Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Nikdy mi nešlo o generační výpověď, říká dramaturg Valašského špalíčku

Karel Prokeš foto: archiv K. Prokeše

Festival Valašský špalíček prošel od roku 1983, kdy se konal poprvé, několika stylovými proměnami, až dodnes si ale uchovává originální tvář a zajímavou koncepci. Tu jí i letos, stejně jako v minulých letech, vtiskl dramaturg Karel Prokeš.
  14:00

Jak jste jako pořadatelé přestáli covidový rok?
Už jedenáct let nejsem zaměstnancem pořadatele Valašského špalíčku. Jako dramaturg, produkční a organizátor na volné noze zpracovávám projekty, zprostředkovávám programy a zajišťuji pořadatelům produkci kulturních akcí. Nicméně, poslední koncert v mé produkci proběhl 4. října loňského roku. Od té doby sice dost intenzivně pracuju, ale fakturovat mohu jen realizované projekty. Žádné však neproběhly. 39. ročník Valašského špalíčku bude po „nouzáku“ první realizovanou akcí. A zaměstnanci Kulturního zařízení, s nimiž spolupracuji, se také nenudili. Dámy pracovaly jako dobrovolnice v nemocnici, pánové se věnovali opravám interiérů či údržbě techniky.

Valašský špalíček bude letos jeden z prvních letních festivalů. Je to pro vás výhoda nebo naopak?
Nevím. Loni v červnu, těsně po ukončení nouzového stavu to fungovalo. Valašský špalíček 2020 byl skvělý v programu i náladě. Letos jsme pustili do předprodeje několik větších akcí, které by měly proběhnout ve druhé polovině června a v červenci. Prodávají se báječně, včetně hlavní části zahajovacího programu Valašského špalíčku. Část třídenních vstupenek šla do prodeje už koncem loňského roku, ale od té doby došlo k řadě změn a definitivní verzi programu jsme mohli zveřejnit teprve před několika dny. Širší veřejnost tak vlastně zatím neměla možnost na tu aktualizaci zareagovat.

Valašský špalíček byl sice vždy nadstylový, jak se ale propracoval k dnešní podobě, ve které hraje prim blues a hudba s kořeny v 60. letech?
Z perspektivy uplynulých devětatřiceti let je myslím zřetelné, že Valašský špalíček sice průběžně měnil tvář, ale po mém soudu se od ostatních akcí vždy trochu odlišoval. Ze setkávání nekonformních písničkářů v první polovině 80. let se proměnil v přehlídku zdejší a pak i mezinárodní alternativní hudby. Z kraje devadesátek se pak na dlouho stal „domovskou“ scénou irských písničkářů a rockových kapel. A pak se to zase posunulo. Hráli zde hudebníci ze zemí bývalé Jugoslávie, Asie, Jižní Ameriky, Středního východu, na festivalu vystoupila řada afrických muzikantů. Pak přišel nečekaný impuls. V roce 2014 tu zahráli Nazareth, čemuž jsem nepřikládal zvláštní význam, ale v hledišti se objevila spousta lidí, kteří Valašský špalíček navštěvovali v 80. letech. V následujícím roce jsme tedy festival otevřeli těmto lidem. Kapely jako The Pretty Things z Velké Británie i zdejší legendy, které začínaly v šedesátkách, Mišík, Varga, Hammel, Barina, Löffler, Andršt, Prokop a další, ho proměnily v poctu bigbeatové dekádě a významným projektům 70. let.

Připadá mi, že Špalíček je jeden z mála festivalů, které o hudbě vůbec nepřemýšlejí generačně a nemají komplex z vysokého věkového průměru účinkujících – a nakonec ani diváků. Může to ale mít slabinu: absenci nástupnické generace. Vychováváte si ji?Máte pravdu, nikdy mě nenapadlo postavit dramaturgii jako generační výpověď. Já to takhle nevnímám. První lekce mé hudební výchovy zajistily hlavně nahrávky orchestrů R. A. Dvorského, Karla Vlacha, Gustava Broma, Karla Krautgartnera, zpěváka Rudolfa Cortése i písniček ze Semaforu. To byla zvuková kulisa, v níž jsem vyrůstal. Ale pak, v roce 1967, se do toho zařízly elektrické kytary a přišly jiné zdroje radosti. Objevil jsem „Laxík“, nahrávky Beatles, Kinks, Rolling Stones, Cream, Hendrixe, Mayalla, amerických kapel Canned Heat, Blood Sweat & Tears, Chicago, Doors, hlasy Janis Joplin a Johna Fogertyho. A nějak se do toho propletli Dylan, Mitchellová, Simon & Garfunkel, Donovan, i čeští písničkáři. Nedělil jsem to na rock, jazzrock, blues, folk, a zjednodušující generační výkřiky „nevěřte nikomu nad třicet“ mi přišly hloupé. Proč bych neměl věřit třeba Janu Werichovi a hudbě Jaroslava Ježka? Po čtyřicítce jsem s dětmi poslouchal Nirvanu, jel s nimi na koncert Pearl Jam. Po padesátce se mnou šla mladší dcera na koncert B. B. Kinga, a se všemi dětmi jsme si v červenci 2018 užívali exhibici Rolling Stones. Právě jsem dočetl hip-hopový román a dám ho i s přibaleným cédéčkem čtrnáctiletému vnukovi k narozeninám. Hudba sbližuje generace!

