Nenechám se děsit čísly, říká režisér Robert Sedláček

LN: Začněme otázkou v duchu chytré karantény. Kde přesně jste a co tam děláte?
Tak to je přesně to, co se mi nechce říct! Ale dobrá, jsem na chalupě v Karpatech, kde mi okolo patří asi pět hektarů, takže karanténu si určuju sám pobytem na čerstvém vzduchu a fyzickou prací. Člověk tu pozoruje přírodu, jak začíná kvést, ptáci blbnou a zvířata přestávají být plachá a předvádějí své milostné hry. A pak si zapne rádio nebo si otevře noviny a má pocit, že je ve válce... Kdo má jenom to rádio a televizi, může snadno získat pocit, že už ani nic jiného není. Kdo má štěstí, že může vyjít ven a dívat se, že stromy kvetou, vidí, že pořád existují ještě jiné světy.

To jsou postřehy vesničana, kterému sedm dní, což je můj rekord, před první klapkou zastavili natáčení. Ale samozřejmě z naprosto racionálních důvodů, těžko šlo něco jiného dělat ve chvíli, kdy padají lokace a lidé se sebe navzájem bojí. Hrozily obrovské ekonomické ztráty.

LN: Co bude s filmem dál? Půjde natáčení odložit na jindy?
To všichni doufáme. Jsou tam už proinvestované peníze i spousta práce. Ale vím, že jsou ještě horší případy, jako třeba Václav Kadrnka, tomu se podařilo roztočit životní příběh o vztahu se svým tátou, a nejenže musel zastavit natáčení, oni mu nejspíš po skončení karantény zbourají i tu odepsanou nemocnici v Olomouci, ve které to roztočil.

LN: A jak odhadujete celkové dopady nouzového stavu na českou kinematografii?
Jeden z povedenějších momentů mého nepovedeného filmu Dědictví aneb Kurva se neříká je výrok „mosíš věřit“ – jak věříš, všechno to nějak dobře dopadne. Vždycky když je nejhůř, zábavní průmysl jede naplno. Za druhé světové války, o tom byla Bohéma, se točily komedie, které pak hrála kina ještě celá další desetiletí. Čím hůř, tak tím lépe kvete zábava, dá se říct.

LN: Ovšem zábava. I když třeba docela kvalitní.
Ale v dobách bídy nebo nesvobody může fungovat i to, co je výborně popsané v knize Náš všední život o Marině Cvetajevové. Lidé v Rusku ve 30. letech věděli, v jakém svrabu žijou, sousedi mizeli do táborů, tajná policie řádila jako koronavirus – a oni četli Dostojevského, bavili se Čechovem. My jsme tady v Čechách za komunistů objevili Márqueze, Hellera, koho nám sem pustili. Čapek se četl. Takže i teď se ukáže, jestli bude pokračovat éra té nejstupidnější zábavy, kdy je momentálně hlavní žánr české audiovizuální kultury obdoba prvorepublikových románů pro služky a rodokapsů. Romantické komedie a detektivky, které vůbec nesouvisejí s realitou a vytvářejí jakési bezčasí.

LN: Až se bude moci zase točit, asi bude trochu tlačenice...
To je další věc, protože my se na to vrhneme, na filmy, které se připravovaly, máme peníze a musíme je utratit. Bude bitva o profese, bitva o herce a potom bitva o to, kdy to nasadit do kin, protože přednost budou mít americké blockbustery. Nedělejme si iluze, že řetězce multikin budou upřednostňovat české filmy. Vznikne kolona jako ta řada kamionů na dálnici do Maďarska. A nikdo z nás neví, na kterém místě v té řadě skončí, jak dlouho se zdrží a kdy si zase něco vydělá. Bude přetlak námětů, i těch dobrých, přetlak těch, kteří budou žádat o pomoc fond kinematografie a jiné instituce. Takže každý filmař, podobně jako každá jiná OSVČ, teď počítá, jak rozumně hospodařil nebo rozhazoval peníze a jak dlouho vydrží bez práce.

LN: Vrátí se podle vás po krizi diváci do kin?
I to je velká otázka, lidé si zvyknou na to, že doma se dá taky společně koukat na filmy. Určitě nezaniknou koncerty nebo divadla, lidé pořád budou chtít vidět živou kulturu, sdružovat se. Ale jít třeba s rodinou do kina, to znamená vypláznout tisícovku, sednout si vedle někoho, kdo hlasitě jí popcorn, a dívat se na film, který ještě navíc může být blbý. Nebo se vám nemusí trefit do vkusu. Takže se pak může zdát jako lepší možnost, a o to se myslím Čína dostatečnou nabídkou postará, televize s úhlopříčkou dva metry, třeba na půjčku od Home Creditu... A bude to rovnou taková orwellovská telestěna, která vás samozřejmě bude zároveň i sledovat.

LN: Už dávno se ve světě prosazuje televizní tvorba na úkor té klasické filmové, teď asi ten trend ještě posílí...
Ano, rozhodně teď ještě víc porostou kanály jako Netflix, které nenabízejí unifikovanou zábavu pro věkovou kategorii padesát plus. Což je vlastně náplň vysílání všech televizí v České republice.

LN: To je v podstatě dobrá zpráva, ne?
Ne úplně pro české filmaře. Alespoň zatím. Protože kdo by stál na Netflixu o neznámé české herce nebo režiséry? Ale jsou signály, že i ty mezinárodní televize začnou zjišťovat, že malé trhy pro ně mohou být zajímavé i jako zdroj pořadů. Třeba dabing pak nebude problém, když bude dobré téma. Nebude pak ani muset být přítomná zahraniční hvězda a jméno režiséra, který prošel Hollywoodem.

