Stupně vítězů v kategorii operní inscenace roku 2015 jsou samozřejmě pomyslné - pro mě je v této kategorii podstatné, když se v tak komplexním žánru, jakým je opera, podaří propojit dramaturgickou nápaditost nebo – řekněme - oprávněnost, hudební nastudování, režii a odpovídající obsazení. Tato kritéria z mého hlediska naplnily nejvíce dvě ostravské inscenace - Prokofjevův Ohnivý anděl a Tři přání Bohuslava Martinů.
Ohnivý anděl
V Ohnivém andělovi, v ostravském provedení u nás poprvé v kompletním znění a ruském originálu, bylo základem hudební nastudování Roberta Jindry. Vystihl extrémní výrazové polohy Prokofjevovy náročné partitury včetně hektické rytmické pulzace a závěrečných orgií, groteskní odlehčenosti, barevné rozmanitosti. A ocenila jsem, že režisér Jiří Nekvasil se svým týmem nevnucoval jediný !správný“ výklad, ale otevíral napříč staletími prostor pro odpovědi na otázky této filozofické opery, ve které je hranice dobra a zla rozostřena natolik, že umožňuje několik interpretací: je Ohnivý anděl poslem nebes nebo pekel? Je Inkvizitor duchovním pastýřem nebo vyslancem pekla? Je Renata svatá, čistá, nevinná nevěsta anděla nebeského nebo kacířka posedlá temnými démony a tedy právem vystavena procesu vymítání ďábla?
Tři přání
I v případě Tří přání Bohuslava Martinů šlo v Ostravě – shodou okolností – po Brně a Praze teprve o třetí nastudování u nás. A stejně tak o první uvedení kompletní verze díla, ve kterém Martinů pospojoval do operní formy podněty, kterými ho inspirovala meziválečná Paříž – kabaret, revue, operetu a jazz. A film. Tři přání jsou spíše než operou sledem skečů se střídáním a prolínáním žánrově odlišných hudebních stylů, reálných situací se surreálnými a snovými asociacemi.
Martinů tímto experimentem postavil před inscenátory hodně obtížný úkol – ti ostravští v čele s režisérem Jiřím Nekvasilem, scénografem Danielem Dvořákem a dirigentem Jakubem Kleckerem s vtipem a grácií, ale i groteskní nadsázkou a pointami pro jednotlivá „čísla“ rozehráli operu z prázdného filmového okénka do retro stylu doby vzniku opery – konce 20. let minulého století. A pro takové pojetí nadchli všechny sólisty i sbor. Jen orchestr, „zabydlený“ ve „vážné“ hudbě se přece jen potýkal s lehkostí „šlágrů“ populární hudby. Náročným nápadem, který se velmi zúročil, bylo natáčení jevištního dění „v reálném čase“ během prvních dvou dějství, ze kterého byl sestříhán film, který sledujeme po přestávce.
Tosca
Jako třetí zajímavou inscenaci vybírám brněnské nastudování Pucciniho Tosky. I když v tomto případě samozřejmě nejde o žádný dramaturgický objev – její nasazení mělo své oprávnění v režijním pojetí Jiřího Heřmana a v obsazení. K Heřmanovu režijnímu rukopisu patří estetická vytříbenost, tušení hloubek lidské duše a přítomnost obřadu, rituálu. Uplatnil je i tentokrát: ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích svrchovaných interpretek druhé poloviny 20. století - Marie Callas. Vzniklo tak divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. A v hlavních rolích této brněnské inscenace excelovali především Maida Hundeling a tenorista Mickael Spadaccini. Jen škoda, že inscenaci s tak zajímavě rozehranými vztahy a emocemi tak úplně nepodpořil orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera, který se bez ohledu na styl Pucciniho hudby soustředil více na tempovou korektnost partitury než na poryvy vášní.
Operní sólistky roku 2015: Fajtová, Jelínková, Derilová
Výběr pro mě nebyl jednoduchý. To je dobrá zpráva. Skvělých výkonů byla celá řada. Zdá se, že se u nás daří dokonce v tak náročném pěveckém oboru, jakým je ten koloraturní. Loni jsem vyzdvihla tři královny koloratur – Janu Šrejmu Kačírkovou, Janu Kurucovou a Simonu Houdu Šaturovou. I letos mi z plejády zajímavých výkonů vycházejí dvě koloraturní sopranistky – Marie Fajtová jako Belliniho Norma v inscenaci Státní opery a Olga Jelínková jako Stravinského Slavík v nastudování Národního divadla.
Marie Fajtová zvládla strhujícím způsobem až extrémní nároky dramatického koloraturního partu Normy, velekněžky i matky, ženy zmítané láskou i pomstychtivostí, schopné zabíjet své vlastní děti i odpouštět.
Olga Jelínková v roli Slavíka se odvážně a zvesela pohybuje na srpku měsíce a její třpytivé koloratury slavičích trylků se skutečně zvonivě nesly i nad plně rozehraným orchestrem, navíc přidala dívčí rozvernost.
A k těmto dvěma pěvkyním ještě přidávám Iordanku Derilovu v ostravské inscenaci Prokofjevova Ohnivého anděla. Hlavní postava této opery, Renata, je v interpretaci této bulharské sopranistky přesnou kombinací ztělesnění ďábla, poběhlice, ženské rafinovanosti, ale i dívčí nevinnosti. A není tak divu, že této zvláštní dívce, u které není jasné, jestli je posedlá láskou k Bohu nebo k temnému démonovi, podlehne nejen rytíř Ruprecht, ale i diváci.
Operní sólisté roku 2015: Březina, Koplík, Beláček
Mezi favority jednoznačně patří tenorista Jaroslav Březina – loni jako Laca v brněnském nastudování Janáčkovy Její pastorkyně. V mnoha odstínech a přesně vystižených detailních situacích modeloval vývoj Laci od závistivého potměšilého zlocha po člověka, který překoná sám sebe a dokáže pozvedat i Jenůfu „na útěchu“.
Pozornost na sebe strhl další tenorista - Ondřej Koplík. Ten zazářil v roli hraběte Almavivy v olomouckém nastudování Rossiniho Lazebníka sevillského suverénními výškami, kantilénou i zvládnutím rychlých brilantních částí.
A přidávám jednoho barytonistu – Gustáva Beláčka jako Scarpiu v opavské Tosce. Nejen díky objemu a syté vyrovnané barvě jeho hlasu, ale ocenila jsem jeho umění postihnout Scarpiu ne prvoplánově jako chlípného zloducha, kterého jeho chtíč úplně rozloží, ale jako sebejistého hrdého chlapa vědomého si své moci.
Nejlepší operní divadlo roku 2015
Stejně jako v předchozích letech, naší operní krajině vévodí ostravský soubor Národního divadla moravskoslezského pod vedením jeho ředitele Jiřího Nekvasila. Loni potvrdil své prvenství nejen díky oněm dvěma inscenacím, ale i díky pozornosti, kterou věnoval soudobým operám i v rámci Ostravských dnů nové hudby. A také díky vydařenému ambicióznímu projektu tří tudorovských Donizettiho oper s nároky vrcholného italského belcanta, který se loni uzavřel Robertem Devreux.