Lidovky: Dřív jste psala příběhy v kulisách Latinské Ameriky, v novince jsou to Jeseníky. Vracíte se domů?
Ano i ne. Když žijete dlouho v různých světech, uvědomíte si, že každé místo má svou logiku i magii a každé je možné prožívat stejně intenzivně. Takže jsem začala to, co bylo dřív domovem, prožívat jako jedno z mnoha fascinujících míst na světě. Není to tak návrat domů, kde to znám, ale návrat na místo, které umím vidět úplně novýma očima – a zjišťuju, že je vlastně vůbec neznám. Pobyt venku mi vnesl barevnost do světa, který byl předtím úplně samozřejmý. Dřív na mě exoticky působila Latinská Amerika a teď mi úplně stejně exotické přijdou třeba Jeseníky.
  |
Lidovky: Proč je hlavní postavou nového románu zrovna senzibil, respektive rovnou dva senzibilové?
Těch důvodů je víc. Ti dva představují dva rozdílné způsoby, jak se vyrovnat s věcmi, kterým nerozumíme. A taky je tady střet dvou generací: starší senzibil, který si v komunistickém ústavu pro zkoumání paranormálních sil zadal s tajnou policií, a mladý senzibil, který už totalitu tolik nezažil a myslí si, že jemu by se to stát nikdy nemohlo. Chtěla jsem ukázat jistou naivitu mé generace. Generace, která se už nemusela v takových situacích ocitat.
Lidovky: Berete senzibilitu vážně?
Líbí se mi termín „god in the gaps“: vždycky existuje něco, co se nedá vědecky dokázat, a zároveň víte, že to existuje. Třeba dlouhodobě mě fascinuje „genius loci“. Některá místa na člověka nevysvětlitelně působí a nevíte proč, ale vnímáte jistou energii nebo magii toho místa. Tak v tomhle smyslu to vážně beru, v jiných věcech mi to přijde absurdní. Jako když komunisté chtěli pomocí mentální energie pozvednout socialistické hospodářství…
Lidovky: A jak důležité jsou pro vás sny? Ptám se proto, že hrdinka vaší další novinky, holčička Kiko, je somnambulní a realita jí se sněním občas splývá…
Já si sny moc nepamatuju. Což mě mrzí. Ale kdysi jsem četla, že děti ve věku Kiko, tedy kolem dvanácti let, jsou k náměsíčnosti hodně náchylné, a tak jsem to použila. Ale taky mi to potvrzují besedy s dětmi: vždycky když o Kiko řeknu, že byla náměsíčná, zvedne se les rukou a děti vyprávějí, jakým způsobem jsou náměsíčné ony. V knize mi to umožnilo vytvořit druhou rovinu vyprávění a vyhnout se klišé, kdy vyprávíte sen hrdiny a tím posouváte děj. Kiko rovnou ten snový svět prožívá ve stavu, kdy je náměsíčná.
Lidovky: V knížce Kiko a princezna z tundry jdete do Ruska, za legionáři. Co se z těch míst a časů dá přinést současnému čtenáři knížek pro děti?
Především dobrodružství. Celá historie kolem legií je neuvěřitelně barvitá a dobrodružná. Cesta transsibiřskou magistrálou, to jak hlídali ruský poklad, jak se pak vraceli zaoceánskými parníky hrozně dlouho domů a co všechno přitom zažili až v dalekém Japonsku a dalších zemích. Přijde mi, že děti, pokud se jim to vypráví tak, aby to chápaly, by se mohly nejen spoustu věcí dozvědět, ale snad to považovat za napínavé. Když jsem na knihu dělala rešerše, sama jsem žasla, kolik pohádkově-dobrodružných prvků v celém tom legionářském příběhu je.
Lidovky: Mají u vás knihy pro děti a pro dospělé společný kořen, je to pořád jedna literatura, nebo musíte psát jinak?
Společný kořen to má určitě. Já nepíšu civilní příběhy. Není to v mém naturelu, ani jako čtenářku mě takové příběhy nebaví. Mám ráda barvitost, mám ráda, když se se mnou čtenář může vypravit do světů, které nezná, nebo si je ani sám nedokáže představit. A dětské knížky k takovým věcem přímo vybízejí. Dětem nikdy nevadí, když jsou v knize fantaskní věci, podivná zvířata, neznámé bytosti, rychlé zvraty událostí. Ale vadí jim, když je to nuda. To je základní předpoklad už od dob Šeherezády. Jakmile se čtenář začne nudit, hlava spisovatele se kutálí po podlaze. A to mi přijde stejné jak u knih pro dospělé, tak pro děti.
Lidovky: Dlouhé roky jste žila v Brazílii. Pokud se o té zemi dneska referuje v médiích, pak skoro vždycky černě: koronavirus, zničené pralesy, Bolsonaro. Najdete i nějaká pozitiva?
Spoustu pozitiv. Pořád je to země, nebo spíš kontinent neuvěřitelně flexibilních a milých lidí, kteří si nikdy na nic nestěžují a umí být vděční za to, co mají. Brazilci jsou obdaření jistou životní moudrostí, která jim umožňuje přežít i v tom moři špatných zpráv. Češi se nepříznivým okolnostem brání černým humorem, Brazilci si zase umí užít každou hezkou chvilku, a tak jim nikdy nepřipadá, že jejich život není v pořádku.
Lidovky: Jste optimistka, pokud jde o literaturu, o svět?
Spíš ne, ale stejně jako Brazilci se snažím si to nepřipouštět. A snažím se toho hodně dozvědět o minulosti, což mi pomáhá nastavit si perspektivu. Třeba teď píšu grafický román kombinovaný s komiksem pro starší děti o životě Arnošta Lustiga.
Za poslední dva měsíce jsem načetla nesmírné množství literatury o holokaustu. A to mi pomohlo v době pandemie. Protože to, čemu jsme poslední měsíce říkali přežívání, nebylo nic tak strašného v porovnání s tím, jak musel přežívat mladý Lustig v Terezíně a Osvětimi. Pořád jsme měli jídlo na stole a střechu nad hlavou. Takže když si občas dokážu tohle uvědomit, nejsem sice hned optimistka, ale mám sílu si představit, že některé věci třeba dopadnou dobře.
