značí pojem spareribs ten nejlevnější výsek z vepřových žeber, název vašeho posledního alba Spare Ribs ale odkazuje nejen k postradatelnosti lidí, především těch z nižších vrstev, ale také k vašemu zranění, které jste si uhnal obsesivním cvičením. Už jste na své tělo milejší?
Ano, už jsem klidnější, věnuju čas protažení, nepřeháním posilování, naučil jsem se se sebou pracovat, uvolňovat svaly a nervy. Cvičím opatrně.

Lidovky: A lidská nadbytečnost? Připadá vám, že pandemie potvrzuje váš dojem?
Do jisté míry si to stále myslím. I přesto lockdown chodí lidé pořád ven, základní obchody jsou otevřené. Nezačali jsme dobře, a když je začátek nezvládnutý, už se to s vámi táhne. Domnívám se, že je vláda připravená přijít o pár set tisíc občanů, když nechává zemi tak trochu v běhu. Měl být striktní lockdown, ne že se lidi budou scházet jako teď.

Lidovky: Jak je na tom ostrovní hudební scéna? Zásah dostala nejen z důvodu pandemie koronaviru, ale také kvůli odchodu z EU. Umělci sepisují petice, aby zamezili vízové povinnosti při pobytu nad 30 dní, což je problém v případě turné. Spolupracujete osobně třeba s hudebními odbory, které jsou v Anglii rozšířené?
Nejsem členem odborů, ale příležitostně spolupracuji s iniciativou Independent Venue Week. Opustili jsme Evropskou unii, lidé se cítí opravdu nejistě, depresivně a beznadějně, ale snaží se to nějak prorazit. Myslím, že jakmile skončí lockdown, nálada se zlepší. Nás coby kapelu vízová povinnost nezasáhne tolik jako menší projekty. 

Jsme poměrně etablovaní, máme lidi, co za nás udělají papírování, máme peníze na účtě, abychom uhradili poplatky. Jenže mnoho umělců nemá personál, pro ty to bude těžké. Hodně to poznamená nezávislé hudebníky nebo kapely na začátku kariéry.

Lidovky: Novinku Spare Ribs jste vydali u známého vydavatelství Rough Trade, před dvěma lety jste si nicméně zaexperimentovali a vydali album Eton Alive pod vlastní značkou Extreme Eating Records. Toho jste několikrát v rozhovorech zalitovali. Odnesli jste si nějaké poučení či doporučení pro ostatní?
Ano, nikdy se nesnažte dělat něco nezávisle (smích). Bylo to neskutečně pitomé! A bylo s tím strašně práce. My už jsme na to moc velcí, a pokud nemáte oddaný tým... Spočítali jsme, že jsme samonákladem vydělali možná o sedm nebo osm tisíc liber více, ale za to to nestojí! Navíc proč odcházet z labelu, jako je Rough Trade. Bývalý manažer nám špatně radil, tak jsme ho vyhodili, našli někoho nového a od té doby jsme v pohodě. Dobré vztahy s Rough Trade pokračují.

Lidovky: Desky, které poslední rok vznikaly, byly často poměrně melancholické, umělci se obraceli k sobě, což není váš případ, vy svou frustraci umíte do světa vykřičet. Přesto, nepřemohla vás celosvětová nálada, nezačal jste se také více pozorovat a přemítat nad svým počínáním?
Ano, vtáhne vás to, začnete myslet na svůj běh myšlenek, uvažujete nad věcmi, nad kterými byste během normální práce, při nabitém rozvrhu, nutně neuvažovali.

Lidovky: Zaujala vás práce vašich kolegů, nějaké album roku 2020?Co jsem to tak poslouchal? Ne, vlastně ani ne, pár věcí mě oslovilo, nic ale nevyčnívalo.

Lidovky: Jste však prý fanouškem australského písničkáře Alexe Camerona?
Jeho Miami Memory vyšlo roku 2019, je to brilantní věc. Ve stejný rok vyšla také deska Designer od Aldous Hardingové. Obě alba byla skvělá!

Lidovky: Deska Spare Ribs pokrývá mnoho témat, politiku i dětství, a to ne zrovna vesele. Máte ze svého dětství nějakou šťastnou vzpomínku?
Vánoce! Vánoce byly fajn, protože jsem dostával dárky. Prázdniny, když se občas jelo pryč, byly dobré. Jinak to bylo tak nějak oukej, v pohodě, trochu nuda. Vlastně dost nuda, jak si tak vzpomínám, hodně věcí bylo velmi neinspirativních, alespoň pro mě jako teenagera. 

