Namalovaná hrůza působí jinak. Byly jsme napřed a realita nás dohnala, tvrdí filmařka Florence Miailheová

Dílo, na kterém se podílel i český štáb, vzniklo unikátní technikou malby na sklo, jako první dlouhometrážní film na světě. Po předpremiéře na Festivalu francouzského filmu, kde ho doprovodila režisérka osobně, Přes hranici vstoupil do českých kin.

Lidovky.cz: Čím je malba na sklo jedinečná?
Pro mě jde o techniku, která vám umožňuje pracovat s materií. Malba na plátně žije, vyvíjí se a ve filmu je to vidět. Nic si nepřipravuji předem, animace vzniká přímo před kamerou a také se před ní mění. Během toho kreativního procesu se vám stávají nejrůznější nehody, které nečekáte. Tuto techniku jsem použila už u několika svých krátkých filmů, a když jsem začala přemýšlet o celovečerním, přišlo mi logické využít ji také. Šlo zároveň o velkou výzvu.

Lidovky.cz: Jak je tato technika rozšířená? U nás ji letos zpropagovala Anna Podskalská krátkým filmem Rudé boty, který soutěžil v Cannes. Ten vlastně vznikl díky Přes hranici – Anna na vašem filmu také pracovala.
Tato technika už nějaký čas existuje, ale většinou ji filmaři využívají pro krátké filmy. Není totiž snadná, je dost umělecká a její řemeslné zpracování je poměrně náročné. Všichni tvůrci si ji také různě přizpůsobují. Na Přes hranici pracovala i Lucie Sunková, která už dříve natočila pomocí této techniky krátký snímek Strom. Anna Podskalská, tehdy Paděrová, začala na našem filmu pracovat velmi mladá, do té techniky jsme ji zasvěcovali. Jsem moc ráda, že s ní dále pracuje. Moc ráda bych její film viděla.

Lidovky.cz: Své krátké filmy jste vytvořila sama, ten celovečerní ale vyžadoval tři týmy ve třech zemích. Jak dobře jste zvládala jejich koordinaci?
Podobalo se to renesančním malířským dílnám, v nichž jeden malíř navrhl obraz a pak ho maloval s řadou pomocníků. Musela jsem však vše pořád nějak upravovat a vysvětlovat ostatním, jak mají postupovat, aby ve filmu zůstalo jedno téma a jeden obraz. Pokud jsem u nich nemohla být osobně, bylo to těžké.

Lidovky.cz: Jak došlo k tomu, že se na filmu podíleli i Češi? Má česká animace ve Francii pořád dobrou pověst?
Ty krásné animované české filmy si ve Francii stále dobře pamatujeme, to ano. Ale na Přes hranici jsem začala spolupracovat s českým týmem hlavně proto, že moje producentka se podílela na zmíněném krátkém filmu Strom. Toho se účastnil i Martin Vandas a jeho společnost MAUR film. A když jsme měli problémy sehnat peníze na Přes hranici ve Francii, obrátila se má producentka s nabídkou spolupráce právě na něj. Souhlasil, velmi brzo řekly ano i Česká televize a Státní fond kinematografie a dostali jsme z Česka subvenci. Myslím, že není náhoda, že tento film české producenty zaujal. Podle mě na to měla vliv historie vašeho animovaného filmu.

Lidovky.cz: V příběhu dvou sourozenců, kteří hledají lepší domov, se odráží historie vaší rodiny, soudobé uprchlické krize i pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Šlo vám hlavně o to, poučit děti o osudech a emocích uprchlíků?
Neřekla bych, že jde o film pouze pro děti. Je určený pro všechny věkové kategorie, právě proto, že vypráví univerzálně platný příběh. Samozřejmě je důležité, aby mladí diváci pochopili, že historie exilu a exodu není nic nového. Záměrně jsme nezasadili děj snímku do nějakého konkrétního času, aby se s ním mohlo identifikovat co nejvíc lidí.

