30. prosince 2018 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nenosím si divadlo do života, říká pěvkyně Eva Urbanová

Eva Urbanová ve Wagnerově Parsifalovi v Národním divadle | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eva Urbanová ve Wagnerově Parsifalovi v Národním divadle | foto: ND - Hana Smejkalová

OLOMOUC/PRAHA Na závěr jubilejního roku republiky se v Praze v neděli v rámci hudebního festivalu České doteky hudby uskuteční Česko-slovenské operní gala. Ve Dvořákově síni Rudolfina árie, duety a scény ze známých oper v doprovodu Moravské filharmonie Olomouc zazpívá Eva Urbanová. Doprovodí jí Jaroslav Březina (tenor) s Peterem Mikulášem (bas).

LN: Uvedete nejznámější opery Dvořáka, Smetany, Fibicha, Suchoně i Janáčka, je to výběr z vašeho repertoáru?

Koncert sestavil pan dirigent Robert Jindra, protože mě zná a ví, co ráda zpívám. Zazní Mařenka, Rusalka, Armida, Libuše, Kostelnička – všechno, co jsem v životě zpívala. Navíc přidal duet z Fibichovy opery Heda, tu jsem zatím nikdy nezpívala a musím říct, že to je snad nejtěžší duet v české hudbě, jaký znám, technicky hodně obtížný. Na první poslech se mi to nelíbilo, ale postupně zjišťuji, jak krásná hudba to je. Ovšem jako každý Fibich hudba těžká. Žádné Věrné milování, které vás chytí okamžitě. Zpívala jsem od Fibicha Šárku a Radanu v Pádu Arkuna a tohle je úplně jiný Fibich – hodně wagnerovský. Je vidět, že Fibich Wagnera velmi ctil a měl ho rád.

LN: Na programu je také Dvořákova Rusalka. Jak je možné, že jste vy, sopranistka, zpívala kromě titulní postavy i Cizí kněžnu a Ježibabu? Nemá každá úplně jiný pěvecký charakter?

Možné to je a zpívaly se mi všechny hezky. Ježibaba vlastně není moc hluboká a její melodická linka je pohyblivá, takže mému sopránu vyhovuje. Na jevištní Rusalku už si netroufám vzhledem k věku, myslím, že by měla být mladá, ale ráda z ní na koncertech zpívám árie – moje nejmilejší kupodivu není ta nejslavnější Měsíčku na nebi hlubokém. Na koncertech samozřejmě musím Měsíček zazpívat, ale hned nato si vždycky přidám árii Necitelná vodní moci. A Cizí kněžna byla moje první role a tu si vždycky užívám.

LN: Jak to bylo tehdy poprvé? Nebála jste se skočit na jevišti plzeňského divadla hned do nejmilejší Dvořákovy opery?

Byla bych se měla bát, z rockového pódia jsem v roce 1987 přišla do divadla a rovnou zpívala Cizí kněžnu. Nikdy předtím jsem na jevišti nestála, nikdy nezpívala s orchestrem, pohyby dirigenta mi nic neříkaly, zpívala jsem rockovou hudbu a byla jsem operátorkou u počítače. Ale jak jsem byla mladá, měla jsem asi hodně drzosti, myslela jsem si, že to snadno dokážu. Dokonce jsem byla smutná, že mi nedali Rusalku, měla jsem pocit, že mylně odhadli můj charakter, když mě obsadili do Cizí kněžny. Já přece nejsem zlá, říkala jsem si. Teprve zkušenostmi si najednou člověk uvědomuje, co všechno divadlo obnáší.

LN: Rusalku jste si potom zazpívala v několika inscenacích…

Když jsem ji na zpívala před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, pan režisér Pludek se mi svěřil, že si mě potom, co viděl mou Kostelničku, nedokázal jako Rusalku vůbec představit. Ale víte, co mi pak řekl? „Vy se dovedete tak vykřehčit, že jsem vám tu Rusalku věřil. Najednou zmizela Kostelnička a byla tam Rusalka. Vy ji dokážete přesvědčivě prožít…“

Já si myslím, že Rusalka není ani ten lyrický soprán, jak se traduje, je vlastně dost hluboká a dramatická, obsazení orchestru je veliké… Já s ní měla spíš vizuální problém, s vědomím, jak jsem vypadala. Ale všechny árie z ní jsem na koncertech vždycky zpívala. Vidíte – a teď už jsem konečně zhubla a fyzicky už bych ji zpívat mohla.

LN: Je zjevné, že váš letitý boj s váhou jste úspěšně završila.

