Středa 21. října 2020svátek má Brigita 14 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nechci soudit, ale pochopit, tvrdí manželka Pavla Juráčka Daňa Horáková

Před odchodem do Německa. Daňa s Pavlem na Hrádečku u Václava Havla. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Před odchodem do Německa. Daňa s Pavlem na Hrádečku u Václava Havla. | foto: REPRO Z KNIHY – FOTO B. HOLOMÍČEK

PRAHA Daňa Horáková napsala mimořádně ostrou a otevřenou knihu O Pavlovi, v níž nejenom rekapituluje svůj život s režisérem Pavlem Juráčkem, ale také dost vzrušující běh svého života od šedesátých let. Podle svých slov psala, aby pochopila, proč se Juráček vzdal, proč nechal ladem svůj jedinečný talent, proč hřešil.

LN: Proč jste se rozhodla, že napíšete své vzpomínky na život s Pavlem Juráčkem? Byly tím impulzem jeho deníky?
Psát jsem začala, protože stárnu, což je stav, kdy člověk začne dělat jakousi životní inventuru a ptá se třeba: žil jsem, jak jsem si předsevzal? A já žila víceméně rušně před Pavlem i po něm. Takže ty deníky byly spíš brzdou, protože jsou nejen skvěle, ale i tak sugestivně napsané, že čtenář věří všemu, co čte – a to i lžím, přestože u té či oné situace sám byl.

LN: Ve své knize částečně polemizujete s obrazem, jaký o sobě v denících vytvořil. Co vás v tomto směru nejvíc překvapilo?
Jednak jeho neprůstřelná sebestřednost: pro něj existovalo jen to, co napsal. Takže systematicky vynechává fakta, která by byla verifikovatelná. Ale i skutečnost, že mu nikdo nebyl dost dobrý. Že pomlouvá, hanobí každého – s výjimkou své maminky. A hlasy postižených chybí.

LN: Neměla jste obavy žít s člověkem, kterého zjevně stravovalo tolik běsů?
Já Pavlovi propadla – jako Viktorka černému myslivci. Na první pohled. Vy sice víte, že se řítíte do šílenství, ale zabrzdit nemůžete, protože nechcete, protože jste si zablokovali mozek. Zpětně viděno mám někdy dojem, že mne nakazil tou svou urputnou sebedestrukcí. On chtěl nebýt, já ho chtěla spasit za každou cenu, jenomže člověk nemůže zachránit někoho, kdo spasen být nechce. Ale za boj mi to stálo.

LN: Jak ho dnes vnímáte jako tvůrce? Zahubila ho normalizace, nebo měl jeho rozklad hlubší příčiny? Byl vyhazov a odstavení tím spouštěčem a nepřišel by nakonec jiný spouštěč?
Pavel se vyžíval ve svém světobolu už v krátkých kalhotách v rodné Příbrami. Záviděl klukům koloběžky, později spolužákům rodičovské knihovny a posléze kolegům slávu (ne ženské, těch měl vždycky nejvíc). A ten vyhazov z Barrandova de facto vyprovokoval svou trucovitostí.

 Já nejsem psychoanalytik, ale myslím si, že tím spouštěčem byl jeho otec, který zmizel, když mu bylo pět let. Pavel ho už tenkrát vyzmizíkoval ze svého života, v deníku ho zmiňuje jen jednou, málem omylem. On se prostě styděl: za otce, za nevzdělanou matku, za chudobu, v níž vyrůstal…

LN: Vaše líčení Juráčkovy povahy mi připomnělo divadelního režiséra Petra Lébla, také strašně rád ubližoval lidem, kteří ho vyznávali. Byl Pavel Juráček někdy milý a empatický? V čem bylo jeho kouzlo?
V jádře myslím, že láska člověka odzbrojí. Čím bezpodmínečněji milujete, tím jste bezbrannější, ochotnější snášet rány. Pavel to instinktivně věděl a oběti svého šarmu zneužíval, často vědomě. Navíc klamal tělem. Byl tak křehounký, že v lidech, včetně chlapů, evokoval „mateřské pudy“. Ta jeho bezpříkladná podlost spočívá v tom, že tuto „slabost“ zneužíval, že svými oběťmi manipuloval – jakmile vycítil, že jsou ochotny se mu „vzdát“.

LN: Píšete velmi otevřeně o něm, ale také o ostatních známých lidech, kteří často léta svou image pěstovali nebo u nichž je ustálená. Vy ji kolikrát rozmetáte. Nezalekla jste se toho občas?
Ale zalekla, a jak! Ale ani ne tak reakcí těch „prominentů“, jako spíše toho, jak bude reagovat Pavlův syn Marek. Anebo Machovcův syn Martin. Ale oba kluci reagovali tak suverénně, že vzbudili můj obdiv.

