Alois Hajda byl i ve vysokém věku vitální a na své alma mater působil jako pedagog do dvaaosmdesáti let. Rozhodně by mohl ještě pokračovat, ale byl sebekritický. „V takovém věku už máte právo odejít ze školy a nestrašit mezi mladými lidmi, protože to je proti dobrým mravům,“ řekl mi před pár lety v rozhovoru. Také se rád vracel do svého normalizačního vyhnanství v divadle ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kde působil deset let (1971–1981). Po listopadu 1989 se zde pravidelně objevoval na festivalech a byl vždy výborným společníkem i pamětníkem.
Dětství prožil v Kroměříži, kde vystudoval reálné gymnázium. Studium divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU) absolvoval v roce 1953 a v následujících letech prošel řadou regionálních divadel. Jako režisér a posléze i šéf působil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, následně vedl činohru Divadla Jaroslava Průchy v Kladně.
MACHALICKÁ: Nikdy nezmeškám představení! Etický kodex kladenské scény dokládá neschopnost vést divadlo |
Za studií v Brně se setkal s Janem Grossmanem, který tehdy dramaturgoval v Mahenově činohře. Hajda s úsměvem vyprávěl, že školu dokončil jen díky němu: „Absolvoval jsem režii jako jediný a neměl jsem se v lásce s Antonínem Kuršem, který byl děkanem divadelní fakulty. Věděl jsem, že Kurš je vysazený na Shakespeara a že to bude jedno z témat. Tak jsem vzal Honzu Grossmana, šli jsme na výlet a já ho požádal, ať mi dá školení o Shakespearovi. A on mi svou metodou negace odvyprávěl celého Shakespeara. Díky tomu jsem uspěl, Kurš mě proklepával čtyři hodiny a hledal trhliny, ale já byl strategicky připravený.“
Na počátku 60. let společně režírovali Brechtovu Matku Kuráž a její děti v kladenském divadle, kde Hajda šéfoval. Do titulní role obsadili Jiřinu Štěpničkovou, jež se krátce předtím vrátila z kriminálu. „Dřeli jsme ji osm hodin denně. Byla nezdolná, v plné formě, nezlomená, a když chtěla, elegantně každého odrovnala, to byl živel,“ vzpomínal. „My dva jsme ji měli co krotit a držet, její temperament byl ohromný. Šlapala jako hodinky, jenom se v portálu oklepala a šla dál, zatímco my jsme se střídali. Taky věděla, že jí na premiéru přijede půl Prahy, a když bude dobrá, vrátí se tam. A taky že jo, šla do Realistického divadla, Grossman Na zábradlí a já jsem šel do Brna.“
Významné pak byly obě jeho éry v Mahenově činohře Státního (dnes Národního) divadla v Brně, kde nejprve působil v letech 1962–1971 a poté od roku 1981 deset let. Spolupracoval zejména s dramaturgy Ludvíkem Kunderou a Bořivojem Srbou. Režíroval zde například Beckettovo Čekání na Godota, Büchnerova Vojcka, ale také Shakespearova Jindřicha IV. či Krále Leara.
Pro Hajdu bylo zásadní antiiluzivní divadlo a také hodně inklinoval ke grotesce. Vyznával syntetický tvar, který spojoval herecký, hudební a pohybový projev, vše vnímal jako významotvorné prostředky. Říkal také, že antiiluzivní poetika se dá dobře aplikovat i na Shakespeara, který nabízí spoustu inscenačních možností.
V roce 1971 dostali z Brna společně s režisérem Milošem Hynštem vyhazov. „Dali nám ztrátu důvěry a to se nemuselo vůbec zdůvodňovat. S takovým paragrafem vás pak nevzali do žádného zaměstnání. Vzpomínám, jak jsme byli s Hynštem objednaní k novému řediteli Karlu Šedovi. Šel jsem první. Seděl za stolem, měl ho úplně prázdný a na něm papírek se dvěma jmény Hajda a Hynšt. Taky jsem dostal posudek od nového šéfa činohry Jurdy, který mě ani tak neurážel tím, co všechno na mě bývalý kamarád nakydal, jako tím, že tam měl asi dvacet pravopisných hrubých chyb,“ líčil.
„Pak se odehrály všelijaké peripetie, ale výsledek byl, že jsem neměl žádnou práci. I z JAMU mě vyhodili. A v té době mi ředitel divadla v Gottwaldově Miloš Slavík udělal nabídku. Bylo to díky jeho vzácné ženě, první dámě operety, která znala mé inscenace a přesvědčila ho. Ani jsme se neznali a přijel mě požádat, jestli bych k němu nešel do angažmá. Ve chvíli, kdy už jsem byl v močůvce až po krk.“
Zlínská oáza
MACHALICKÁ: Bez záchranných brzd. Nesmíme odsunout kulturu z priorit společnosti |
Ve Zlíně navzdory všemu zažil další šťastné období, opakovaně zde inscenoval Brechta, a jak sám ironicky říkal, v Brně už to měli obsazené Sokolovský s Hynštem a nepustili ho k němu. Režíroval zde Brechtovy hry Muž jako muž, Kavkazský křídový kruh, Pušky paní Carrarové, Pan Puntila a jeho sluha Matti a další. Ale také lyrickou Hrubínovu Křišťálovou noc, Shakespeary, Andrejevovův skvělý text Ten, který dostává políčky.
Ve Zlíně si vytvořil oázu a zval si výborné spolupracovníky. „Ve mně byla velká zloba nad tou nespravedlností, a tak jsem se koncentroval na práci – a díky konstelaci se dařilo. Byl tam výborný soubor, dramaturg Mirek Plešák a další, mohl jsem si pozvat třeba Luboše Ogouna, Pavla Blatného, Ladislava Vychodila, Milana Lukeše. Našimi stálými spolupracovníky se stali Ludvík Kundera a Antonín Přidal, i když zpočátku pod jinými jmény. Žil jsem v bídě, ale byl jsem šťastnej,“ vzpomínal.
Po návratu do Brna se vrátil k Brechtovi, uvedl znovu Pana Puntilu a jeho služebníka Mattiho, ale také Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy, Ibsenova Nepřítele lidu, Maryšu bratří Mrštíků a další. V závěru osmdesátých let režíroval i v činohře Národního divadla, kde se například vrátil k Shakespearovu Jindřichu IV. Svobodné poměry ho vrátily na JAMU, kde byl v roce 1992 jmenován profesorem.
Alois Hajda neměl jednoduchý život, oba bratry měl v exilu, jednoho dokonce v Bílém domě v Kennedyho administrativě, což soudruhům hodně nevonělo a značně ho otravovali. Ale ubránil se. Divadlo miloval navždycky a přiznal se mi, že když byl o něj připraven, měl ty nejtemnější myšlenky. „Nic jiného než divadlo jsem neuměl,“ konstatoval. To však uměl skvěle...
