9. října 2006 10:55 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nespoutaná princezna Aziza

Jazz a árie. Pro Azizu Mustafu Zadeh nemá hudba stylové hranice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jazz a árie. Pro Azizu Mustafu Zadeh nemá hudba stylové hranice. | foto: Struny podzimuReprofoto

PRAHA Poprvé do Česka přijíždí ázerbájdžánská pianistka, vokalistka a autorka Aziza Mustafa Zadeh, v jejímž projevu se mísí jazz s etnickou hudbou i s evropskou operou. Festival Struny podzimu ji představí zítra v Pražské křižovatce.

Počátkem devadesátých let vzbudila první alba exotické krasavice s efektní klavírní technikou, zvládnutým zpěvem standardů, scatem i bel cantem, se zakavkazským temperamentem a tajemstvím oprávněný rozruch. Předcházelo jim vítězství v prestižní washingtonské soutěži Thelonia Monka. Porotce zaujala sedmnáctiletá rodačka z Baku nejen vyspělostí projevu, ale také proto, že do interpretace Monkových skladeb neslýchaně vplétala hudbu svého národa. Konceptem, který má doslova v krvi.

Tatínek a 70 mugamů
Azizin otec Vagif Mustafa Zadeh byl novátorem, skladatelem a kapelníkem propojujícím moderní jazz s tradičním ázerbájdžánským mugami, uceleným a komplikovaným hudebním systémem. Jeho album Muž z Baku nadšeně vychvaloval sám Dizzy Gillespie. Vagif, který k jazzu přivedl i svou z Gruzie pocházející manželku, klasicky školenou zpěvačku, zemřel v pouhých čtyřiceti letech - takřka přímo na pódiu - roku 1979.

Malá Aziza vystupovala veřejně od tří let a mířila k dráze koncertní klavíristky, v dospívání se začala zajímat o to, co miloval její otec. Vrhla se do jazzu, a když pochopila výlučnou Vagifovu hudební fúzi, rozhodla se pokračovat jeho cestou. „Mugami je velmi složitý komplex, nelze ho ve zkratce vysvětlit. Snad stačí, představíte-li si, že máme na sedmdesát různých druhů mugamů! Jde zároveň o poezii, o intimní rozhovor s Bohem. A důležitá je tu improvizace, jako v jazzu,“ odpověděla Aziza v telefonickém rozhovoru před pražským koncertem na otázku po podstatě ázerbájdžánské hudby.

Už v západní Evropě usazená a producenty v časech vzestupu world music svižně objevená, vydala po sólovém debutu alba Always (1993) a Dance Of Fire (1995) s účastí newyorských jazzových prominentů náchylných k dobrodružství (Al DiMeola, John Patitucci, Stanley Clarke, Dave Weckl, Omar Hakim). „Zpočátku nebylo snadné vysvětlovat zákonitosti tvarované staletími. Ale ty otevřené muzikanty neznámé mugami zajímalo a inspirovalo,“ říká Aziza. A také ji zkušenost s jazzovou smetánkou posílila a uvolnila. Na CD Seventh Truth (1996) nabrala cele východní kurz s podmanivým výsledkem - jako bychom prostřednictvím jejího zvláštního crossoveru poslouchali nějakou novodobou muzicírující Šeherezádu.

Aktuálně se pokouší jít ještě za otcovu vizi. Do už tak neobvyklého mixu přidává to, čím ji ovlivnila maminka Eliza a k čemu má rovněž dispozice - tedy slavné árie Verdiho, Boita, Pucciniho nebo Bachovy vokální skladby. Zatím na discích nezaznamenaný projekt, jemuž sama říká opera-jazz, může mít místy ostré hrany. „Nemyslela jsem na to, že by operní fanouškové můj přístup zamítli. Mám klasické hudební vzdělání a vážná muzika je podstatou mé osobnosti. Ale zoufale by mě nebavilo jen dodržovat dávno předepsané noty. Musím si k tomu materiálu najít vlastní cestu. To není neúcta k velkým skladatelům minulosti. Naopak, ohromně si jich vážím. Jen se domnívám, že jejich odkaz lze dnes interpretovat i jinak. Vlastně jazzovým, improvizátorským způsobem.“

Vpád básnivé, kontemplativní, ale rytmicky skoro barbarské princezny se staroevropskou korunkou na čele a s jazzovou neposedností v srdci působí jako typický symptom dneška, kdy se svět výměnou informací smršťuje a zároveň rozpíná. Azizu Mustafu Zadeh navždy zajalo kouzlo mugamů vzniklých v muslimském světě, zároveň sahá po evropsko-křesťanské tradici. A vše to bez problémů kombinuje třeba s melodiemi potomka ruských chasidů George Gershwina.

Ondřej Konrád