Moderátoři Ondřej Brzobohatý a Laďka Něrgešová do dramatického ticha jednohlasně vykřikují jméno Anety Langerové, historicky první české SuperStar. Od tohoto momentu uplynulo více než deset let. Na podzim příštího roku se rozjede další řada této pěvecké soutěže, tentokrát už sedmá. Tu zatím poslední ovládla Sabina Křováková, která také naplnila klasický scénář – rok po vítězství její sláva úplně vybledla, jméno mladé zpěvačky se skloňuje jen v bulvárním kontextu, a to ještě velmi sporadicky.
Aneta Langerová zvítězila v první Superstar před deseti lety
V souvislosti s novou řadou Česko Slovenské SuperStar se objevily v českých médiích titulky jako: „Hledá se nová Aneta!“ Několika soutěžícímse přece jen povedlo i po letech udržovat oheň naděje na velkou slávu, i ten ale postupně vychladl. Aneta Langerová je tak jedinou zástupkyní z desítek ambiciózních zpěváků a zpěvaček, jejíž hudební působení nevzbuzuje pocity trapnosti a lítosti nad ztrátou soudnosti.
Krev, pot a trocha štěstí
Úspěch Langerové se nedá bagatelizovat tím, že „měla štěstí“. Ano, první řada měla rekordní sledovanost, která se ve finále přehoupla přes hranici tří milionů diváků. Ano, má cenné spojence, jakým je její bratr Nikola. Jako její manažer se postaral o to, aby nenaletěla „výhodným“ smlouvám, které se po vítězství objevily. Sama Langerová přiznává, že není zrovna dvakrát dravá a i po letech má problém s průbojností. Tento nedostatek alemizí ve chvíli, kdy ji někdo začne tlačit do vlastních představ o tom, co by Aneta Langerová měla nebo neměla dělat. Klíčové bylo pro Langerovou pochopit, že pečení holubi do huby nelítají. „Musím pořád něco přinášet, úspěch není navěky,“ řekla v rozhovor u s Martinem Veselovským pro DVTV. Zmínila také další důležitý aspekt, proč její kariéra nezahučela do bahna po vzoru jiných rychlokvašek – od začátku si sama psala písničky a snažila se vyjádřit opravdu sama za sebe.
Vykročit správným směrem
Hlad po autorsky silných mladých zpěvačkách tu byl přitom už v roce 2004. Kolik jich v českém popu najdeme? V posledních letech žalostnou bilanci alespoň částečně zachraňuje anglicky zpívající Sára Vondrášková alias Never Sol nebo slovenská písničkářka Katarzia. O generaci níž pak kraluje Lenka Dusilová nebo femipunková Nikola Muchová.
Na čtyřech předchozích deskách s Langerovou spolupracovala řada předních českých textařů a muzikantů. Přátelství s Michalem Hrůzou a producentem Martinem Ledvinou jí nepřineslo do jejího života jen profesionály disponující schopnostmi, které si Langerová teprve osahávala. V inspirativní společnosti spolehlivých lidí roste i sebevědomí a chuť vrhnout se do něčeho nového. Právě do podoby aktuálního alba Na radosti, které vyšlo po pětileté odmlce, dokázala Langerová vnést zatím nejvíc autorských nápadů. Společně s Jakubem Zitkem, který se hudebně i textařsky podílel skoro na všech písních, ale nevstupuje do přímého kontaktu s drastickými zvukovými experimenty. Na radosti není multižánrovou deskou, na které by se současná elektronika křížila s folkem jako v případě posledních alb zmíněné Dusilové. Nemůžeme všem ale přisuzovat stejnou úlohu. Někdo si vezme „na triko“ posouvat hranice myslitelného, jiný zase svými kvalitami dokáže po léta polidšťovat tak umělohmotné prostředí, jakým šoubyznys je.
Polovičatá svoboda
Být svá a být originální, to jsou dvě odlišné věci a sluší se říct, že Aneta Langerová je na novém albu spíše první případ. Při úvodní písni Dívka si možná budete kontrolovat přehrávač, zda jste si omylem nepustili jednu z ústředních písní filmové trilogie Pán prstenů od skladatele Howarda Shorea. Erbenovskou baladičnost zase na začátku milénia oprášil Čechomor a řada dalších interpretů, v zahraničí pak příběhy s milostným a kriminálním podtónem dovedl k dokonalosti Nick Cave. I přes nepůvodnost materiálu je nejsilnějším momentem celé desky balada Tragédie u nás na vsi. Langerová zde nejcitelněji překračuje vlastní stín a jako lodivod směřuje skladbu k závěrečné bouři, ve které víří zkreslený křik se syntetizátory a žesti.
Na desce Na Radosti ale přece jen ulpívají smítka prachu domácího popu. Tandemu Langerová–Zitko by slušela větší odvaha při psaní textů, právě ty totiž album nejvíc sráží. Největšími zbraněmi osmadvacetileté zpěvačky byly vždy přirozenost a uvěřitelnost, což je v rozporu s používáním obratů jako „ach, dívko ztepilá“ nebo „krajina voní a sílu má“. Posluchač přece jen může mít problém s identifikací „přírodních“ textů připomínajících éru národního obrození.
Zatuchlé prostředí zdejší pop-music to potřebuje jako sůl – osvobodit aranže a texty, ne si jen budovat image. V tomto smyslu dobře fungují momenty jako telefonní monolog ve skladbě Divoká hejna. Je ale vůbec možné po neasertivní zpěvačce, která navíc konečně natočila album podle svých představ, chtít ještě radikálnější přístup?
