Na seznamu protagonistů snímku, který vznikal především v malebném okolí hradu Český Šternberk, najdeme jednoho z nejobsazovanějších italských herců Michela Placida (alias komisaře Corrada Cattaniho ze seriálu Chobotnice), ale i vycházející hvězdu evropského filmu, mladou srbskou herečku Artu Dobroshi (hraje vedlejší roli poněkud nerozhodné studentky herectví).
Ta minulý týden pózovala fotografům na festivalu v Cannes jako hlavní hvězda filmu bratří Derdenneových Lornino mlčení. Zatímco snímek belgické bratrské dvojice si odvezl z Cannes cenu za scénář a s největší pravděpodobností odstartoval hereččinu slibnou kariéru, na Smutek paní Šnajderové bude jednou nejspíš vzpomínat jako na hřích mládí.
Film, pod nímž je spolu s duchovním otcem Pirem Milkanim podepsán i jeho syn Eno, patří totiž k těm snímkům, na jejichž počátku jsou ty nejlepší úmysly, na konci ale stojí výsledek víc než rozpačitý. Piro Milkani studoval na přelomu padesátých a šedesátých let na FAMU, byl spolužákem Jiřího Menzela, Věry Chytilové, Jaromila Jireše... Místo aby se s nimi podílel na zrodu a úspěších české nové vlny, vrátil se do rodné Albánie, kde třicet let působil ve filmovém průmyslu. K nám opět zavítal až po pádu železné opony jako albánský velvyslanec v České a Slovenské republice.
Ve Smutku paní Šnajderové chtěl Milkani zachytit opojnou atmosféru svobody, kterou zažíval coby student prestižní školy ve slibně směřujícím Československu, a tíži rozhodnutí mezi hlasem srdce a povinností. Budiž, ale už někde na začátku se stala chyba. Režiséra a autora námětu snad příliš tížila nostalgie vzpomínek a nezkušený spoluscenárista Radek Šofr ji nedokázal z příběhu setřást a poskládat události a postavy ve filmu tak, aby nepůsobily neuvěřitelně naivně.
Snímek vzbuzuje nechtěný dojem
Film tak nechtěně vzbuzuje dojem, jako by skutečně vznikl někdy na začátku šedesátých let, kdy se odehrává. Ne že by byl tak autentický - o atmosféru doby se starají semaforské songy a švédské košile -ale má přesně ten šmrnc „budovatelských“ filmů pro pamětníky, v nichž neživotné postavy říkají nepravděpodobné věty a člověk je sleduje se směsí lítosti a pobavení. „Dokonalost“ výsledku podtrhuje nijak neskrývaná filmařská přímočarost.
Trojice studentů, kteří přijedou do Šternberka točit absolventský film, je jako vystřižená z Besídky divadla Sklep. Do téhle - samozřejmě nechtěné - parodické poetiky by klidně zapadla i vilná hostinská Báry Štěpánové nebo agilní soudruh ředitel Tomáše Töpfera. Méně už Anna Geislerová v roli paní Šnajderové, do jejíchž smutných očí se zakouká albánský student. Její přirozenost jako by do tohoto filmu ani nepařila. Dokonale sem ale zapadá čítankově mudrlantský rozhovor mladého Albánce s hrabětem Šternberkem (Placido) o tíži zásadního životního rozhodnutí. To vše proloženo milostným vzplanutím a záběry malebné krajiny s hradem na horizontu...
Do kontrastu se tu také dávají řeči o uranových dolech v Jáchymově s mladickými klukovinami, jako je filmování nahatých holek u rybníka, což by „nepřátelské bestie“ z FAMU mohlo třeba právě do Jáchymova nasměrovat. Každý dobrý úmysl se v tomhle filmu ale nutně musí minout účinkem, protože naráží na bariéru neumětelství, naivity a klišé. Kdykoli dojde na sdělení, máme pocit, že nás někdo učitelsky kárá, když jsou na řadě emoce, jako bychom byli na amatérském představení.
