29. prosince 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nejvíc vtipů se říkalo o Husákovi, říká spisovatel a novinář Jan Nejedlý

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Moderní folklor. Humorista Jan Nejedlý, tentokrát v akci s bičíkem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Moderní folklor. Humorista Jan Nejedlý, tentokrát v akci s bičíkem. | foto: ARCHIV JANA NEJEDLÉHO

PRAHA Po prvním díle lexikonu lidové tvořivosti z dob socialismu nazvaném Po práci legraci přichází Jan Nejedlý s dalším dílem.

Jan Nejedlý (1971) pracuje jako učitel a novinář. Píše o komice, jazyce a moderním folkloru. Velkého ohlasu se dočkaly jeho knižní tituly Mistr sportu skáče z dortu (2014), Malý humorista (2016) a „lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu“ Po práci legraci, napsaný ve spolupráci s Jakubem Šofarem. První díl vyšel loni, druhý před pár dny.

LN: Proč dvojka? Do jedničky se nevešlo všechno podstatné, nebo nakladatel zvětřil komerční potenciál?

Jednak se do prvního dílu všechno nevešlo, jednak jsme tam vložili výzvu, aby nám čtenáři posílali další skvosty lidové slovesnosti z dob socialismu. Nešlo nám jen o anekdoty, ale i o přezdívky, průpovídky, parodie, výklad zkratek, fámy či historky. První díl lexikonu ve čtenářích díkybohu rozhýbal paměť. Začali nás opravovat a doplňovat, posílat varianty i nová znění. Byla to čirá radost, jakou lze zažít s živým folklorem. A tak se zrodil druhý díl.

LN: Co vás k tématu přitáhlo?

Během čtyřiceti let vlády komunistů vzniklo obrovské množství lidového humoru, který nebyl dostatečně zachycen pro další pokolení. Přišlo nám to škoda. Pamětníci jsou stále mezi námi, a navíc ta doba jako by pořád ještě nebyla ukončená a definitivně pohřbená. Tuhle mi kamarádka vyprávěla, jak někde v západních Čechách po sametové revoluci otevřeli obchodní dům RIO. Znělo to tak světácky, ale když se člověk zadíval na omšelý obchoďák pozorně, došlo mu, že jde o starý socialistický PRIOR, z jehož fasády jen sundali první a poslední písmeno. Takhle hákem jsme se přenesli do nové epochy, ale ta stará pod ní stále prosvítá. A teď se dokonce cpe zpátky na povrch. I proto jsme chtěli oživit v paměti čtenářů, co byl vlastně zač ten socialistický ráj na zemi.

LN: Odkud jste brali s kolegou materiál? Všechno je z vlastního archivu, nebo máte síť spolupracovníků od Aše po Jablunkov?

Základ tvořil náš vlastní sběr, zpovídali jsme i řadu pamětníků, pátrali jsme také hodně v literatuře včetně různých obskurních spisků zahořklých soudruhů či hvězdiček showbyznysu zavátých časem. A dík našim čtenářům už vlastně máme síť spolupracovníků od Šumavy k Tatrám, dokonce až k Alpám či Skalistým horám, neboť se nám ozvala i řada emigrantů.

LN: Liší se „lidová tvořivost z dob socialismu“ podle místa? Jsou jiné fóry z Moravy, jiné z Prahy?

Celkové vyznění lidového žertování je podobné, neboť existoval jeden společný nepřítel – bolševik. Regionálně se lišili hlavně aktéři a kulisy vtipů. Na Ostravsku si stříleli z horlivého soudruha Mamuly, v Rokycanech se posmívali soše Divíška, tedy sovětského vojáka, který se divil, co dělá v zóně osvobozené Američany.

V dalších městech si zas po svém přejmenovávali nabubřelé sekretariáty KSČ, kterým se obecně říkalo „kokosy“ čili komunistické kostely.

LN: A jak se liší folklor z vývojového hlediska? Má lidový humor padesátých let společnou notu s humorem o dvě dekády mladším?