Mám dojem, že jsem toužil po kultuře, něco se dozvědět, ale ničemu jsem se nepřiučil kromě toho, jak kouřit. Nebylo moc co dělat, buď jste kradli auta a dostávali se do potyček s policií, nebo jste se tomu vyhýbali, což jsem se většinu času úspěšně snažil. Jinak nuda. Asi byla stejná nuda i v ostatních městech, zvlášť pokud nejste nějak bohatí.

Lidovky: Píseň Top Room ze Spare Ribs uvádí hlas anarchistky a akademičky Lisy McKenzieové, která zkoumá postavení dělnické třídy v Anglii. Její syn Leon, básník, dostal také značný prostor na vašem Instagramu, stejně tak i třeba transgender muž Oscar. Budou takové spolupráce pokračovat?
Doufám že ano, uvidíme také, jakým lidem tím budeme moci pomoci. Teď je dost práce kolem alba, ale plánujeme nějakou iniciativu. Lisu znám dlouhou dobu, a když jsem k písni chtěl nějaký mluvený úvod, zaslala mi asi dvě minuty dlouhý proslov, z kterého jsem kus použil. Leona znám taktéž roky, pracovali jsme spolu a bylo fajn mu dát prostor.

Lidovky: Potěšilo vás zvolení Joea Bidena americkým prezidentem?Ano, kdyby Trump byl znovu zvolen, bylo by všechno těžší, je fajn, že se to stalo. Biden už se vrátil k pařížské klimatické dohodě, zastavil prodej zbraní, doufám, že se vrací mezilidský respekt. Ale kdo ví. Nicméně všechno lepší než Trump (smích).

Lidovky: Kromě sociálních témat otevřeně mluvíte i o problematice genderové rovnosti, přístupu k ženám...
Vím, že jsem se dlouho nechoval k ženám hezky, byl jsem přehlíživý, nebral jsem v úvahu, že jste lidské bytosti, a ne jen sexuální objekty. Kategorizoval jsem ženy podle tvaru jejich těla, nezajímal se o ty, které mě nepřitahovaly... Toho se muži musí zbavit a chápat, že si ženy zaslouží respekt. 

Musíme pochopit, že jste utlačovány, žijeme ve světě patriarchismu, mužská ideologie vládne, není-liž pravda? Takže se snažíme dávat najevo, že to není v pořádku. Staré časy jsou pryč a já se snažím být lepší a pochopit. Nejsem perfektní, je to v jistém způsobu v nás, nahlížíme na ženy sexuálně, což není dobré.

Lidovky: Jak se díváte na snahy o genderovou vyváženost na hudební scéně?
Myslím, že je to dobré. Nemůžeme se tvářit, že ženy neumí napsat dobrou muziku, musíme vytvářet svět, kde jsou ženy přijímány stejně jako muži. Genderová vyváženost v hudebním průmyslu, v jakémkoliv průmyslu, je dobrý začátek.

Lidovky: Proto jste na desku přizvali zpěvačky Billy Nomates a Amy Taylor? Chtěli jste dát větší prostor právě ženám, nebo jste jednoduše jejich posluchači?
Obojí. Chtěli jsme podpořit ženy a mít silnou ženskou přítomnost na desce, ale také jsme jejich velkými fanoušky, včetně doktorky McKenzie.

Lidovky: Sleaford Mods jsou vyhranění, pojmenováváte problémy společnosti, zajímá vás, co o vás píšou recenzenti?
Samozřejmě, a to i když nejsou recenze dobré. Snažím se pak být otevřený, většinou mě ale vytočí. Sleduju The Quietus, The Times, i když je dost politický. Když o tom tak přemýšlím, obecně se snažím nesledovat celostátní media, občas jsou jejich názory dost otravné. A to vůbec nemluvím o pravicovém tisku, nevěřím příliš v pravicovou ideologii. Nicméně i středová a levicová média dovedou být nesmírně otravná.

Lidovky: V České republice na vás netrpělivě čekají organizátoři i fanoušci festivalů Colours of Ostrava a Pop Messe. Byl jste tu někdy, byť jako turista?
Nebyl. Držme si palce. Ať už to vyjde letos nebo za rok.

Autor: