Neděle 15. prosince 2019svátek má Radana, Radan 9 °C občasný déšť Předplatné LN
14. listopadu 2019 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nebyli jsme zdrogovaní, listopad nás dopoval emocemi, vzpomíná herec a režisér Špalek

Na venkově nám lidé říkali – a co vy v té Praze vlastně máte? vzpomíná Jakub... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na venkově nám lidé říkali – a co vy v té Praze vlastně máte? vzpomíná Jakub... | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA Strach k tomu patřil, říká herec a režisér Jakub Špalek o dění před listopadem 1989 a během něj, kdy se účastnil demonstrací proti režimu. Nejde prý zapomenout, jak v té době většina národa zkrásněla a jak se k sobě lidé chovali.

LN: V roce 1989 vám bylo 21 let a studoval jste DAMU. Jak jste prožíval dobu krátce před Listopadem?
Patřil jsem k těm dejme tomu aktivnějším. Podepsal jsem Několik vět, chodil jsem na demonstrace – včetně té poslední v srpnu, kdy na Svobodné Evropě hlásili, že by se mohlo střílet i gumovými projektily, a tak nás tam nebylo moc. A zároveň jsem si neuměl představit, že by to mohlo mít zásadnější vliv a že by pod tlakem takových protestů mohl padnout režim. Také si pamatuju, že v dokumentu Heleny Třeštíkové to jasně říkám a ta část se točila pět dní před 17. listopadem.

LN: A měl jste strach, nebál jste se třeba, že vás vyrazí ze školy?
Strach k tomu určitě patřil. Po podpisu Několika vět v červnu se přitvrdilo i v médiích a nebylo jasné, jestli nás nevyhodí ze školy. Strach jsme měli na demonstracích... Bez strachu to nešlo. Byl to strach z fyzického napadení, ze zatčení, z ostudy na škole, že se to dozvědí rodiče...

Vzpomínám, že později, když se naplno rozběhly události po 17. listopadu, jsem organizoval protesty v Brně. Byla svolaná první velká demonstrace na náměstí Svobody (snad 21. listopadu) a tehdy mě strach překvapil. Počítal jsem s tím, že tam půjdu. A pak jsem zaslechl zvuk policejních aut a nebyl jsem toho schopen. Z okna jsem viděl policejní avie s klecemi vepředu na hrnutí lidí a rozklepal jsem se. Nebyl jsem schopen vylézt ven a seděl jsem po celou dobu demonstrace pár set metrů od ní na JAMU.

LN: Ono není divu, když jste zažil masakr 17. listopadu na Národní třídě. Jak se vám to uložilo v paměti, co bylo největší vzedmutí?
Asi nejpodstatnější okamžik nastal, když se průvod lidí utrhl z Albertova a šlo se do centra, začalo se spontánně skandovat už je to tady a já, který jsem těch pět dní předtím tvrdil, že se to nepohne, jsem cítil, že je to natolik veliké, že už se to pohnulo. A pak zafungoval další moment, byl jsem v kotli, který esenbáci vymlátili pendreky, a to mně svým způsobem pomohlo, protože tam člověk neměl strach, že ho někdo zbije, tam měl přímo strach, že to nepřežije. Takový strach o holý život člověka jedině posílí – bolševik překročil všechny meze a naštval lidi a ti se rozhodli, že tohle už je přes čáru a že už není na co čekat. A tak jsme hned ten večer sepisovali požadavky, které se pak nechtěně staly základem požadavků studentů.

LN: Proč si myslíte, že se DAMU stala jednou z vůdčích elementů studentské stávky? Proč právě tam se ustavil stávkový výbor?
DAMU má tu obrovskou výhodu, že je hrozně malá, takže komunikace je tam strašně jednoduchá. Skoro všichni se tam znají, dají se tím pádem strhnout nebo zastavit. No a pak také divadelníci v revoltách jeli trochu víc, stýkali se s lidmi u disentu, takže jejich studenti byli nějakým způsobem „nakažení“. Mimochodem na DAMU jsme po lednových represích odhlasovali zrušení SSM, to byla jediná škola, kde nebylo SSM už před listopadem.

LN: Jak vznikl stávkový výbor a kdo v něm byl?
Jádro stávkového výboru bylo v podstatě jádro budoucího Spolku Kašpar. Čili byl tam Michal Dočekal, Pavel Lagner, Vašek Klemens, který je dneska uměleckým šéfem Divadla loutek v Ostravě, pak taky Honza Potměšil a Tomáš Karger a další.