LN: Víte, jak „dotčení“ na knihu reagovali, ozvali se vám někteří, vedla jste nějaké debaty a byla byste ochotná je vést?
Ochotná bych samozřejmě byla – dialog je přece jádro jak veškerého soužití, tak demokracie. Ale já předložila portréty většiny žijících – ne všech – jim k odsouhlasení. Třeba Honzovi Schmidtovi, kterého Pavel nepříčetně zostudil. A jeho manželka mi napsala, jak byl Honza rád, že je konečně „rehabilitován“. Že umírá, jsem netušila…

LN: Ludvík Vaculík vás v Českém snáři označil za spolupracovnici StB. Popisujete to jako příšernou záležitost, která vás poškodila. Víte, proč to udělal?
Vaculíkovi bylo jedno, co svým povídáním způsobí. On měl, jak sám doznával, na všechno dva názory současně. Dal přece Snář přečíst dokonce „svému“ estébákovi, přestože v něm líčí, jak funguje disent. On bezohledně stavěl své dílo nad skutečnost, která se většinou nedá odvyprávět tak pikantně a napínavě jako vymyšlený příběh. Byl sólista – King of the Samizdat, žádný networker, na rozdíl třeba od Vaška Havla. Otázka je: legitimuje tento postoj k literatuře mravní deficity?

LN: S StB jste si užila své. Šla jste se podívat do svého spisu?
Šla, ale až někdy kolem roku 2010. Mě totiž už ani za oněch heroických časů v disentu nezajímalo, kdo na mě donáší. Už proto, že jsem byla přesvědčena, že kdybych se začala pídit po tom, kdo podlehl estébáckým dezinformacím a ničí mě svými pomluvami, byla bych vstoupila do hry, již režírovala StB, že bych jim pomáhala rozpoltit disent zevnitř.

Dnes vím, kdo spolupracoval – a je mi to jedno. Beru tu informaci spíš jako klíč vysvětlující některé postoje těch denunciantů. Nezazlívám, nesoudím – ale ani neodpouštím. Prostě beru na vědomí. Kolik hrdinů se zrodí v jedné generaci? Ale souputníků jsou stovky, bezpáteřníků tisíce a lhostejných ještě víc.

LN: Ve svých charakteristikách jste otevřená a kritická, z čehož mi vychází, že ten, koho chválíte, na to opravdu měl nárok, a asi není náhoda, že je to třeba Václav Havel. Při pohledu na jeho nástupce si říkám, že náš národ si asi takové hochy zaslouží a že Havel byl jen vybočením z normálu. Co myslíte?
Byl darem národu, který – zdá se mi – je ochoten své hrdiny radostně vyhodit do vzduchu, ale pak je nepodržet, nýbrž nechat je třísknout na zem, jako kdyby se bál všech, kdo jej vyburcují z pohodlné dřímoty v poslušnosti. Na druhé straně: kdo je prorokem ve vlastní zemi, že?

Vaškova neodolatelnost – ale to je na knihu! – pro mne spočívala především v jeho humorné poctivosti, opravdovosti. Čišelo z něho, že neumí lhát. A i kdyby byl uměl, byl by nechtěl. Takže mu i davy byly ochotny uvěřit tak – s prominutím – úderné, přestože banální heslo, jako že pravda a láska musí zvítězit. To je jako věřit v pohádkový happy end. Nedalo se mu nevěřit – aniž přesvědčoval.

LN: Jak je Havel vnímán v Německu?
Jako prototyp úspěšného, který se prosadil, přestože neovládal politiku coby řemeslo, ale hlavně který se nenechal zkorumpovat mocí, jakmile k ní přišel.

LN: Enkláva exulantů musela být svým způsobem děsivá. Není nakonec exil zase jiná forma nesvobody?
Je. A sice nebezpečnější než faktická nesvoboda, protože v téhle si člověk namlouvá, že se nachází ve svobodě, v situaci svéprávně zvolené.

LN: Jak se z toho dalo uniknout nebo jaká existovala ochrana před tím, aby člověk nebyl zatažen do toho mikrokosmu?
Utéct, neobracet se, nevrátit se. Já se po Pavlově návratu do Prahy přestala stýkat s Čechy a mluvit česky, pevně odhodlaná se integrovat, stát se Němkou. Žít naplno „tady“, a ne mezi nostalgií a závistí, vzpomínkami a strachem z konkurence.

LN: Jak to bylo v Německu v 70. a 80. letech s levičáctvím? To muselo být dost otravné, když před něčím člověk utíkal, ale pak musel poslouchat jinou, a ještě naivní propagandu...
Já se s levičáky ve svém – převážně uměleckém – prostředí zpočátku vášnivě hádala. Vždyť oni nadávali vládnoucím politikům a stěžovali si na „policejní poměry“, přestože mohli kritizovat veřejně a beztrestně. Kázali mi marxismus – jenomže já v něm přece v Praze žila! Měli teorii, odmítali praxi, negovali zkušenost. Ale později – ve vší stručnosti – mi jich bylo líto. 

Totalita je černobílý systém, stát se hrdinou je snazší, neboť máte jasně definovaného nepřítele. Orientovat se v demokracii, která je pestrá a připouští všechny partajní „barvy“, je náročnější, to vyžaduje pozitivně formulovaný program, jak politický, tak životní. Ona touha po homogenní víře a monolitním systému, kterou lze dnes pozorovat v Evropě, ona potřeba bezpodmínečné přináležitosti k nějaké „bublině“, která ohraničuje vůči vnějšku a uvnitř konejší, mě mírně děsí, protože se ptám, jestli je demokracie vůbec forma společenství stvořená pro člověka, jestli demos nepotřebuje spíše nějakého vůdce, tyrana, aby měl pocit, že vše je „v pořádku“.

