Připomínala, že herečkou ani zpěvačkou být nechtěla (ještě tak tanečnicí) a že byla odhodlaná odejít, kdyby se hned zkraje neprosadila. Což se nestalo a ona ani po letech nepolevila ve své zásadě, že zpívat bude vždy jen písně, u nichž ví, proč si je vybrala. A předvedla vždy malou etudu, v níž nezapřela herecké vlohy ani důraz na obsah.
  |
Když s tím zamlada začínala, mohl její scénické kreace někdo považovat za exaltované. Ona se však právě jimi odlišovala od běžné populární produkce; tím, že písně zpívala i prožívala, pěstovala u nás nepříliš častý žánr šansonu.
Levandulová nebo Lásko prokletá. Připomeňte si nejznámější hity Hany Hegerové |
„Myslím, že jsem nejspíš Asiatka,“ řekla jednou v souvislosti se svým exotickým zjevem a často zmiňovaným internacionálním původem, v němž se vyskytli předci od Maďarů a Slováků s modrou krví přes Němce až k jihočeské babičce. A jenž měl nepochybně i zásluhu na jazykových schopnostech Carmen/Hany. Naučila se česky, zpívala ale ráda v rodné slovenštině, francouzštinu si vzala za vlastní, koncerty obohatila o texty anglické, německé i jidiš.
„… a taky málo slyším“
Až když zestárla a nebylo zbytí, přiznala handicapy věku. Koncerty, jimiž slavila svá pozdní jubilea, měly vždy punc velkolepé úcty. V Divadle na Vinohradech, v Národním divadle, všude opakované potlesky vestoje; uprostřed květin drobná malá dáma... Ale zhoršilo se jí vidění a obtížně se pohybovala, takže prozradila, jak při koncertech – které ještě s obdivuhodnou energií a jiskrou zvládala absolvovat – má na jevišti body, podle nichž se orientuje. Jak spoléhá na muzikanty, kteří jí nadšeně a diskrétně pomáhali („nemám dnes dech“ – „tápu po jevišti, protože mám pět a půl dioptrie“ – „a taky moc neslyším“ – „nevím, kde se zrovna nacházím“ – „pánové muzikanti naštěstí znají texty všech mých písní...“). Z nedostatku roztomile vykouzlila přednost a vtipně předvedla trochu popletenou starou dámu.
Tu hlavní práci však vždy odvedla na sto procent. Ani se nechtělo věřit, že po takových úspěších řekne dost. Ale měla sílu přiznat, že ji vystupování unavuje – právě proto, že nic nechtěla odbýt rutinou.
„Mám strašný hlad!“
Když se odhodlala odejít z veřejného povědomí, zjevně se jí ulevilo. Na narozeninovém obědě s přáteli se uvolnila a rozpovídala, s rozkoší vyprávěla historky o lidech, s nimiž jí bylo žít a pracovat, zopakovala, jak začínala v Žilině a jak si chtěla jen vydělat na uhlí. Útrapy, jež se jí za socialismu nevyhnuly, ba právě naopak, komentovala s nadhledem.
Pro svůj oběd k osmdesátinám si přála kohouta na víně. Protože, ač vyhlášená frankofilka, tohle typické jídlo prý dosud neokusila. Svěřila se, jakou úlevu pociťuje osvobozena od stresů z náročných koncertů, a se zvoláním, „mám strašný hlad!“, se hned chutě pustila do ústřic kořeněných tabákem a pepřem, odborně prozkoumala viněty nabízeného vína a s potěšením okusila tu svou vysněnou francouzskou lahůdku. Čilá, vtipná, svěží, plná historek a zážitků...
„Nemám se dobře, ale dobře to snáším“
O tom, že ani po letech úspěchů nepropadla pýše, svědčí deset let starý dokument z natáčení posledního alba Mlýnské kolo Hany Hegerové. Tehdy se jí kdosi zeptal, jak se jí daří: „Nemám se dobře, ale dobře to snáším,“ pronesla věcně. Červenou barvou si znamenala, že má dát pozor na intonaci, modrou zvýraznila nádechy, zelená signalizuje dej pozor na výslovnost a černá upozorňuje, že to je to podstatné, o čem se zpívá. Takto poctivě si chystala noty svých písniček. Pak řekla: „To je trápení, to je to, že neumím zpívat.“ A vše překvapivě uzavřela konstatováním: „Nejsem zpěvačka, to jen tak nějak vyšlo.“
