Nešťastnou kauzu se z fúzováním Národního divadla a Státní opery, která loni na podzim vygradovala překotným odvoláním Ondřeje Černého, se po tlaku odborné veřejnosti podařilo dostat do úplně jiných dimenzí. Sestavil se šestičlenný expertní tým, který nabídl konkrétní a uskutečnitelnou koncepci první scény. A vytipoval nejlépe disponovaného kandidáta, který také byl ochotný se takové funkce ujmout - tedy nyní nastupujícího Jana Buriana.
Zatímco činohra i balet rozhodnutí expertů, které vzešlo z tříměsíční práce, přijaly jako východisko z krize, operní soubor byl od počátku v opozici. Odboroví předáci zejména z orchestru Státní opery ale i Národního divadla zakrátko vstoupily do stávkové pohotovosti, aniž by byly s to srozumitelně vysvětlit proč.
Nesouhlasí s žádným návrhem, odmítají dialog. Odmítají vzít na vědomí, že transformace se bude uskutečňovat postupnými kroky a bude také vycházet z konkrétních čísel. Nechtějí nového ředitele a prohlašují, že koncepce je špatně postavená. Jejich jednání je v zásadě destruující, neboť sami s žádnou koncepcí nepřicházejí. Mnohem víc se tak ke slovu dostávají vzrušené emoce a zkratkovitá tvrzení.
Pokud by se ale dosavadní vývoj měl jakkoliv zvrátit, bylo by to pro Národní divadlo velmi nešťastné, protože se po všech peripetiích konečně podařilo najít personální řešení a nastínit koncepci. To, že by Jan Burian nakonec neměl dostat šanci změnit dosavadní neudržitelný model Národního divadla, se jeví jako zlý sen. Nemluvě o tom, že například jím jmenované nové umělecké vedení opery v čele se skladatelem Petrem Kofroněm i angažmá dirigenta Roberta Jindry vzbuzují ty nejlepší naděje.
Znovu nezbývá než opakovat, že dva roky trvající peripetie odstartovalo rozhodnutí o fúzi Národního divadla a Státní opery, nepřipravené a nesmyslné. Ministerstvo se jako zřizovatel chtělo zbavit financování Státní opery a bylo natolik populistické, že to nedokázalo udělat rovnou. Zvolilo starou dobrou metodu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jenže koza stále nemá na krmení a do maléru se zatáhlo i Národní divadlo, jehož model už před tím byl nefunkční a zastaralý.
Neuvěřitelně naddimenzovaná opera
Čísla týkající se personálního obsazení opery Národního divadla jsou až neuvěřitelná, po spojení tu je dvě stě čtyřicet hráčů, sto čtyřicet sboristů a kolem padesátky sólistů, přičemž řadu rolí zpívají hosté. Zachování tohoto stavu není obhajitelné a je třeba to vzít na vědomí. Angažmá a práci na věčné časy si přece nemůže nárokovat nikdo, i když existenční obavy jsou jistě pochopitelné.
Za takového stavu Národní divadlo logicky ovládá technika a administrativa a nakonec jde hlavně o to, aby se zvládla logistika přesunů z jedné budovy do druhé. Inscenační výsledky se pak klidně mohou stát něčím nedůležitým.
Není nijak překvapivé, že odboráři z bývalé Státní opery zřejmě vyvíjejí tlak i na nového ministra Balvína, ale bylo by velmi zpozdilé, kdyby ministr na tomto základě začal cokoliv konat. Balvín se má s novým ředitelem Národního divadla sejít v den jeho nástupu do funkce. Pokud by se do záležitosti hodlal vložit, byly by to pouze politické zásahy, kterými by nic neřešil. Za posledních dvacet let se odvolávání ředitelů stalo národním sportem. A model je pořád stejný: dotyčný se odvolá, ale problém, kvůli kterému se tak učinilo, většinou zůstává.