Vědomí, jak lopotně a s jakými obtížemi projekt vznikal, to nijak nezlepšuje. Potíže tvůrců v kině nikoho nezajímají, tam je podstatné, jestli má film potenciál zaujmout a vtáhnout nás do událostí, které sledujeme. V tomhle případě lze spíš s údivem zírat, s jakou bezelstností je dnes ještě možné udělat film.
Ta minulý týden pózovala fotografům na festivalu v Cannes jako hlavní hvězda filmu bratří Derdenneových Lornino mlčení. Zatímco snímek belgické bratrské dvojice si odvezl z Cannes cenu za scénář a s největší pravděpodobností odstartoval hereččinu slibnou kariéru, na Smutek paní Šnajderové bude jednou nejspíš vzpomínat jako na hřích mládí.
|
Film patří k těm snímkům, na jejichž počátku jsou ty nejlepší úmysly, na konci ale stojí výsledek více než rozpačitý.
Ve Smutku paní Šnajderové chtěl Milkani zachytit opojnou atmosféru svobody, kterou zažíval coby student prestižní školy ve slibně směřujícím Československu, a tíži rozhodnutí mezi hlasem srdce a povinností. Budiž, ale už někde na začátku se stala chyba. Režiséra a autora námětu snad příliš tížila nostalgie vzpomínek a nezkušený spoluscenárista Radek Šofr ji nedokázal z příběhu setřást a poskládat události a postavy ve filmu tak, aby nepůsobily neuvěřitelně naivně.
Snímek vzbuzuje nechtěný dojem
Film tak nechtěně vzbuzuje dojem, jako by skutečně vznikl někdy na začátku šedesátých let, kdy se odehrává. Ne že by byl tak autentický - o atmosféru doby se starají semaforské songy a švédské košile -ale má přesně ten šmrnc „budovatelských“ filmů pro pamětníky, v nichž neživotné postavy říkají nepravděpodobné věty a člověk je sleduje se směsí lítosti a pobavení. „Dokonalost“ výsledku podtrhuje nijak neskrývaná filmařská přímočarost.
Trojice studentů, kteří přijedou do Šternberka točit absolventský film, je jako vystřižená z Besídky divadla Sklep. Do téhle - samozřejmě nechtěné - parodické poetiky by klidně zapadla i vilná hostinská Báry Štěpánové nebo agilní soudruh ředitel Tomáše Töpfera. Méně už Anna Geislerová v roli paní Šnajderové, do jejíchž smutných očí se zakouká albánský student. Její přirozenost jako by do tohoto filmu ani nepařila. Dokonale sem ale zapadá čítankově mudrlantský rozhovor mladého Albánce s hrabětem Šternberkem (Placido) o tíži zásadního životního rozhodnutí. To vše proloženo milostným vzplanutím a záběry malebné krajiny s hradem na horizontu...
Do kontrastu se tu také dávají řeči o uranových dolech v Jáchymově s mladickými klukovinami, jako je filmování nahatých holek u rybníka, což by „nepřátelské bestie“ z FAMU mohlo třeba právě do Jáchymova nasměrovat. Každý dobrý úmysl se v tomhle filmu ale nutně musí minout účinkem, protože naráží na bariéru neumětelství, naivity a klišé. Kdykoli dojde na sdělení, máme pocit, že nás někdo učitelsky kárá, když jsou na řadě emoce, jako bychom byli na amatérském představení.
Vědomí, jak lopotně a s jakými obtížemi projekt vznikal, to nijak nezlepšuje. Potíže tvůrců v kině nikoho nezajímají, tam je podstatné, jestli má film potenciál zaujmout a vtáhnout nás do událostí, které sledujeme. V tomhle případě lze spíš s údivem zírat, s jakou bezelstností je dnes ještě možné udělat film.
