Lucie Lomová (1964) patří mezi nejznámější české komiksové tvůrce po roce 1989. Její tituly Anna chce skočit (2007) a Divoši (2011) posbíraly řadu cen a vyšly ve francouzském překladu. Nejvíc ji ale proslavily příběhy myšek Anči a Pepíka, publikované původně na stránkách legendárního Čtyřlístku. V nakladatelství Práh teď vycházejí knižně jako „sebrané myšky“ v pěti svazcích. A dočkaly se i sedmidílné animované verze, kterou letos uvedla Česká televize.
LN: Právě vyšla čtvrtá kniha vašich „sebraných myšek“. Ty příběhy jsou staré dvacet pětadvacet let. Měnila byste dneska něco?
Doufám, že ano. Bylo by hodně smutné, kdybych se za těch dvacet pětadvacet let nikam nehnula. Trochu jiná by byla kresba, jinak bych používala barvy, texty bych asi vysázela svým fontem. Pořád sice potřebuju ten prvotní impulz, nápad, který musí odněkud spontánně přiletět, ale určitě bych zacházela jinak i se stavbou příběhu. Ten seriál by vypadal jinak. Ale nevím, jestli líp, protože možná k němu ta nedokonalost a nevytříbenost patří.
LN: Upravujete tedy něco pro nové vydání?
Když jsme chystali první knížku, zkusila jsem v počítači vylepšovat obrázky. Kontrasty, světlost. Ale pak jsem toho nechala, protože jsem zjistila, že by mě to vedlo pořád dál a dál, až bych začala předělávat všecko.
LN: Letos se „myšky“ dočkaly taky filmové verze, na Déčku vysílali sedm animovaných čtvrthodin. Čí to byl nápad?
Když jsme kdysi dávno se sestrou Ivanou vymyslely první příběh Anči a Pepíka, myslely jsme nejdřív na animovaný film. Jenže jsme rychle zjistily, že je to nereálná představa, a rozhodly se udělat radši komiks – k tomu potřebujete jen věci na kreslení a čas. V následujících dvaceti letech jsem se párkrát vypravila do televize, abych „myšky“ nabídla jako večerníček. Ale nikdy to nevyšlo. A pak se ozvala televize sama. Situace se změnila a Anča a Pepík jim pasovali do nového formátu. Místo večerníčkových sedmi trvá třináct minut a cílí na trochu větší děti.
LN: A povedlo se? Jste spokojená? Budou další díly?
Nečekané pokračování kultovních Velkých nesnází. Kurt Russel vyjde jako komiks |
Už bych do toho znovu nešla, tím jsem si úplně jistá. Ta práce sice byla podnětná, dost jsem se naučila a poznala milé a talentované lidi, ale byla taky mimořádně vyčerpávající. Jenom pro pozadí jsem nakreslila přes tři sta akvarelů. Ověřila jsem si, že pro mě je nejlepší disciplínou komiks. Je sice poměrně pracný a náročný na čas, ale oproti animovanému filmu je to rychlovka. A hlavně mi vyhovuje, že komiks můžu udělat celý sama. Ale seriál se povedl, měl velkou sledovanost naživo a má ji i teď, kdy je dostupný v televizním archivu.
LN: Vaše komiksy pro dospělé Anna chce skočit a Divoši vyšly nejdřív ve francouzštině. O „myšky“ zájem za hranicemi není?
Pár lidí se už sice pokoušelo své nadšení pro věc přenést na zahraniční nakladatele, ale zatím z toho nic nebylo. Jsem v tom trochu skeptická, protože na „myškách“ je znát, že jsou dvacet až třicet let staré. I když možná, že teď by se v nějaké té retronáladě mohly stát zase atraktivní. Já ale na prosazování svých věcí v zahraničí nemám čas ani energii. Potřebovala bych nějakého šikovného agenta, kdyby se našel.
LN: Anna chce skočit a Divoši mají za hlavní téma cestu. Co vy jako autorka, cestujete ráda po světě, nebo vám stačí vlastní hlava?
Víte, že původní titul Anny byl právě Cesta? Pak se nám to ale zdálo příliš mnohoznačné a banální. Cestuju ráda, vlastní hlavu si na ty cesty beru s sebou a velmi jí to svědčí. Když se člověk někam přesune, vidí nové světy, potkává nové lidi a představivost se rozbíhá. I když přejedu třeba jen pár desítek kilometrů, vždycky si představuju, jak by se mi tady žilo nastálo, co by to udělalo s mým životem. Cestovat je prospěšné, dává nám to odstup, vidíme pak sami sebe zřetelněji.
LN: Snesou české komiksy srovnání se zahraničím, třeba právě s francouzskou produkcí?
Některé rozhodně ano. Nedávno vyšly ve francouzštině Alois Nebel a trilogie O příbjehů. Francie je komiksová velmoc s více než třemi a půl tisíci nových titulů ročně. Šanci tam má otevřenou každý.
LN: Jak jste se vlastně ke komiksu, ke kresbě dostala? Jste autodidakt, vystudovala jste na DAMU dramaturgii.
Kreslila a psala jsem si od dětství. Nedokázala jsem se rozhodnout, co mě baví víc. Teprve později mi došlo, že už to dál řešit nemusím, že právě v komiksu se ty dvě činnosti ideálně propojují. Na DAMU jsem šla proto, že jsme na gymnáziu hráli divadlo a já si myslela, že jednou budu psát divadelní hry. Možná jsem měla spíš studovat scénografii, ale na dramaturgii jsem se trochu naučila přemýšlet o příbězích.
LN: Pracujete aktuálně na dalším komiksu pro dospělé?
Něco dělám, ale ještě nevím, co z toho bude. Takže o tom mluvit nemůžu, abych to nezaplašila.
LN: Kreslíte pořád rukou, nebo na počítači?
Kreslím v ruce, pak to většinou naskenuju a vybarvuju na počítači. Ale živé barvy mě poslední dobou těší o něco víc.
LN: Vedle autorského komiksu hodně ilustrujete. Je to velký rozdíl, dělat na svém a dělat s někým?
Já zas tak moc neilustruju. V posledních letech spíš spolupracuju s dětským webem České televize: podílím se třeba na oblíbených adventních nebo velikonočních kalendářích, dělala jsem pár her. Je tam tým chytrých a talentovaných lidí, s nimiž je radost dělat. Když se nad nějakým úkolem člověk potká s podobně naladěnými, je to štěstí.
LN: Na „myškách“ jste začaly pracovat koncem osmdesátých let se sestrou Ivanou, malířkou. Nedávno jste spolu vystavovaly v Příbrami. Těsnější spolupráce by vás nelákala?
Možná že jo. Já si ale žádné dlouhodobé plány nedělám. Vítám, co přijde.
Myší rodina „Anču s Pepíkem a celý ten jejich myší svět mám ráda. Ale přestože teď mají díky televizi a novému vydání asi nejvíc fanoušků, patří hlavně mé minulosti. Když se jimi dneska zabývám, beru to tak, že k nim mám určitý závazek, že se o ně musím postarat,“ říká o dvojici myší Lucie Lomová, jinak autorka komiksů pro dospělé Anna chce skočit nebo Divoši.  Kreslení Anča a Pepík. |
