LN Jak dlouho váš překlad vznikal?
Je to třicetiletá historie. Peklo vyšlo v Mladé frontě roku 1978, začal jsem je překládat někdy na začátku normalizace, dusné klima po tom volalo: smrt času a jazyka, pekelné "Pape, satan, aleppe", jakési "ptydepe", kterým mluví v pekle ďáblové a které je nesrozumitelné živým. Vlastně všecky české překlady vznikaly v nějaké tísni. První Douchovy pokusy z poloviny 19. století a Vrchlického překlad Božské komedie v čase "zaživa pohřbených", jak říkal Neruda. Bablerův – Zahradníčkův překlad na začátku německé okupace. A stejně v Rusku: Mandelštamův překlad z doby stalinského pekla.
LN Kdy a na čí podnět jste se rozhodl přeložit Komedii celou?
Chtěl jsem v Mladé frontě pokračovat – ale samy názvy Očistec a Ráj zněly jaksi podezřele. Později sám ředitel Odeonu měl o pokračovaní zájem, ale narazil na interní překážky. Paní Eva Tálská s Petrem Oslzlým inscenovali Božskou komedii v Divadle na provázku, dopřeložil jsem pro ně několik zpěvů. Na začátku 80. let jsem se pokoušel vydat celou Komedii v Klubu přátel poezie – ale měl vyjít jen komentovaný výbor. Až se ozval pan Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia – že chtějí vydat Peklo. Dohodli jsme se – ale přišel jsem domů, a ta naděje čí úkol se znovu ozvaly. Cítil jsem to jako dluh. Zavolal jsem panu Padevětovi a navrhl jsem mu, že se pokusím přeložit celou Komedii. A nechtěl jsem smlouvu, bál jsem se, že klesnu pod tím nádherným – časově vymezeným – břemenem.
LN Nakladatel na to přistoupil?
Souhlasil. Když jsem mu po letech zavolal, že jsem dokončil poslední verš, den nato mi poslal smlouvu. Jsem vděčný nakladatelství Academia a v něm především redaktorovi Jaroslavu Havlovi: byla to pěkná spolupráce. Trochu neskromně jsem po ta léta chodil s myšlenkou – a jezdil na kole po našem lese s vírem Dantových veršů v hlavě –, že mám smlouvu se samým Dantem.
LN Co jste považoval při převodu do moderní češtiny za nejobtížnější?
Ten překlad je pro mě stále záhadou. Podepsal jsem smlouvu na Peklo a zděsil jsem se. Byla to katedrála. Deset dní jsem četl 140 veršů – a nic. Myslel jsem, že to vzdám. Znal jsem je už zpaměti, tedy ne slovo od slova, ale jako obraz, po kterém se v duchu procházíme. A pak začalo něco svítat a mluvit. Nevysvětluji to mysticky. Jazyk je pokračování těla, v tom řečeném či zapsaném je rytmus těla, gesta, hlas, pohledy, krok, dech. Poezie se překládá tělem, ne hlavou. Nevíme, odkud přichází hudba.
LN Jak se vám v Komedii jeví sám Dante?
V každém verši je všecko. Dante: ryzí člověk, v době těhotné nebezpečím, rozleptávané nenávistí, kdy "peníze jsou až na prvním místě", v době falešného nekonečna žádostí – to jest dravosti, vražd a válek. Člověk radostného – obrovského – vědění, politik, básník. První z velkých zakladatelů bytí jazykem, řečeno s Heideggerem! Když splnil tajemný úkol písaře a dokončil poslední z 14 224 veršů, odešel a nikdy výtisk své Komedie nespatřil – ale stal se stromem, který dodnes prorůstá světovou poezií. A objevitelem něčeho, co je důležitější než poezie: že přežít peklo lze jenom vykročením k Ráji. Věděl o tom Mandelštam a jemu podobní: to proto, že mohli napsat Peklo, objevili v sobě Ráj.
LN Vrátím-li se k překladu, jak jste se vyrovnával s jeho náročnou formální a metrickou výstavbou – mimo jiné s jambickým spádem, tedy s důrazem na sudých slabikách, který není češtině vlastní?
Rytmus reality je důležitější než metrum. Jedenáctislabičný verš? Jistě, ale rytmicky nesmírně bohatý, skrytý pod vitalitou rytmu. Rytmus je tělo, je jazyk pod jazykem, je strukturou chování. Musí odpovídat tělesnosti jazyka. Dante se k ní přiklonil, když se rozhodl pro takzvanou lidovou mluvu, kterou vymezil proti latině.
Přízvuk na první slabice v češtině směřuje k daktylotrochejskému verši, na rozdíl od italštiny, kde převládají slova na druhé slabice od konce. Slova trojslabičná či jednoslabičná jsou s dvojslabičnými v češtině v rovnováze. Souvisí s tím také střídání ženských a mužských rýmů, které je tedy přirozenější v "mluvě" české.
LN Do jaké míry jste se mohl opřít o překlady svých předchůdců – ať už to byl Jaroslav Vrchlický, Karel Vrátný či Zahradníček s Bablerem – anebo o překlady do dalších jazyků?
Ke starším překladům bylo třeba přihlédnout v otázkách interpretace. Zvláště pěkný překlad slovenský Turčányho a Felixův mi byl užitečný, vedle komentářů italských, jejich autory jsou Sapegno, Contini, Lagercranz, Cozzoli a další. Dantolog přítel Vittorio Sermonti, s kterým jsem stýkal během jeho ročního pobytu v Praze, mi postupně poslal tři objemné svazky, v nichž sledoval celou Komedii verš za veršem.
LN Zatím jsem se ptala spíše na obtíže překladu. Co vám naopak práce na českém převodu Božské komedie dala?
Dá-li se mluvit o štěstí, pak štěstím byl ten dlouhý rozhovor s Dantem. Stal se mi součástí života. Jediným veršem dá se to štěstí popsat: "Jsem čtverhran: stojím, ať vržen jakkoli." Štěstí je být tou hrací kostkou, na níž součet protilehlých stran je vždycky sedm: vítězství není vždycky vítězstvím a prohra prohrou. Dante – říká Montale – je poslední zázrak moderní poezie.