LN: Vaše maminka byla Němka, ale v Česku jste prožila dětství, to jsou důležité vazby pro život. Počítala jste s tím, že v Německu zůstanete, a cítíte se dnes víc Němkou než Češkou?
To je ale spousta otázek v jedné! Ne, nepočítala. Já se chtěla vrátit, nepožádala jsem o azyl, spojený s finanční podporou, kterou jsem vnímala jako almužnu, a začala radši pracovat. Pak jsem žila „německy“ a v němčině. Ale když jsem začala psát o Pavlovi – a to česky –, začala jsem se vracet. Ptala jsem se, co je „domov můj“. Nehledě na to, že dodnes počítám česky, ale sním německy. Tak nevím, je možné, že člověk má dva domovy? Jeden, který ho tvární v dětství, a druhý, pro který se rozhodne?

LN: V druhé části svého života jste byla úspěšná novinářka a nakonec i politička. Dělala jste desítky rozhovorů. Jaký je tedy váš názor na zveřejňování privátních věcí? Mně se někdy zdá, že někteří slavní je touží zveřejňovat, a pak jim to vadí...
To je složité. Většina VIP jsou svými manažery vyškolení a balancují perfektně na hranici, skýtají právě jen tolik privátností, aby upoutali a odlišili se od konkurence. Ale fascinující je posun ve formě těchto „vynucených“ zpovědí, poplatný sociálním médiím. Všichni slavní a krásní teď komunikují online, na FB, Instagramu, Twitteru – a rozhodují sami o tom, kolik toho na sebe „vyzradí“, jak se „prodají“. Přičemž mám dojem, že se obnažují konsekventněji, že jsou čím dál tím „nahatější“, což je záludná spirála. Kdo ví, kde končí…

LN: Ptám se i proto, že vy jste byla v tomto otevřená, nejdřív mně to nesedělo, ale pak jsem pochopila, že to k životu s Juráčkem asi patřilo, nebylo by to tak autentické.
Já se v té knize „obnažuji“, protože právě to, doufám, legitimuje skutečnost, že nabourávám pomník, na který se Pavel postavil svým deníkem. Kdybych byla psala jen o jeho kruťárnách, nebyla bych ho tím stavěla na pranýř? Nesoudila? A mně nešlo o to, ho – zkráceně řečeno – odsoudit, ale pochopit. Pochopit, proč se vzdal, proč nechal ladem svůj jedinečný talent, proč hřešil.

LN: Jaký je váš pohled na Česko od Hamburku? „Nepokaňhali“ jsme to zase nějak, nebo je to takhle stejné v celé Evropě?
Já se skutečně dívám z dalekého severu, a už vůbec ne systematicky. Ale myslím, že Česko patří – a odedávna patřilo – k Evropě. A naše anticko-křesťanské kořeny nás tvární jako dětství člověka – i když lidé dospívají nestejně rychle. 

V Anglii se etablovala parlamentní demokracie dřív než na kontinentě, Němci podlehli nacistické demagogii ochotněji než Francouzi. A tak doufám, že Češi, věrni odkazu Jana Husa, Komenského, Krameria, Masaryka, Čapka a Havla, neopustí linii těchto politizujících intelektuálů, kteří příkladně věřili v moc slova, mravnosti a slušnosti a nenásilné „revoluce“, což jsou hodnoty, které – ať the end of the day, ať už ten den trvá tři sta let jako doba temna, anebo třicet jako normalizace – zvítězí. Demokracie si zakulhá – ale nezahyne.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Dala jsem přednost rodině, říká v otevřené zpovědi čerstvá padesátnice Csáková

Ilona Csáková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Bez vytáček a věcně mluví o svých kulatinách, stejně jako o úspěších, pádech a podivných životních obdobích. Ilona...

ANALÝZA: Boj o Karabach popírá ideologii. Zajímavou roli hraje Izrael

Snímek ukazuje členy ázerbájdžánských ozbrojených sil střílejících... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nově rozdmýchaný ozbrojený konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem je v mnoha lidových veřejných diskusích popisován jako...

Svou sportovní kariéru považuji za ztrátu času, hodnotí minulost Hlaváčová

Yvetta Hlaváčová Tulip | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Držitelka světového rekordu v přeplavání kanálu La Manche pokořila řadu dalších met a získala spoustu významných...

Hledáte zdravou svačinku? Sáhněte po kapsičce od Sunaru, která je komplet BIO včetně obalu
Hledáte zdravou svačinku? Sáhněte po kapsičce od Sunaru, která je komplet BIO včetně obalu

Když se řekne Sunar, co se vám jako první vybaví? Chutné sušené mléko? Není se čemu divit. Sunar a jeho kojenecká výživa tu je pro naše miminka už...