15. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

,Nemám oblíbené obálky, jen oblíbené vzpomínky.‘ Lucie Zajíčková stojí za grafikou i k Tichým rokům

Grafická designérka Lucie Zajíčková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Grafická designérka Lucie Zajíčková. | foto: Ondřej Lipár

PRAHA „Většina autorů tuší, jak by kniha mohla být upravená. A v tomto momentu se s nimi chci bavit. Nabídnout jiný úhel pohledu, prolnout jejich vizi s detaily, na kterých záleží mně a které hrají roli u čtenářů,” říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz grafická designérka Lucie Zajíčková. Její práci mohou obdivovat čtenáři nakladatelství Host, pro které připravila obálky k řadě titulů včetně nejnovější knihy Aleny Mornštajnové Tiché roky či Rekonstrukce Viktorie Hanišové.

Lidovky.cz: Soudíte knihu podle obálky?
Uff, nikdy nevím, jak na to odpovědět (pobaveně).

Lidovky.cz.: Jak to?
To je jako zeptat se cukrářky, jestli soudí dort podle polevy. Co má vlastně soudit? Chuť? Náplň? Kvalitu surovin? Kromě obálky si všímám, kdo knihu napsal, přeložil, ve kterém nakladatelství vyšla… Když je román dobrý, přečtu si ho i s nepovedenou obálkou. Jen mi to přijde jako promarněná šance.

Lidovky.cz: Vaši nejnovější práci teď mohou obdivovat čtenáři Tichých roků Aleny Mornštajnové. Obálka její předchozí knihy Hana zaujala řadu čtenářů svým jednoduchým motivem žloutkového věnečku. Cítila jste závazek přijít s něčím, co bude stejně ikonické?
Tiché roky pro mě byly výzvou v mnoha směrech. První náklad se pohyboval v řádu desítek tisíc, v tomto ohledu je to asi nejvýznamnější titul, na kterém jsem dosud pracovala. Do hry výrazněji vstupovaly marketingové aspekty, autorka si navíc přála mít knihu s přebalem. Bylo mi jasné, že po bestsellerové Haně bude obálka nové knihy Aleny Mornštajnové pod drobnohledem. Takže jsem chtěla volně navázat — vytvořit zapamatovatelný motiv, který bude plnit funkci takového „loga“. Když jsem pak rukopis četla, nápad se vyloupl sám.

Obálka knihy Tiché roky, kterou připravila Lucie Zajíčková.

Lidovky.cz: Tedy dva papíroví origami ptáčci.
Ano, jeden vyrobený z papíru s notovým zápisem, druhý čistě bílý, společně odkazující na sestry Blanku a Bohdanu. Téma hudby je v románu zásadní, zpracování ptáčků zas může připomínat zálibu Bohdaniny nevlastní matky ve vyrábění z papíru. V románu se dokonce objevuje scéna s papírovými ptáčky zavěšenými v kuchyni, které otec obou dívek ve zlosti „odežene“. Koncept došel tak daleko, že ve vybraných knihkupectvích po celé republice teď najdete metrové makety notových ptáků i malé visačky na regálech. Všechny jsme ručně vyrobily s kolegyněmi přímo v redakci. Dost nás to bavilo!

LUCIE ZAJÍČKOVÁ

Lucie Zajíčková upravila již více než 100 obálek, od roku 2013 pracuje pro nakladatelství Host. Knihy Hodiny z olova a 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo, na jejichž obálce pracovala, získaly v letošním roce ocenění Magnesia Litera. Spolupracuje s českými autory jako Jiří Hájíček, Viktorie Hanišová či Petra Dvořáková. Více z její práce naleznete na jejích webových stránkách nebo na Instagramu

Lidovky.cz: Pro Host jste ovšem připravila obálky k řadě dalších titulů. Jak to funguje, máte možnost si je vybrat nebo alespoň odmítnout?
Obálky se chystají s předstihem a mezi kolegy si je rozdělíme podle toho, co komu víc sedne. Je to o domluvě. Knížky se snažím neodmítat, jen si prostě některé žánry užiju víc.

Lidovky.cz: Máte nějakou obálku, kterou máte zvlášť oblíbenou?
Bavila mě úprava sbírky povídek Do vnitrozemí Vladimíry Valové, pro kterou to byl debut, pro mě zas nová zkušenost s povídkovou knihou. Těmi prvními krůčky jsme si prošly společně, i když každá trochu jinak, a dodneška se navštěvujeme. Vždycky se těším na naše rozhovory s Jirkou Hájíčkem, se kterým máme za sebou dva romány a jednu sbírku haiku. Velikou radost mi udělala letošní Kniha roku Magnesia Litera za Hodiny z olova Radky Denemarkové. Poprvé jsme se nad rukopisem sešly už před dvěma lety. Seděly jsme na balkoně jejího pražského bytu, usrkávaly čínský čaj a plánovaly, že na obálku dáme kaligrafii. Pamatuju si, že z parku k nám tenkrát doléhal hlasitý křik sojky… Nemám oblíbené obálky, jen oblíbené vzpomínky. Ta společná tvůrčí energie je nepopsatelná.

Obálka knihy Hodiny z olova, kterou připravila Lucie Zajíčková.

Lidovky.cz: A co když se autorovi váš návrh nelíbí?
Představte si, že píšete knihu. Strávíte s ní několik let, vedete intenzivní dialog sama se sebou, který navíc zaznamenáváte. Obálka má být materiálem, do kterého všechny ty roky zabalíte a vystavíte na pulty. Většina autorů tuší, jak by kniha mohla být upravená. A v tomto momentu se s nimi chci bavit. Nabídnout jiný úhel pohledu, prolnout jejich vizi s detaily, na kterých záleží mně a které hrají roli u čtenářů. Je to neuvěřitelně osvěžující. Za celé roky se mi stalo jen jednou, že autorka můj koncept neakceptovala a byl povolán jiný grafik. Důležité slovo při schvalování má samozřejmě i nakladatel a o to větší štěstí je, když máte kolem sebe tým skvělých lidí.

