Film Země medu makedonské režisérské dvojice Ljubomir Stefanov a Tamara Kotevska získal dvě nominace na Oscara (pro nejlepší celovečerní dokument a nejlepší mezinárodní film) a na prestižní přehlídce Sundance vyhrál Velkou cenu mezinárodní poroty, cenu za kameru a také cenu za přispění ke změně. Tím výčet úspěchů Země medu nekončí, a i když oscarové hlasování nakonec určilo jiné vítěze, jedná se bezpochyby o jeden z největších loňských hitů na poli dokumentárního filmu.
Film se odehrává v hornaté krajině kdesi v Makedonii, kde osamoceně hospodaří „poslední chovatelka divokých včel v Evropě“ Hatidze. Padesátnice s tureckými kořeny se kromě včel pečlivě stará také o svou nemohoucí matku. Její život probíhá v harmonii s přírodou; se včelami se Hatidze domlouvá tajuplnými popěvky a vždy jim nechá dostatek medu, tak aby byli všichni spokojeni. Občas vyrazí do města prodat svůj produkt, na nějž může být právem hrdá.
ZEMĚ MEDUMakedonie 2019 Režie: Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov Zahajovací film Jednoho světa |
Jednoho dne se však v jejím těsném sousedství usadí rodinka kočovných pastevců skotu. Tatík Hussein, jeho manželka Ljutvie a kupa jejich dětí jsou jako z divokých vajec, to však Hatidze nevadí a ráda se s nimi druží. Horší je, že se kočovníkům zalíbí její způsob výdělku. Vrhnou se sami na včelaření, ale nedbají přitom na Hatidziny rady. Nejenže jsou co chvíli zasaženi žihadlem, ale hlavně nedodržují zásadu neodebírat včelám moc medu – tlačí na ně totiž nenasytný odběratel, který požaduje vysoké dodávky. Husseinovy včely potom začnou napadat ty Hatidziny a je zle. Nakonec rozčarovaní kočovníci odjíždějí ze zplundrovaného kraje a Hatidze může jen doufat, že se jí znovu podaří nastolit rovnováhu.
Snímek si vydobyl mohutnou chválu za to, jak působivě na elementárním příkladu předvádí neblahé důsledky chamtivosti kapitalistického systému. Popravdě se tato názornost může zdát až polopatická, i když v principu lze dát základní poučce, která ze snímku vyplývá, jistě za pravdu: drancování neprospívá nikomu. Pokud jde o způsob, jakým Země medu své poselství sděluje, může divák obdivovat štěstí připravených filmařů, kterým se během tří let natáčení a stovky natáčecích dní podařilo zachytit opravdu výmluvné situace. Rýpavější pozorovatel se případně může tázat, co přimělo nomádskou rodinku, aby se před kamerou tak ochotně znemožňovala či předváděla dějotvorné mezigenerační konflikty, nebo proč je nákupčí medu tak okázale naléhavý, když tlačí na vyšší produkci.
V každém případě je tento dokument s výrazným nádechem hraného filmu obrazově nesmírně podmanivým svědectvím o přírodě a lidech, kteří k ní různými způsoby přistupují. A v tomto ohledu není zase tak důležité, jestli protagonisté před kamerou jen obyčejně žijí, nebo přitom také trochu hrají.
JEDEN SVĚT 2020■ Dvaadvacátý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů má jako své hlavní téma klima a ohrožené životní prostředí. „Promítáním filmů (nejen) o klimatické krizi chceme ukázat globální rozměr celého problému azaměřit se především na jeho dopady na lokální úrovni. Na problém nechceme jen upozorňovat, ale hledat jeho řešení a inspirovat ke konkrétní akci ve všech 37 městech, kde festival probíhá,“ uvádí ředitel Jednoho světa Ondřej Kamenický. ■ Festival Jeden svět se letos také zavázal myslet na životní prostředí i v praktickém kontextu svého průběhu. „Festivalový katalog byl letos nahrazen brožurou, která má o 50 % méně papíru, a veškeré informace jsou šířeny online. Dále se festival snaží o spolupráci s partnery, kteří jsou ohleduplní k životnímu prostředí. Ohleduplnost platí i v dopravě hostů — těm je primárně nabízena doprava autobusem nebo vlakem, a pokud je nutné létat, Jeden svět finančně kompenzuje jejich uhlíkovou stopu,“ píší pořadatelé. ■ Vedle 133 dokumentů |
