Pátek 23. října 2020svátek má Teodor, Theodor 14 °C občasný déšť Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nobelova cena je spíš prokletí, myslí si nigerijský spisovatel Wole Soyinka

Cena Spirose Vergose za svobodu projevu. Wole Soyinka ji obdržel 8. října v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cena Spirose Vergose za svobodu projevu. Wole Soyinka ji obdržel 8. října v... | foto: ČTK

PRAHA Včera skončil třicátý ročník Festivalu spisovatelů Praha. Proběhl sice v osekané podobě, mnozí hosté svou účast kvůli pandemii covidu odřekli, ale ten nejdůležitější přijel: šestaosmdesátiletý Wole Soyinka, rodák z nigerijské Abeokuty, autor řady divadelních her, knih prózy a esejistiky, laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1986.

LN: Přijet do Prahy v takový čas, a navíc ve vašem věku, to vypadá, že musíte mít Festival spisovatelů a Michaela Marche hodně rád...
Je to tak. S Michaelem Marchem nespolupracuji poprvé, v Praze jsem už poněkolikáté.

LN: Poprvé jste tu byl v devadesátém čtvrtém na kongresu PEN klubu...
Dokonce ještě mnohem dřív, v raných šedesátých letech. Zastavil jsem se tu během cesty na Kubu. Tehdy to byla jedna z možných zastávek na trase z Nigérie.

LN: Takže máte s Prahou víc než půlstoletou zkušenost. Mění se město?
Ty změny jsou ohromné: jednou jsem tu byl před revolucí, jednou po ní, za nesvobody a za svobody. Můžete hádat, kdy mi tu bylo líp. Ale pokud jde o tvář města, o nové budovy, které tu vyrostly, o nová náměstí, která se objevila, jsem spíš konzervativní typ. Mám rád tu původní, starou zástavbu, přirozené prostředí.

LN: K jakým změnám povede podle vás aktuální pandemie: k lepšímu, nebo k nějaké nové formě totality?
Nemyslím, že rovnou k totalitě. A nemyslím, že aktuální světové dění souvisí až tolik s nastalou pandemií. Ovšem tendence k totalitarismu tu na různých místech světa jsou. Posledních deset let se v důsledku intenzivní migrace rozbujel ultranacionalismus, který dovedl evropské státy, jako Francie, Velká Británie, Itálie nebo Německo, ke xenofobii. Lidé nechtějí vidět, že je svět v novém pohybu, mají strach o své zaměstnání, zdraví a bezpečí a reagují odmítavě, někdy i vyvolávají nepokoje.

LN: Co s tím?
Značná odpovědnost za stávající situaci je na vůdcích zemí, odkud migranti přicházejí. Tak to bylo vždycky, i v případě migrace v rámci Evropy před rokem 1989. Ovšem v nejistých nebo rovnou rozvrácených zemích Afriky je to jiné, horší: tamější vlády nemají sílu nebo zájem vytvořit ani základní společensko-ekonomické prostředí pro své obyvatelstvo. Otázka je, proč jsou ty státy tak slabé a nemohoucí. Jde o dědictví evropského kolonialismu, který africký kontinent destabilizoval a hospodářsky vyčerpal. Lokální politici dnes jen přihlížejí, jak se zoufalé obyvatelstvo plahočí přes saharskou poušť a snaží se utéct přes Středozemní moře. Tu původní odpovědnost si ale musí přiznat Evropa.

LN: Nigérii, kde jste se narodil, kolonizovala až do roku 1960 Velká Británie. Dá se tahle zkušenost srovnat se zkušeností Československa, které bylo po osmačtyřicátém roce pod vlivem Sovětského svazu?
Určitě. Nadvláda je všude stejná. Británie, ale i další evropské státy, hospodářsky vysávala své africké kolonie stejným způsobem, jako Sovětský svaz dirigoval ekonomiky svých satelitů, aby posílil svou vlastní hospodářskou moc. Kdo s danou linií nesouhlasil, byl potrestán. Jako za časů feudalismu: Veškeré výnosy šly králi, a kdo se protivil, přišel o hlavu. Někteří kolonizátoři, třeba belgický král v Kongu, se chovali ke svým „poddaným“ neskutečně brutálně: za sebemenší neposlušnost byly řezány nosy, sekány paže. To už nejsou ani feudální, ale spíš předfeudální manýry. Lidé se nakonec začali ve vlastní zemi cítit jako cizinci. A odcizení je dovedlo k revoluci. Vzbouřili se proti okupantům: jak vy v Československu, tak my v Nigérii.

LN: Zmůže s vývojem společnosti a politiky něco literatura?Literatura může zdůraznit jistá témata a urychlit změny ve společnosti. A protože má vliv na lidské myšlení, mají z ní totalitní režimy strach. Literatura má schopnost ukázat člověku, v jaké se nachází situaci, dává mu možnost pochopit, kým je, kým se stal a jaký má vlastně vztah ke svému okolí, ke světu, v němž žije. To spouští otázky. Otázky generují problémy. A problémy je třeba řešit. V tom je síla literatury.