Možnosti do budoucna jsou, ale jde o to, jak je hledat a jak je vyvolat. Vyrábět pro internetovou televizi za sto tisíc nějakou slátaninu, kde jenom dvě mluvící hlavy pořád něco povídají, to taky není žádná moc velká výzva pro filmaře nebo podpora české audiovizuální tvorby. Spíš je to velmi demotivující.

LN: Jak často teď sledujete zprávy?
Já jsem vědomě v podstatě odříznutý od online světa, a to už dlouho, to nesouvisí s koronavirem. Takže sporadicky. Ale myslím, že podstatné informace si najít dokážu. Čína ve svých datech, která poskytuje světu, je pro mě zhruba tak věrohodná jako Rusko, které v 30. letech vyváželo obilí, zatímco na Ukrajině miliony lidí umíraly hladem. Beru vážně, co nám říkají třeba ze Španělska, z Francie, nebo data, která dávají Němci, Švýcaři, Britové. Sleduji to, ale zároveň se nenechávám zastrašit těmi čísly. Ona samozřejmě rostou a jsou hrozivá. Ale v Číně každý rok zemře při dopravních nehodách šedesát tisíc lidí, to jsou také čísla, která by nás mohla děsit. V Polsku v průměru každý den spáchá patnáct lidí sebevraždu. Jde o to, jaká čísla na sebe necháte působit. Když člověk jednou za čtyři dny zhlédne ty statistiky koronaviru, najde mezi nimi i optimistické zprávy. Třeba že se už 170 tisíc lidí na světě uzdravilo – od viru, jemuž nerozumíme a nevíme, jak ho léčit. To je skvělá zpráva, že přežijeme. Ale víc na nás působí ty negativní.

Jsem rád, že jsem od toho pryč, mně to potvrzuje jedno, a to, že média jsou pilíře války, vždy a za všech časů. V mediální době se z věcí, které by se daly zvládat rozumněji, stává záminka pro exhibici politiků a expertů všeho druhu, kteří ovšem věští z umaštěné křišťálové koule cosi, o čem sami nic nebo skoro nic nevědí.

LN: Zabýval jste se jako režisér hodně tím, co se v různých krizích dělo s českým národem a jeho elitami. Vidíte v současné situaci nějaké paralely nebo spojnice?
To je těžká otázka v tom, aby si člověk nenaběhl na lacinou odpověď. Ale opravdu si myslím, že protektorát nebo heydrichiádu lze v něčem považovat za obdobu koronaviru. Zejména v tom způsobu, kterým lidi nutí se vzájemně udávat. Je to strach, co to způsobuje, ale nejenom. Fascinují mě ty tisíce lidí, kteří jsou ochotni na internetu udávat své sousedy kvůli podezření z nákazy nebo nenošení roušek. Mně říkal jeden historik, že to není česká specifičnost, že to má každý národ. A že to udavačství dává člověku normálně bezvýznamnému pocit moci.

LN: Četl jsem rozhovor s psychologem, který říká, že při této krizi vyplouvají na povrch dobré stránky českého národa.
Přesně tahle prohlášení jsou důvod, proč moc nedůvěřuji psychologům. Protože záleží, kde se kdo pohybujeme a co hodnotíme. Statisíce lidí si pořídily aplikaci, ve které se nechávají sledovat, udávají se a snaží se vypátrat, kdo v jejich okolí může být nakažený. Je to vzájemná pomoc, nebo zpráva o mentální sebedestrukci? Samopřípravě obyvatelstva na Orwellův rok 1984?

LN: Ještě před měsícem to vypadalo, že jednou z největších hrozeb pro lidstvo je masivní sběr osobních dat. Teď bude nejspíš považováno za amorální vypnout si mobil...
No právě! Ale existuje spousta lidí, kteří si ještě chtějí své soukromí chránit. To nejsou lidé, kteří trpí žádnou paranoií. A nemají ani třetinu takových informací, kolik jich mám já, o tom, co se děje v pozadí, v bezpečnostních službách, v politice. Ale tuší, že se nemají vydat napospas. Třeba když se tady v okolí koná zabijačka, která se zkrátka nedá odvolat a byla dlouho dopředu naplánovaná, nechají si všichni telefony doma, aby se nezjistilo, že se tam sdružili víc než dva lidi... Tohle jsou dopady koronavirových opatření i na takovém odlehlém místě, kde právě jsem.

Ale projevují se tu už i jiné věci. Mně se mám pocit zbláznil soused, se kterým si ještě dva dny předtím normálně povídám, a třetí den mě pošle do p....e, opravdu takhle vulgárně, a zavře přede mnou dveře, abych mu tam nepřinesl nemoc. Z toho jsem byl úplně v šoku, my se známe čtyřicet let. Lidé sedí od rána do večera u televize a některým z toho už hrabe, protože sledují hlavně zpravodajství. Nápad, že jim budeme vysílat normalizované seriály z bezčasí, to je myslím jedna z nejzábavnějších kapitol veřejnoprávní televize. To je naprostý bizár, který dal korunu úplně všemu.

LN: Jaký máte jako filmař ze současné situace vizuální dojem? Třeba z roušek?
Dívám se na členy vlády na tiskové konferenci, kteří v těch maskách vypadají, jako když v Sedmi statečných přijede Calverova banda, a říkají, co všechno nebudeme moci a jak je to v náš prospěch. Snaží se být dramatičtí, ale ty z nich nevidíš to, co tu dramatiku v obličeji dělá, rty, nos, jak se jim pohybují svaly ve tváři. Jenom ty urputné oči... To je obraz současné situace z hlediska režiséra, který má řekněme Haškův pohled na svět.