Lidovky.cz: Čtete si vždy příběh, než k němu připravíte grafiku?
V případě české prózy do rukopisu nahlížím vždycky. Je mi přirozeně bližší než překladová beletrie, vůči autorovi cítím závazek. U zahraniční beletrie většinou vycházím z anotace. Napovědět může i to, jak obálku řešili v jiných zemích. Pokud je anotace příliš obecná, bližší info poskytne žánrový redaktor nebo překladatel.

Lidovky.cz: A co se děje pak?
Navrhnu obálku a začne schvalovací kolečko. K designu se vyjádří ředitel nakladatelství, art director, žánrový redaktor, autor, případně zahraniční agentura. Mezitím mi redaktor pošle finální texty na obálku a já design celé knihy rozpracuju.

Obálka knihy Do vnitrozemí, kterou připravila Lucie Zajíčková.

Lidovky.cz: Jaké techniky k tomu nejčastěji využíváte?
Motivy na obálku si často fotím, používám různé koláže, kreslím, ale baví mě i čistě typografické obálky. Finalizace probíhá vždycky v počítači. Velkou inspirací bývá spolupráce s výtvarníkem nebo ilustrátorem, běžné úkoly tím najednou ožijí.

Lidovky.cz: Stalo se, že se vám kniha špatně četla a jak se v takovém případě přemýšlí o obálce?
Občas se vypořádávám s otázkou, jak uchopit morálně závažné nebo temné téma. Čtenáře nechcete odradit, ale ani námět jakkoli zlehčovat. Tak třeba nový román Viktorie Hanišové Rekonstrukce: hlavní hrdinka v něm pátrá po tom, proč její matka zavraždila svého čtyřletého syna a následně i sama sebe. Text je skvěle napsaný, čte se jedním dechem. Ale přiznám se, že jsem ho v sobě ještě dlouho zpracovávala.

Obálka knihy Rekonstrukce, kterou připravila Lucie Zajíčková.

Lidovky.cz: Jak jste obálku nakonec vyřešila?
V úvodu se objevuje scéna, kdy si Mikuláš hraje na dětském hřišti a staví bábovičky z písku. Je to těsně předtím, než ho matka zavraždí. Napadlo mě pracovat s motivem dětské lopatičky. Ta si navíc docela dobře rozumí s názvem Rekonstrukce. Lopatka je položená na milimetrovém papíře — odkaz na hlavní hrdinku, která studuje architekturu. Všechno jsem si nafotila, i když sehnat lopatku v lednu, kdy jsem na obálce začínala dělat, bylo těžší, než jsem myslela (smích).

Lidovky.cz: Je třeba nějaká kniha, se kterou jste si nevěděla rady, navzdory tomu, zda se vám četla dobře?
Jasně, stává se to. Pokud cítím, že se blížím do slepé uličky, snažím se dělat chvíli zase na něčem jiném, dopřát si odstup. Jednou nápad přijde lusknutím prstu, podruhé se můžete hodiny pachtit a nic. A někdy to vyřeší jenom blížící se termín tisku.

Lidovky.cz: Obecně dnes platí, že redaktoři nemají příliš času věnovat se jedné knize. Jak to mívají grafičtí designéři?
Pokud mi na stole přistane titul, který je těžký na přípravu, věnuju se několik měsíců jen jemu. Tak to bylo třeba u knížky 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo. Obsah vznikal paralelně s grafikou, Vojta Šeda kreslil desítky ilustrací, kniha navíc musela vyjít v roce 2018 kvůli výročí vzniku Československa. Byla to krásná, náročná práce, která se vyplatila — kniha získala cenu Magnesia Litera v kategorii literatury pro děti a mládež. Takový projekt se ale objeví jednou, dvakrát ročně, takže mám obvykle rozdělaných víc titulů zároveň.

Obálka knihy 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo, kterou...

Lidovky.cz: Jak těžké je pro mladého grafika uchytit se v nakladatelství?
Řekla bych, že jsem prostě měla štěstí. Pár dní před státnicemi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně za mnou přišel vedoucí ústavu, prý jestli bych nechtěla zkusit výběrko do nakladatelství. Volali mu z Hosta a mezi studenty hledali šikovného grafika. Tak jsem jela do Brna a ono to vyšlo. Už to bude šest let.

Lidovky.cz: Existují nějací čeští grafičtí designéři nebo ilustrátoři, jejichž práci ráda sledujete a u nichž se i ráda inspirujete?Dlouhodobě sleduju práce Martina Peciny, o knižním designu mě toho hodně naučil, i když vlastně nevědomky. Mám slabost pro produkci nakladatelství Baobab v úpravě Juraje Horvátha, hlavně mě potěšila nová vydání knížek Daisy Mrázkové, tyhle poklady mají u mě v knihovničce čestné místo. Obdivuhodnou práci odvádí mladé nakladatelství TakeTakeTake, moc pěkné jsou třeba edice nakladatelství Absynt. Na stole mám skoro pořád otevřenou monografii Zdenka Seydla a občas mě zamrzí, že dneska jsou podobná díla k vidění spíš v antikvariátech. O to větší radost je, když se i mezi komerčními tituly objeví obálka s kvalitní ilustrací na míru. Knihám se tím dostává ještě víc péče, a o tom by to mělo být.