Předlohou tohoto filmu byly především Motocyklové deníky samotného Guevary, tehdy studenta medicíny. Popisují cestu, která započala v prosinci 1951 a skončila v srpnu 1952. Ernesto se vydal s kamarádem Albertem Granadem, studentem biologie, na motocyklu Norton 500 po Latinské Americe.
Hrdina stupidní doby
Asi v polovině deníků Ernesto poznamenává: „Do jaké míry bylo naše počínání hrdinské, jak poznamenal jeden z četníků, nám unikalo, ale začali jsme mít nikoli bezdůvodné podezření, že správné slovo by spíše mělo souviset s přídavným jménem ,stupidní'.“
Kluci vyrazili z Argentiny nejprve na západ, do Chile. Lidé tam byli pohostinní, a to bylo přesně to, co Ernesto s Albertem potřebovali... Nějaký ten nocleh a pečené maso a káva. Motorka ale po cestě hodně zkusila a co chvíli ji museli opravovat.
Cesta, v níž později už pokračovali bez motorky, jež se nadobro poroučela, vedla dále do Peru, Kolumbie, Venezuely a také Spojených států Amerických, kam už ale odletěl pouze Ernesto. Pohostinnost Chilanů se však už neopakovala, a tak Ernesto a Alberto museli cestovat načerno lodí, využívat pohostinství policejních stanic a nemocnic, při placení za dopravu se stále domáhat slevy a občas se nechat najmout coby hrající fotbaloví trenéři (budoucí revolucionář stál v bráně, jeho kamarád byl špílmachr).
Příkladný vyžírka
Cestu lze přehlédnout také na úvodní mapce, k textu je dále připojeno mnoho dokumentárních fotografií, a tak celek knihy působí jako taková pěkná věc, která by možná leckterého mladického nonkomformistu pod stromečkem potěšila. Pěknou věcí bývá pro mladé lidi přece už takové to cestování nazdařbůh...
| Hodnocení LN: * * * |
|
Ernesto Che Guevara: Motocyklové deníky |
Motocyklové deníky by dnes nikdo nevydával, kdyby je byl nenapsal Che Guevara, na druhou stranu zas nelze tvrdit, že by se jednalo o naprosté plýtvání papírem jen proto, že byl jejich autorem člověk ne právě hodný následování.