LN: Nejdřív jste psal divadelní hry, teprve pak přišly romány, eseje. Proč zrovna dramata?
Vyrostl jsem ve velmi dramatických časech, ve vyloženě divadelní atmosféře. V Nigérii je divadlo nesmírně populární. Tradiční divadlo i neobyčejně živé pouliční divadlo s maskami, písněmi, hudbou a tanci. Ale také náboženské divadlo a pak satira. Občas si myslím, i když možná přeháním, že italská commedia dell arte má kořeny právě v africkém divadle s maskami, které představují určité lidské vlastnosti a karikují je. V mládí jsem opravdu hodně četl, hlavně prózu, ale divadlo mi přišlo vždycky živější, bezprostřednější. Je tu kontakt s publikem, které okamžitě reaguje. V próze je to jeden na jednoho: čtenář je s autorem sám. Divadlo má prostě lidský rozměr, je to společenské médium.

LN: Jak se do vašeho života a díla otiskla Nobelova cena za literaturu z šestaosmdesátého roku?
Mé psaní ta cena neovlivnila nijak, ovšem s životem to bylo složitější. Do té doby jsem psal hry s jistým politickým poselstvím, účastnil se různě po světě konferencí, diskusí, workshopů, učil jsem na univerzitě – a to všechno s udělením Nobelovy ceny narostlo do neuvěřitelných rozměrů. Ztratil jsem anonymitu a stal se součástí globálního veřejného prostoru. Skoro nešlo vyjít na ulici a nakoupit v obchodě, aby mě někdo nepoznal. Nobelova cena rozdělila můj život na předtím a potom. Musím si od té doby dávat velký pozor, abych neztratil sám sebe. Občas říkám, že ta cena je spíš prokletí. A cituji George Bernarda Shawa: Prominul bych Alfredu Nobelovi ten zločin, že objevil dynamit, protože skutečnou inkarnací ďábla je Nobelova cena za literaturu.

LN: V roce osmdesát šest zemřel jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Znáte jeho dílo?
Minimálně.

LN: A nějakého jiného českého spisovatele?
Samozřejmě Václava Havla a pak Franze Kafku, i když tady je otázka, zdali jej řadit k české literatuře, nebo spíš té německé. K východoevropským literaturám jsem měl ale svého času blízko: k maďarské, polské, východoněmecké, rumunské i československé. Studoval jsem je v Nigérii na tamějších ambasádách.

LN: Do češtiny je přeložena pouze jediná vaše kniha: Aké: léta dětství. Jaké další bychom si měli přečíst, co doporučit zdejším nakladatelům?
To je těžké: jako by měli rodiče říct, které ze svých dětí mají nejradši. Nedám tip na nejdůležitější nebo svou nejoblíbenější knihu, ale na svou nejnovější. V Nigérii vyjde v listopadu, v překladech pak příští rok na jaře. Jmenuje se Chronicals from the Land of the Happiest People on Earth. Aké zachycuje léta mého mládí, tahle novinka roky mého stáří. Ale jde o fikci, ne autobiografii.

LN: Psal jste ji ve svém rodném jazyce, nebo anglicky?
Anglicky. V rodném jazyce píšu málo, třeba básně nebo písně pro své divadelní hry.

LN: Kde se vlastně cítíte doma? Ve vaší domovině vás věznili, odsoudili k smrti, dlouhé roky jste prožil v exilu...
I když jsem žil z politických důvodů v exilu, vždycky jsem byl doma v Nigérii. Vždycky jsem se snažil vrátit, jak to jen šlo. Zvykl jsem si na Nigérii jako na svůj domov. Pokud jde o pojmy jako vlast nebo místo, kde jsem se narodil, nejsem příliš sentimentální, důležitější je pro mě prostředí a lidé, kteří je utvářejí, jakási duchovní vazba. Ta musí přijít nejdřív, až pak nastupuje pocit domova.

Po čtyřicítce žijeme na vypůjčený čas, říká lékař David Sedmera

David Sedmera | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Lidské tělo je velmi přesný a dokonalý mechanismus. V některých směrech až zázračný. Proč je však uspořádání těla...

Jak vyležet ‚lehký covid‘. Praktičtí lékaři radí, jak na samoléčbu

Měření teploty u vstupu do pardubické nemocnice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Tak jako jiné virózy i obávaný covid-19, pokud zaútočí jen v mírné či střední síle, se musí doma prostě a jednoduše...

Shromáždění vlastníků jsou kvůli pandemii v ohrožení. Právník radí, co dělat

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vyhlášení nouzového stavu komplikuje situaci společenstvím vlastníků bytových jednotek. Do konce roku musí totiž výbory...