Na úmrtí Little Richarda reagoval obratem celý svět a k jeho odkazu se přihlásily mnohé z největších hvězd hudební scény. Nebylo to přitom pod nějakým náhlým náporem smutku. O tom, jak vlivnou osobností Little Richard byl, mnozí z těch, kteří dnes veřejně litují jeho odchodu, mluvili odjakživa.
  |
„Byl to on, kdo mě přivedl ke všemu, co jsem kdy udělal,“ uvedl Bob Dylan. A zavzpomínal: „Začátkem devadesátých let jsem s ním hrál v Evropě několik koncertů. Byl vždy velkorysý, laskavý a pokorný, ale na pódiu připomínal dynamit. Stále jsem se od něj měl co učit. Byl to pořád ten samý Little Richard, ze kterého jsem byl ohromen jako malý kluk. Je samozřejmé, že bude žít věčně. Ale stejně cítím, že část mého života odešla.“
S podobnými slovy lítosti se připojil i Mick Jagger: „Byl největší inspirací mého mládí. Ale jeho hudba má stále stejnou syrovou elektrickou energii, když ji slyšíte dnes, jako tomu bylo v polovině padesátých let. Když jsme s ním byli na turné, sledoval jsem jeho vystoupení každý večer.“
A do třetice Elton John: „Hudebně, hlasově i vizuálně byl nepochybně mým největším vlivem. Jeho koncert, který jsem viděl jako teenager, byl jednou z nejúžasnějších událostí mého života.“
A podobně by mohli pokračovat i další. Třeba členové Beatles, kteří na začátku své kariéry hráli některé písně Little Richarda. James Brown, který ho považoval za absolutní základ rock´n´rollu, soulu i funky.
Všichni muzikanti, kteří na rock´n´rollových základech vystavěli svoji vlastní hudbu. Geniální kytarista Jimi Hendrix dokonce Richardovi vděčil za přímý osobní vliv: v raném mládí, ještě před odchodem do Anglie a nástupem na krátkou hvězdnou dráhu, byl nějaký čas kytaristou jeho doprovodné kapely.
A v neposlední řadě Little Richarda milují ti, jejichž doménou kromě samotné hudby byla také výrazná pódiová show spojená s androgynní vizáží a silným líčením. To totiž patřilo k Little Richardovi stejně neodmyslitelně. A tak o něm nadšeně za svých životů mluvili David Bowie i Prince. Ostatně, podle svědectví rhythmandbluesového hudebníka Johnnyho Otise Little Richard v začátcích, kdy se ještě věnoval bluesové hudbě, zakončoval své divoké koncerty svoláním: „Já jsem Little Richard, Král blues! A Královna taky!“
Ďábelský rock´n´roll
Little Richard se narodil jako Richard Wayne Penniman v roce 1932 do silně věřící a hudebně založení afroamerické rodiny v Georgii. Začínal u gospelu v rodinném sboru, posléze hrál blues po barech. Jeho výraz byl souběhem různých inspirací, základem jeho projevu byla rychlá hra na piáno vycházející z boogie woogie a zpěv s gospelovými kořeny, pro který byly typické skoky od drsného „černého“ hlasu do falzetu.
První hit natočil Little Richard v roce 1955 pod názvem Tutti Frutti – jeden z největších rock´n´rollových evergreenů všech dob. Další následovaly: Lucille, Long Tall Sally, Good Golly Miss Molly nebo Rip It Up. Písně, které bez nadsázky patří do zlatého fondu populární hudby druhé poloviny dvacátého století.
Kariéra Little Richarda byla průběžně narušována jeho nevyrovnaností v náboženském slova smyslu. Už v mládí měl kromě hudby ambice v pastorační službě, která si tehdy s „ďábelským rock´n´rollem“ příliš nerozuměla.
Poprvé z hudební scény odešel už v roce 1957 a následně se v různých etapách vracel na jednu či na druhou stranu. Až v relativně pokročilém věku dospěl k názoru, že obě svoje tváře může vzájemně podpořit a v rámci svých koncertů nechal členy svého týmu rozdávat mezi publikum různé náboženské knihy a letáky.
Tak jsme ho ostatně zažili i 13. června 2005 ve velkém sále pražské Lucerny, kdy poprvé a naposledy Little Richard zahrál svým českým fanouškům. Miki Volek, který ze všech českých rock´n´rollových zpěváků nejlépe přenesl Richardovu divokost na naše pódia, se tohoto koncertu bohužel nedožil.