LN: V Praze se pak revoluce přenesla z Realistického divadla do Činoherního klubu. Kde jste byl vy?
Jak jsem říkal, stal jsem se bojovníkem v Brně. Studoval jsem tam gympl, hrál v několika divadlech, znal hodně lidí a my jsme hned první dny řešili, že republika neví, co se děje, protože média mlčela. Tak jsem 19. listopadu už vystupoval v Mahenově divadle, kde se rušilo představení a já vysvětloval, co se děje.

LN: Začali jste podnikat spanilé jízdy. Vzpomenete si, jak lidé reagovali, jaká byla situace v menších městech a na venkově?

Republika byla v podstatě rozdělená na tři pásy. Jeden byl Praha, ta byla o několik kroků dopředu. Pak byla další města, kde se o tom dalo mluvit, a pak byly vesnice, kde jste něco řekla a oni reagovali – a co vy v té Praze vlastně máte? Lidé, kteří nevěděli, co se dělo na Národní třídě, vůbec nechápali, co řešíme a proč najednou teď.

Takže když jsem přijel do Mahenova divadla a oznámil jim, že nemají hrát, taky to moc nechápali. Když se potom zvedla opona, doufal jsem, že to vysvětlí brněnští herci, ale oni poslali na forbínu mě. Takže se zvedla opona a 750 lidí, kteří si zaplatili vstupenku a těšili se na představení, dostalo místo toho dvacetiletého kluka v mikině, který jim lehce hysterickým hlasem vysvětloval, že se nemůže hrát. Reakce starší generace byla, že to zbytečně hrotíme, že se o tom musí debatovat, ale že není potřeba stávkovat. První dny, nejméně do středy, byla informační tma, o kterou se bolševik postaral, dneska v době internetu a mobilů by to nebylo možné.

LN: Jedna se spanilých jízd do Ostravy dopadla tragicky, autohavárií s trvalými následky pro Jana Potměšila. Jak jste na to tehdy reagoval, co jste si myslel?
Honza Potměšil byl hodně známý a populární, měl tehdy našlápnuto jako nikdo jiný, hrál ve filmech, seriálech, na Vinohradech. Ta jeho zvláštní andělská tvář, charisma a nesporný talent z něj udělaly hvězdu. Takže to, že se to stalo zrovna jemu, kterého všichni znali a milovali, bylo hrozné... Pamatuju si, že se za něj sloužily mše a posílala se mu energie, tím spíš, že první prognózy byly šílené. Něco tak fatálního by se do žádného dramatu nepodařilo vymyslet.

LN: Potkal jste v těch listopadových a prosincových dnech zajímavé lidi, kteří vás zaujali a ovlivnili?
Pro mě bylo určitě zajímavé další setkání s Františkem Derflerem, kterého jsem znal coby desetileté dítě, kdy hostoval v Divadle na provázku a já tam hrál. Podepsal Chartu a vůbec to byl statečný, zásadový člověk. Tehdy to byl vztah dítě–dospělý, ale v listopadu jsme začali fungovat v jiném módu. V jednu chvíli mi pomáhal utéct z divadla, protože ho obklíčila policejní auta a v podstatě se z něho v mém případě nedalo moc dostat. A pak to samozřejmě byl Václav Havel. Poprvé jsme se potkali v Divadle v Řeznické na Hodině mezi psem a vlkem Daniely Fischerové. Bylo to krátce po jeho propuštění z vězení a Daniela ho tam tehdy pozvala a s ním spoustu chartistů. Václav tam přinesl Několik vět a bylo to skoro magické setkání. Naposledy jsme se intenzivně setkávali při přípravě Audience.

LN: Nejméně dva měsíce se žilo ve vypjaté atmosféře plné emocí, obav i nadějí. Dokázal byste to nějak pojmenovat?
Nedávno jsem dělal jiný rozhovor a ta paní, která mě zpovídala, chtěla vidět pasáže týkající se Listopadu z časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové. A když je viděla, tak první, na co se ptala, bylo – na čem jste jeli? Když jsem jí říkal, že na ničem, říkala dobře, dobře, ale teď pravdu, co jste sjížděli? Ale my jsme fakt na ničem nejeli. Asi jsme vypadali jako v rauši, ale my byli nadopovaní emocemi a taky jsme toho moc nenaspali.

