Něco na té knize je. Magnesii Literu si odnesly Shakespearova Anglie i Tři kapitoly

Naštěstí se ale rýmují i jiné věci. Třeba „kniha roku“, kterou má letos Martin Hilský (1943) za Shakespearovu Anglii. V roce 2011 si tentýž Hilský připsal Státní cenu za překladatelské dílo. A znovu za Shakespeara: za kompletní převod jeho díla do češtiny. Osmatřicet her plus víc než sto padesát sonetů. Málem sedmnáct set stránek. 

Letos je to sice rozsahem jenom necelá polovina, a místo textů tu ožívají kontexty, autor totiž „portrétuje dobu“, ale jak ukazují prodeje, jde mu to výborně. Hilský je prostě se Shakespearem jedna ruka. Takže český čtenář slavnému dramatikovi rozumí, jako by žádná propast přes čtyři století neexistovala. (Mimochodem: Loňský laureát „knihy roku“ Petr Čornej předvedl to samé s Janem Žižkou, bardem ještě o dvě stě let starším.)

Co ale existuje, je letošní Litera za prózu pro Daniela Hradeckého (1973). Jeho Tři kapitoly jsou druhým zářezem v próze, jinak je tenhle Severočech hlavně básníkem, ale jmenovatel zůstává tam i tady společný. Jak se vypsat z neutěšeného osobního provozu, prorostlého úzkostmi a strachem z vesmírné nicoty i konkrétních lidí, čím přebít fatální bolest z vezdejšího bytí. Prostě jak pádným slovem trumfnout problematickou duši s tělem. 

Není to próza klasického střihu: chybí tu dějový příběh. Je to próza experimentální, vidoucí, míchající prvky deníku, esejistiky, filozofie. Ta kniha by sice zasloužila od redaktora trochu pečlivější práci, Hradecký se mnohdy rozjede na čistě verbalistní vlně a jeho imaginace mele trochu naprázdno, ale jinak klobouk dolů: Něco na té knize je!

Totéž platí u poezie. Pavel Novotný (1976) se jako překladatel i tvůrce angažuje dlouhodobě rovněž v experimentu. Míchá slovo se zvukem, zvuk s pódiovou performancí, vyvádí literaturu z mantinelů knihy. To už samozřejmě dělali mnozí jiní před ním: od dadaistů přes lettristy a situacionisty po široké tvůrčí pole, které hlavně v šedesátých letech vykolíkovali v českém prostředí Jiří Kolář, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová. Novotný jim vzdává svým dnešním dílem hold, respektuje tradici, zná ji – a souběžně ji rozvíjí, posouvá po herním poli ryze vlastními tahy. 

Zápisky z garsonky jsou příběhem matky, syna a jejich bytu, který čím je menší, tím je v něm více volnosti. Na rozdíl od domku prarodičů, který je v zajetí tradice a řádu. Konflikt je samozřejmě za dveřmi… 

O konfliktech a dveřích ví své taky laureátka Litery za publicistiku Nina Špitálníková (1987), vystudovaná koreanistka. V Severní Koreji, decimované od 50. let rodinným gangem Kimů, pobývala opakovaně, takže zrůdnost tamějšího režimu, který s klidem vybije nebo vyhladoví k smrti polovinu populace, jen aby naplnil svůj ideál revoluce, měla možnost poznat opravdu zblízka. Autorka, ve volném čase velká fanynka BDSM, zpovídala ovšem sedmero těch, kdo měli to štěstí a prchli na svobodu.

Je to poučná kniha. Stačí se rozhlédnout i po střední Evropě, nakouknout do Maďarska, Polska, Ruska nebo Běloruska, aby bylo jasné proč. Aby bylo zřejmé, že geografická vzdálenost rozhodně nesnižuje riziko. V beletrii o tom nedávno pěkně napsala Alena Mornštajnová ve svém Listopádu…

Sydney, Řím a Jáchymov

Litera za knihu pro děti a mládež? V kontextu nominovaných spíš omyl. Knížka Bogdana Trojaka Safíroví ledňáčci a Glutaman je vším možným jenom ne původním textem. Jako by to všecko člověk četl už někde jinde, u někoho jiného: jazykové a stylistické hrátky a hříčky, fantazie na plné obrátky, „info“ plus „tainment“ pod jednou střechou; trochu dobrodružství, trochu detektivka, trochu osvěta v širších souvislostech. 

Jenže nějak to drhne a skřípe, víc tady psala vůle než talent. Trojak (1975) svou tvůrčí sílu předvedl jinde: jednak v překladech z polštiny a maďarštiny, jednak ve snění a básnění o víně a literatuře. V téhle „magnesijní“ kategorii by si cenu zasloužila jasně Tereza Horváthová za novelu Sydney. Možná příště.

A pak byly uděleny ještě Litery za překlad (Jiřímu Holubovi za bravurní práci na půl tisíciletí starém textu Franciska Delicada, portrétisty jedné krásné Andalusanky, která přibyla jako prostitutka do Říma), za nakladatelský čin (edicím, kterými paperbackové nakladatelství Fra rozšiřuje už dvacet let pojem o současné české poezii a próze), za debut roku (novela Uranova, kterou pseudonymní Lenka Elbe nastartovala slovem „chleba“ a kde má hlavní part Jáchymov), anebo za Blog roku. 

Tuhle poslední Literu si odnesla stránka Městské policie Přerov, která jindy vysmívanou profesi profiluje tak, až oči přecházejí: kreativně, s elánem a humorem. Jedna ze čtenářek to napsala přesně: „Bez přečtení vašich příspěvků už nemohu chodit do práce…“

S Magnesií Literou je to podobně. A nejen v téhle kategorii. A nejen letos.