LN: Do novinky jste sebrala „99 nejrychlejších fejetonů“. Co vás přesvědčilo, že původně deníkový formát unese po letech knižní vydání?
Tohle je už moje třetí knížka fejetonů a je v ní částečně obsažená i ta první, která už není přes deset let na trhu, a mně bylo líto, že některé dávné, ale stále platné fejetony už zmizely v zapomnění. Nadčasové věci nestárnou a je jedno, o jaký jde žánr. Přesvědčují mě o tom moje čtení, která už léta podnikám po knihovnách a všemožných kulturních zařízeních. Dokonce jsem pořádala čtení fejetonů na lodi v Chorvatsku. A setkala jsem se s báječným ohlasem. Tak jsme si s šéfredaktorem Odeonu Jindřichem Jůzlem řekli, že tuhle knížku uděláme. A já z ní mám upřímnou radost, nezkalenou strachem z následků.
LN: Na obálkách všech vašich tří knížek publicistiky je motiv cyklisty nebo kola. Líhnou se vám nápady na fejetony při projížďkách na kole?
Já teď jezdím na kole tak šíleně, že se mi líhne akorát únava. Ale je fakt, že při sportu vzniká spousta absurdních, veselých, ale i dojemných situací, a tak se jejich literární zaznamenání nabízí samo. Ve svých „cyklofejetonech“ často popisuju a ironizuju rozdílnost mužského a ženského pohledu na svět a to mě baví. Protože vy muži jste fakt úplně jiní než my ženy. Na vítání téhle knížky jsem v Knihovně Václava Havla četla fejetony ze všech časových období. Fejeton s názvem Bikaři, starý více než dvacet let, způsobil v sále hlasité veselí – stejně jako ten s názvem Co je v manželství nejdůležitější?, který jsem napsala před rokem.
LN: Co je v manželství nejdůležitější?
To se čtenář dozví na straně 206!
LN: Co vás k psaní fejetonů před těmi dvaceti pětadvaceti lety přimělo?
Byl to mix několika věcí. Touha některé zážitky a dojmy zaznamenat. Být v kontaktu se čtenářem i v době, kdy mi psaní něčeho většího nešlo. Anebo když jsem několik let pracovala na románu nebo filmovém scénáři a potřebovala se od toho odpoutat a „cvičit prstoklad“. A taky pravidelný, i když nijak závratný příjem. To se spisovateli jinak nestává.
LN: Máte jako fejetonistka nějaké blížence?
Velmi oceňuju fejetonistické umění Ludvíka Vaculíka. Myslím, že to byl mistr nad mistry.
LN: Fejeton byl oblíbeným žánrem samizdatu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jak se za ty dekády jeho postavení proměnilo, jaká je jeho dnešní role v žurnalistice, v kultuře, ve společnosti?
Já vůbec nevím, jak moc byl fejeton v samizdatu oblíbený, ale vím, že fejetony měly tehdy vysokou úroveň a těšily se velké úctě – i díky tomu, že je psal a vydával právě Ludvík Vaculík, ale taky můj táta, Pavel Kohout, a další výborní a tehdy umlčení spisovatelé.
Jaká je dneska role fejetonu v žurnalistice nebo ve společnosti, nevím, stejně jako nevím, jaká je role spisovatele. Ale ten žánr je krásný v tom, že reaguje na současné události zaujatým, uměleckým pohledem svého tvůrce a dává tomu, o čem nebo o kom píše, tu nadčasovou dimenzi navíc. Když se fejeton povede, je úplně jedno, jestli vznikl před čtvrtstoletím, nebo včera.
LN: Rozumí si vaše publicistika s vaší literaturou? Doplňují se, potřebují se?
Některé motivy, které se nejdřív objevily ve fejetonu, přešly v jiné formě do románu. Ale jen některé. Většinou jsou mé fejetony, aspoň si to myslím, autonomní, svébytné texty.
LN: Před dvěma lety jste vydala román Život je nádherný, který se spolu s Indiánským během a Rokem kohouta nakonec sepnul do trilogie. Co z nich dělá ten trojúhelník?
Mají společného jmenovatele.
LN: To znamená?
Vypravěčku jednoho rodinného příběhu, kde se stále nějak prolínají tři nejdůležitější témata jejího života: vztah k tátovi, dětem, mamince. V příběhu taky hraje velkou roli doba, především ta před rokem 1989. Je v něm i jedna konstanta – vypravěččin muž.
LN: Indiánský běh má právě třicet let. Vzpomenete si, jak jste knihu psala? V jakém rozpoložení, s jakými vyhlídkami?
Indiánský běh jsem psala v době, kdy jsem strašně potřebovala najít pro sebe nějakou formu uměleckého vyjádření. Všechno, k čemu byl potřeba divák a svobodný prostor, mi bylo jako disidentce a chartistce zapovězeno a StB mi to čas od času připomínala u výslechu – i tím, že mi z každého uměleckého spolku zařídila dříve nebo později vyhazov. Psaní bylo nakonec jediný způsob, jak touhy po umění dosáhnout. Běh jsem psala na starém psacím stroji, na němž jsem opisovala taky různá prohlášení Charty 77 anebo dopisy Václava Havla; dokázala jsem na něm udělat čtrnáct kopií. Chovala jsem tehdy na venkově za Prahou psa, kočku, slepice, kachny, husy a kozu a napjatě a rozjitřeně s mužem čekala, jestli nám strana a vláda dovolí adoptovat dítě. Ta knížka vychází stále znovu a není v ní jediná změna.
LN: V dalších knihách při nových vydáních změny jsou?
Nejsou. Ale ty zásadní romány jsou přece jen čerstvější. Indiánský běh je prvotina, kde bych třeba ve zralejším věku mohla zasáhnout. Ale nechci. Myslím, že tahle próza má nejsilnější náboj ze všech. Když jsem ji psala, ještě jsem nevěděla, že slovo, zvlášť to napsané, má opravdu sílu a že mi může pěkně zavařit. Ale v téhle poslední knížce jsem stylistické úpravy dělala a mnohým fejetonům jsem dala jiné názvy, než jaké měly v době publikování. Chtěla jsem co nejvíc sjednotit ty, které jsou portrétními črtami umělců.
LN: Co si dneska vybavíte, když se řekne normalizace? Byly tam nějaké světlé, nadějné body?
Světlými body byla přátelství, která neměla příležitost na nic a nikoho žárlit. Pospolitost, která se rozklenula přes všechny světonázory, vyznání a generace. Ale jinak pro mě normalizace znamenala beznaděj. Nekonečnou beznaděj a nespravedlnost.
LN: Jak vnímáte s takovou zkušeností normalizace současnost?
Je mi líto, že se náš každodenní společenský život utápí v trapných a hulvátských sporech a naše země nemá žádnou hodnotnou koncepci pro budoucnost. Překvapuje mě, jak málo si vážíme svobody.
LN: Dá se s tím něco dělat?
To kdybych věděla!