LN: Jste pyšný na nějaký nápad v průběhu těch hektických dní?
Jsem a je to vážně kuriozita. Odpoledne 18. listopadu jsme zrušili představení v Obecním domě a večer jsme měli hrát v Disku a nehráli jsme. Seděli jsme v šatně a řešili, jestli to, že nehrajeme, bude mít efekt – vždyť do divadla chodí pár procent lidí. Tehdy jsme vymysleli, že se musí zastavit fotbalová liga. To byl vážně náš největší objev v PR revoluce. Fotbal byl vždy v neděli a ve středu v televizi – a když tam neproběhne, tak to režim neututlá. Vymysleli jsme, že Honza Potměšil půjde na Spartu a zkusí fotbalisty přemluvit. Pamatuju si dobře, že oni se k tomu postavili čelem a akorát se dohodli, že neděli odehrají, ale středu už zruší a mezitím osloví všechny fotbalové kluby. A skutečně, ve středu už se nehrálo a hodně to pomohlo.

LN: Revoluce skončila, vy jste dostudoval DAMU a založil jste si jedno z prvních soukromých divadel. Co jste si od nové doby, pokud jde o divadlo, sliboval – a splnilo se vám to?
Byli jsem schopní hned v roce 1990 svoji vizi realizovat. Věděli jsme, proč chceme mít vlastní divadlo, jak má fungovat a měli jsme pojmenované, kam má Kašpar směřovat a co má přesně umět.

LN: Ale nebylo to pak těžší, než jak jste si představovali?
Samozřejmě, protože také mělo dojít k rychlé proměně příspěvkových organizací, což se do dneška nestalo a je to velká chyba. Tehdy, nebo aspoň před pár lety, kdy se v Praze demonstrovalo kvůli radnímu Richterovi, se měl celý systém změnit. Je to obrovská chyba, na kterou si bohužel všichni zvykli. A mě děsí, že mladší generace už to přijala jako status quo, normálně se na tom podílí, nic špatného na tom nevidí a už to jiné nebude. Já budu takový podivný, zarytý, zahořklý stařec. To už se nezmění. Ty obrovské sumy, které jdou do příspěvkovek, jsou ale vyhozené peníze, kterými se křiví trh, ale nic se s tím zřejmě nedá dělat...

LN: Jste s nabytou svobodu spokojený, nebo spíš – máme skutečnou svobodu?Podle evropských měřítek nepochybně ano, ale žijeme ve společnosti, která se nám nelíbí kvůli tomu, kdo je premiér a prezident, a navíc, jak se zdá, ten problém má půlka Evropy a evropští intelektuálové provolávají, že je demokracie v krizi a kdesi cosi. Je to všechno složité a hlavně ne černobílé. Já na demonstrace proti Babišovi nechodím a tvrdím, že si to máme nejdřív vyřídit ve svých rodinách, s rodiči, se svým okolím.

Když třeba vidím, jak mladí demonstrují kvůli ekologii, z mého pohledu to taky není úplně v pořádku, protože nezačali u sebe. Začínají u politiků, kteří to za nás stejně nevyřeší. Něco chtějí, ale nevědí, kterou nohou vykročit. To, co rozhodlo v Listopadu, bylo, že my jsme pochopili, jaký první pohyb máme udělat, že prostě musíme přestat hrát. A co se bude dít dál, to se uvidí. Ať se děje cokoli, první krok musíte udělat vy. Když v tom máte jasno a jste pevná a klidná.

LN: Utkvělo vám něco v paměti, co si podržíte až do smrti?
Jako každý, kdo to zažil, nemůžu zapomenout na to, jak tehdy najednou drtivá většina národa zkrásněla. Na to, jak se k sobě lidé ten měsíc a půl chovali, jaká nálada byla a že všichni v sobě našli naději a touhu změnit svět.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky
Premium

Zoufale jsme se snažili postřeleného muže zachránit, líčí lékař z Ostravy

Vánoc na sněhu se nedočkáme ani letos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hrudní chirurg Marcel Mitták z Fakultní nemocnice Ostrava se snažil s týmem zdravotníků zachránit jednoho z těžce...

Premium

Na Gottově pohřbu jsem se bál, že spáchám atentát na Zemana, říká Strach

Vánoc na sněhu se nedočkáme ani letos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Každý se ho ptá na Anděla Páně 3. Jiří Strach ale trpělivě vysvětluje, že to nezáleží jen na něm. „Rozhodujeme o tom...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Vánoc na sněhu se nedočkáme ani letos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!