Program Špalíčku už léta koření zahraniční hosté. Letos je ale cestování přece jen poněkud ztíženo. Budete tedy mít nějaké zahraniční hosty?
Počítáme s účastí Američana Aarona Brookse z psychedelických Simeon Soul Charger i maďarského zpěváka a kytaristu Olivéra Lee s kapelou Ék. Kytarový čarodějLeif De Leeuw z Nizozemí si v pátek střihne akustický set se zpěvákem Semem Jansenem a v sobotu to na hlavní scéně rozbalí s elektrickou kapelou. Zvláštní kapitolou je berlínský „Čech“ Joe Kučera. Nachystal jsem pro něj čtyři, nebo pět koncertů v roli hostujícího saxofonisty. Nikdy s těmi lidmi nehrál.

Dost podstatnou linii vašeho programu už několik let tvoří polská bluesová scéna. Čím je pro vás tak zajímavá?
Když jsem poprvé slyšel Czesława Niemena zpívat Dziwny jest ten świat, to muselo být v tom sedmašedesátém, a pak tu soulovou explozi Płonąca stodoła, došlo mi, že je třeba se zajímat o polskou scénu. Niemen pak koncem 70. let hrál i ve Valmezu. A objevil jsem Tadeusze Nalepu s kapelou Breakout i polský jazz – saxofonistu Namysłowského, houslistu Seiferta, trumpetistu Stanka a samozřejmě Michała Urbaniaka, který koncertoval na Špalíčku už někdy před dvaceti lety, stejně jako kapela SBB. A Józef Skrzek tu měl akustický koncert s bluesovým repertoárem…

Z Valmezu není daleko do Katowic, Chorzowa, nebo Krakowa. A když jsem tam před lety začal jezdit na koncerty amerických kapel, bylo na místě znovu se zajímat i o ty Poláky. Jejich bluesová scéna fakt jede, mladí muzikanti výborně hrají a mají na ten žánr specializovaný časopis. To bylo třeba využít a před časem jsme s nimi dohodli, že na Špalíčku otevřeme živou Antologii polského blues, která v letošním dílu představí kapely Smooth Gentlemen a Magda Magic Piskorczyk. Přijede také Jan Galach Band a loňské pětasedmdesátiny kytarové legendy světového bluesrocku Erika Claptona u nás připomene program E. C. Was Here, který připravilo „sdružení hvězd“ polského blues. A z Polska přijede i mezinárodní, nebo spíš mezikontinentální Milo Ensemble. Milo Kurtis sem patří už z titulu dávného angažmá v pamětihodných kapelách Voo Voo, Osjan, nebo Maanam.

Pravidelně představujete i veterány, které má hodně lidí spojené spíše s popem. Letos jsou to sestry Martha a Tena Elefteriadu, částečně i Lešek Semelka. Jak zapadají do vaší dramaturgie?
Leška Semelku jsem na konci 60. let zaznamenal v Cardinals, pak byl léta „hlasem“ Blue Effectu i Bohemie a letos slaví pětasedmdesátiny. To je dost dobrý důvod k tomu, aby vystoupil v zahajovacím programu, jehož součástí budou na jiné scéně Javory Beat s Hanou a Petrem Ulrychovými a Hradišťan. Martha a Tena Elefteriadu v repertoáru z 60. let jako pěvecké duo nemají konkurenci. Kdo zná Ježkovu píseň Život je jen náhoda s textem V+W v Sigmundově úpravě a jejich interpretaci s Vulkánem, ví, o čem mluvím. Peter Lipa s popem až tak nekoketoval, ale patří k veteránům československého bigbítu. V programu Beatles in Blue připomene The Beatles jako věčnou inspiraci bluesmanů i jazzmanů a na Špalíček si připravil i šansonový program Lipa spieva Lasicu. A když ještě přitvrdíme, v rockové legendě, vracející se na scénu s pozměněným názvem Flamengo Reunion Session, se mezi jinými znovu potkávají instrumentalistické hvězdy českého rocku, kytarista Pavel Fořt s hráčem na baskytaru Vladimírem Gumou Kulhánkem.

Co konkrétně byste vy osobně čtenářům z letošního programu doporučil? Máte nějakého „černého koně“?
Snad se nám po roce podařilo překonat administrativní potíže, neb smlouvu už máme na stole, a závěr 39. Valašského špalíčku bude patřit jednomu z nejvýznamnějších rockových kytaristů kontinentální Evropy Janu Akkermanovi, který se v letech 1969–1976 proslavil jako sólista nizozemské art rockové kapely Focus. Sleduji i jeho sólovou kariéru a fakt se na něj těším.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!