Ruská klasika v konvenci anglosaského filmu evokuje širé pláně, spoustu sněhu, posmutnělé protagonisty stíhané jednou tragédií za druhou, což jim dává spoustu impulzů k úvahám o životě (viz klasický Leanův Doktor Živago). Je to materiál pro filmy jaksi prestižní - příležitost obléknout herce zvučných jmen do dobových kostýmů, prezentovat na plátně nějaká ta velká témata, pustit k tomu smyčce a dát tak vzniknout čemusi kultivovanému, mdlému.
Vyhledávaným režisérem pro literární adaptace se v posledních letech stal britský tvůrce Joe Wright (Pýcha a předsudek, Pokání), který tuhle formuli dokázal ozvláštnit jistou bombastičností, schopností pěkně se předvést (viz scéna evakuace od Dunkerku v Pokání). Přihodit ke středostavovské kulturnosti navíc i špetku snadno rozpoznatelného a stravitelného umění či Umění.
Ve Wrightově adaptaci Tolstého Anny Kareninové jako by se to předvádění stalo základní pracovní metodou. Rozbujelá forma se zdá zalehávat postavy, příběh, všechno. Wright se po dlouhém hledání neotřelých reálů a exteriérů rozhodl natočit Kareninu v dekoraci starého divadla (nikoli ale divadelně, tedy jako záznam nějakého představení na jevišti).
Anna KareninaUK, 2012 |
Různé prostory ve studiu postavené budovy se ve filmu mění v interiéry šlechtických sídel, kluziště, nádraží či dostihovou dráhu. Kamera (Seamus McGarvey) snímá někdy až baletně stylizovanou akci, velká gesta, kostýmy a složité dekorace v komplikovaných dlouhých záběrech, často ve vířivém pohybu, scény a prostředí se rychle střídají. Může to vše působit jako bombardování jistě zvládnutou a propracovanou, přitom však samoúčelnou manýrou.
Za chvilku si ale oko zvykne a může ve Wrightově stylu najít součást výpovědi jeho filmu, jenž si od klasického příběhu i jeho protagonistů udržuje jistou distanci, která ovšem je součástí výpovědi díla. Tolstého předlohu pro film scenáristicky ostatně adaptoval uznávaný britský dramatik Tom Stoppard, pro nějž je Rusko 19. století půda důkladně prozkoumaná - před lety napsal devítihodinovou (!) divadelní trilogii Pobřeží utopie o životě ruských radikálů té doby.
Chladné oko vědce
Okázalá teatrální stylizace Tolstého předlohy napomůže vykreslit obraz světa ruských privilegovaných vrstev jako divadla - velkolepého a zároveň sešněrovaného, v němž má každý přidělenou roli, projevuje se předepsanými gesty a do něhož svět těch ostatních venku proniká nanejvýš jako vzdálené echo. S pevnou, rigidní konstrukcí téhle existence se střetávají touhy a puzení postav, jež každá po svém prožívají lásku, hledají ji a chtějí samy pro sebe definovat, co to vlastně láska mezi lidmi je. Nějakým způsobem reflektovaná umělost k tomu asi patří - sledujeme přece film, v němž Angličané hrají Rusy, kteří si hrají na Francouze.
Wright se Stoppardem tak předkládají Tolstého prózu velmi zhuštěnou, zbavenou introspekce, zrychlenou do výrazných gest a symptomatických výjevů. Svět jejich filmu je jakási laboratoř citu, v němž jsou všechna pokusná zvířátka sledována okem dost chladným.
Je láska to, co k manželce cítí podváděný Karenin (Jude Law, jemuž maska přidává pár desetiletí), ctnostný muž, oddaný veřejné službě, který ovšem svoje city nedokáže plně projevit? Nebo vztah Anina bratra Oblonského (Matthew Macfadyen) a jeho ženy Dolly (Kelly Macdonaldová), rutinní a smířený, poznamenaný manželovou častou nevěrou a manželčinou rezignací, přesto ale jistým způsobem vřelý? A co teprve Anna (Keira Knightleyová), která krutě zaplatí za vášnivý vztah k důstojníkovi Vronskému (Aaron Taylor-Johnson). Byla to láska, jejíž se hrdinka stala mučednicí? Nebo spíš nešťastné poblouznění, čemuž by mohlo napovídat, že Vronský je postava ve filmu vykreslená snad nejzběžněji, jako by byl redukovaný jen na blonďaté kučery a fešáckou uniformu?
Nakonec i vztah Levina (Domhnall Gleeson) a Kitty (Alice Vikanderová), který má svou opravdovostí sloužit jako protiklad umělého a přešňořeného světa zbytku filmu (za nimi jedinými jede kamera do „reálu“), je ve filmu možná ironizovaný. Idyla, v níž ti dva žijí, je vizuálně natolik přepálená, že se nedá brát úplně vážně.
Kdyby Wright se Stoppardem vytvořili Kareninu jako ilustraci klišé, podle něhož „svět je divadlo“, bylo by to docela laciné. Možná je ale jejich film spíš pokus vyjádřit, že svět je také divadlo. A zároveň v něm jde o život. Přes všechnu umělou nádheru i melodramatická gesta může nakonec přejet reálný vlak.