Pro každou ženu je důležité, aby měla ráda samu sebe, když se podívá do zrcadla, a to s nadváhou nejde – všechny to vidíme, některé si to nepřiznají nebo se smíří. Já jsem se celý život trápila tím, jak jsem vypadala. Teď mám čtyřicítku velikost a jsem se sebou jako žena spokojená. Ale dalo to velké hledání, spousty let, opravdu to byl můj celoživotní boj. Nakonec jsem si našla správnou dietu, která odpovídá mému organismu a při níž mi všechno chutná. Ovšem chce to kázeň, musíte sledovat, co si dáváte do pusy. Samozřejmě nesmím jít hladová na jeviště, to bych asi nezazpívala nic, a už mi i lékaři řekli stop. Vím, že ze mě nikdy nebude manekýnka, ale teď se podívám do zrcadla a jsem spokojená.

LN: Zpíváte Smetanovu Mařenku na straně jedné a na straně druhé k vašim parádním rolím patří Janáčkova Kostelnička. K čemu sama tíhnete víc?

I když zpívám Kostelničku ráda, v podstatě jsem komik. Dělali jsme Prodanou nevěstu v Torontu. Byla to úžasná, vtipná, hravá inscenace a s Mirem Dvorským, který zpíval Jeníka, jsme si ji náramně užívali. Ale vlastně žádnou komickou roli nemám. Poprvé mě na to, že bych možná mít měla, upozornil Jiří Menzel, když režíroval na Sardinii Dalibora. Díval se na mě v roli Milady a řekl, že je to velká škoda, že bych byla dobrá komička. Ale doufám, že teď se to změní.

LN: Co se chystá?

Po celou tu dlouhou dobu, co zpívám, mě minula francouzská opera. Já se dokonce cíleně francouzštině vyhýbala. A teď najednou jsem nervózní, protože v Národním divadle jsem dostala roli v Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům. Nějak jsem si vzhledem k autorovi myslela, že to bude v ruštině, což by mi nedělalo potíže, ale ne, zpívá se francouzsky.

LN: Ono je to hodně kosmopolitní dílo – Sergej Prokofjev tuto satirickou burlesku po své emigraci skládal pro americké publikum podle italské předlohy v ruské úpravě na francouzský text…

Ano, a proto teď pilně cvičím francouzštinu, které jsem se zatím úspěšně vyhýbala. Je to ale komická opera a role, tak si tu legraci užiju.

LN: Změnil se za ta léta, co zpíváte, váš postoj k práci, k divákům, ke kolegům?

S každou novou zkušeností, setkáním s kolegy, dirigenty, režiséry se člověk zase posune dál. Pochopila jsem, jak důležitou osobou je dirigent a jak skvělé je být s ním na jedné vlně, já říkám na stejné frekvenci. Podobné je to jistě s kolegy. Ale s každým člověkem si nesednete. Pokud ne, tak každé představení jen přežíváte, ale nemáte z toho jako interpretka ten správný zážitek, nemůžete ukázat všechno, co tvoří vaši osobnost, včetně všech emocí.

LN: Mladistvá „drzost“ už pominula, lidi vás znají, trému už asi necítíte, ale zůstala odpovědnost?

Stále jsem obezřetná, snažím se být vždycky na sto pět procent připravena, aby to pak vyšlo aspoň na těch devadesát devět. Myslela jsem si naivně, že až mě lidi budou znát, bude příprava na vystoupení už víceméně jednoduchá – ale je to opačně. Lidi mě sice znají a vědí, co ode mě čekat, ale na každém koncertě chtějí ještě něco víc a já jim to chci dát. Na každé roli, kterou mám v repertoáru, dál stále pracuji, aby divák, i když už tu moji Kostelničku zná, viděl a slyšel zase něco jiného, poznal nějaký posun. Neusnula jsem na vavřínech, snažím se odevzdat vždycky víc než rutinu.

LN: Takže se z vás se vší světovou slávou nestala primadona?

Jsem věřící člověk, mám v sobě jistou pokoru a stále cítím pokoru k hudbě. Primadonou jsem nikdy nebyla, proto se mi také špatně hrála Tosca, musela jsem se do té primadony vždycky složitě dostávat. Ale nenosím si divadlo do života. Na jevišti dokážu zahrát cokoli, třeba i tu Kabanichu tak, že mi ji všichni věří, ačkoli jsem úplně jiný člověk. Ale v civilním životě žádné role nehraju. Jakmile představení skončí, Kabanicha je pryč a já odcházím domů zase jako Eva Urbanová.