Lidovky.cz: Na mladší diváky nicméně určitě myslíte. Vše vypráví zestárlá hlavní hrdinka Kyona, takže víme, že přežije, dobrodružství sourozenců není tak drsné, jak by mohlo. Dávali jste si pozor, abyste dětské publikum netraumatizovali?
Kdybych chtěla udělat film jenom pro dospělé, mohla bych jít mnohem dál. U témat jako pašování dětí, jejich prodávání boháčům nebo prostituce dívek v cirkuse, které sexem zajišťují, aby vojáci nechali cirkus na pokoji, pracujeme víc se sugescí a metaforami. Ale zjistila jsem, že tomu rozumí nejen dospělí.

 Mluvila jsem po jedné projekci s asi dvanáctiletým hošíkem a ten to shrnul: ty holky prodávají svoje tělo, ale vlastně je to dobře, protože to dělají pro blaho celého cirkusu. Nějaké těžké věci, jak smrt Kyonina přítele, jsme ve filmu nechali. Ovšem malba sama o sobě vytváří určitý odstup od reality, skutečnost je v ní už transformovaná malířem. Nezastíráme hrůzu života uprchlíků, namalovaná ale působí jinak než na fotografii.

Lidovky.cz: Příběh i díky motivu skicáku hlavní hrdinky připomíná, že je důležité nezapomenout na příběhy lidí z vašeho okolí. U vás doma jste o historii vaší rodiny mluvili?
Hodně a s určitou hrdostí. Prababička utekla z Oděsy během pogromů s deseti dětmi a dostala se až do Francie – to byl úspěch. Některé její děti si založily obchody, pracovaly v konfekci, rodina se rozprostřela po celé Francii. Když pak zemi obsadili v roce 1940 Němci, ta část mé rodiny, která žila v okupované zóně, se dokázala díky pomoci svých příbuzných dostat do svobodné zóny. Je to úplný zázrak, ale v mé rodině se nestalo, že by někoho deportovali a že už by se nevrátil.

Má matka utíkala spolu se svým patnáctiletým bratrem, byli tedy o trošku starší než hrdinové filmu Přes hranici. Nejdřív se dostali k babičce do Grenoblu, pak do Perpignanu u španělských hranic. Potom má matka potkala svého budoucího muže, mého otce, který nebyl Žid, a oba se zapojili do odboje v Toulouse. I na tuto historii jsme byli hrdí a mluvili jsme o ní.

Lidovky.cz: Vaše matka se pak stala malířkou. Vy jste se na začátku kariéry živila jako ilustrátorka. Proč jste se rozhodla přejít k animovanému filmu?
Filmy jsem chtěla dělat hned. Jenomže tehdy žádná škola v Paříži možnost studia filmové animace nenabízela. Byla tu jen škola Gobelins, kde animaci učili technicky ve stylu Walta Disneyho, což mě nezajímalo. Tak jsem vystudovala uměleckou školu zaměřenou na užité umění, kde jsem se učila rytinu, a zhruba deset let jsem se živila jako ilustrátorka. 

Pak jsem se setkala s jedním malířem, který mě pobídl, abych se začal věnovat filmu. Řekl mi: vezmi kameru a začni natáčet, jak maluješ. Následně jsem potkala známého, který se chtěl stát producentem, a ten mi řekl, ať mu donesu nějaký námět, že mi ho zprodukuje a nabídneme to Centru pro národní kinematografii. Tak vznikl můj první krátký film a já si uvědomila, že tohle je přesně to, co chci dělat.

Lidovky.cz: Příběh Přes hranici jste měla v hlavě už dlouho? Nebo se inspiroval hlavně migrantskou krizí po roce 2015?
Chtěla jsem natočit film, v němž bych propojila útěky ze začátku 20. století v Evropě s exodem z 21. století. Na Přes hranici jsme začali pracovat už v roce 2006. Už tehdy existovalo dost signálů, že migrační krize přijde, ale tehdy se pohyb lidí týkal hlavně subsaharské Afriky, zemí jako Eritrea, Mali. A veřejnost o tom ještě nechtěla moc slyšet. Možná právě proto jsme tak dlouho hledali finance. 

Teprve když se v září 2015 objevil ten mrtvý syrský chlapec na pláži a celý světový tisk se tím začal zabývat, lidé si uvědomili, že na okraji Evropy je nápor migrantů. A v té chvíli instituce lépe pochopily, o co se v našem filmu snažíme, a najednou jsme získali různé dotace. Jako bychom s mou spoluscenáristkou Marií Desplechinovou byly napřed a realita nás dohnala.