Humor je odrazem doby. V drsných padesátých letech se hořký smích často odrážel od stěn kriminálů, kde jste mohli lehce vyfásnout „státní kravatu“ neboli oprátku. Dvěma šibenicím, které na dvoře pankrácké věznice ukončily život Horákové, Slánského či Kalandry, přezdívali muklové doslova s šibeničním humorem „Pepča a Tonča“. Z vězeňského argotu té doby je pozoruhodný taky třeba výraz „Stalinovy varhany“. Tak říkali političtí vězni cinkotu, který se ozýval, když bachaři proklepávali kladívky okenní mříže, zda nejsou naříznuté. Za normalizace už to byla jiná muzika. Z amplionů na náměstí zněl Cirkus Franty Janečka, Kamélie s koulema, Štrougalka, Karel Gott chudých, Jalibor Danda, Rudý Elvis a další hvězdy pop music, jak jim lidé tehdy přezdívali. Normalizační humor proto hojně reflektoval populární hudbu, televizní seriály, spotřební zboží, samozřejmě i tehdejší potentáty a fízlování, ale už to bylo v hravějším duchu než v dobách politických procesů.

LN: Jaká figura měla v dějinách československého socialismu podle vás největší komický potenciál?

Těžko vybrat jedinou postavu, preference se měnily s dobou. Bachratá milostpaní Marta Gottwaldová coby manželka dělnického prezidenta byla svou vlastní chodící karikaturou. Podobně působil v závěru života senilní rusofil Zdeněk Nejedlý. Neotesané vystupování Zápotockého, Novotného nebo Biľaka v sobě taktéž neslo výrazné klaunské rysy. Asi nejvíc vtipů se říkalo o Gustávu Husákovi, což bylo dáno i délkou panování takřečeného GuHu. Oblíbeným otloukánkem vtipálků se stal také katastrofální řečník a myslitel Milouš Jakeš. Slušný komický potenciál měli ovšem nejen papaláši, ale i zdánlivě ikonické postavy jako Fučík nebo Remek.

LN: Mohou knihy Po práci legraci chytit čtenáře pod čtyřicet let? Nepotřebují ti mladší, nepamětníci, vysvětlivky? Chechtaly se třeba některým kouskům vaše děti?

Vysvětlivky tam už občas jsou, jinak by některé vtipy byly dnes jen stěží srozumitelné. U mladších ročníků doufám, že by je mohlo chytit spojení historie a humoru.

Můj dvacetiletý syn se tuhle pousmál nad hádankou: „Co se stane, když Antonín Novotný vystoupí z vozu Tatra 603? Zůstane z ní jen Tatra 63.“ Také zkratku „dudoprd“ pro důsledné dodržování pracovní doby jsme myslím vrátili do oběhu. Alespoň synovi kamarádi ji začali opět mezi sebou používat.

Obálka knihy Michala Macháčka Gustáv Husák
Miloiš Jakeš na letošních oslavích 1. máje

LN: Dneska si čím dál víc lidí maluje normalizaci jako krásné časy. Nebojíte se, že váš lexikon může tuhle ostalgii přiživit? Přece jen je v knize víc srandy než mrazení…

Proti tomu se na začátku obou knih ohrazujeme. Dojímání se nad socialismem by bylo to poslední, co bychom chtěli. Právě za normalizace se říkalo: „Víte, co je to maximální paradox? Že tahle podělaná doba se bude za pár let nazývat staré dobré časy.“ Žádná nostalgie tedy není namístě. Jen záchrana geniálního humoru a připomenutí, že tahle prapodivná doba většině lidí tehdy nepřirostla k srdci, ale byla jim prostě k smíchu.

LN: Bude třetí díl?

To záleží na ohlasu toho druhého. Ale už teď se mi pomalu plní e-mail inspirativními odezvami. Nově se rýsuje třeba heslo „přemlouvačka“. Týká se emigrantů. Rodiče v důchodovém věku dostávali výjezdní povolení k návštěvě svých dětí, které čerstvě utekly na Západ, aby je přemluvili k návratu. Této cestě se říkalo „jet na přemlouvačku“. Neznal jsem ani výraz „modrofuk“ pro trabanta či „báckomando“ pro pohotovostní pluk rozhánějící demonstranty. Pěkný je taky dotaz na rádio Jerevan, zda jsou sovětští muži na služebních cestách věrní. Odpověď: „V zásadě ano. Zvláště naši hrdinní kosmonauti.“ Potěšila mě i úprava písně Na tý louce zelený, kde se zpívá: „Počkej na mě, má milá, zastřelím ti Lenina...“

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 4Diskuse




Advantage Consulting, s.r.o.
SKLADNÍK S VZV

Advantage Consulting, s.r.o.
Středočeský kraj
nabízený plat: 25 000 - 28 000 Kč