Michal Prokop vydává nové album a chystá festival Krásný ztráty Live |
LN: Píseň J+V+W Svět naruby jste si v roce 1969 vybral k vyjádření pocitů z okupace Československa, nyní se stala jedním z „návratů“. Co vás přivedlo k rozhodnutí nazpívat ji znovu?
Impulzy byly vlastně dva. Prvním je skutečnost, že se mi zdá, že opět tak nějak „svět naruby vidím“, tedy situace kolem nás. Druhým konkrétním důvodem byl nápad hudebního publicisty Josefa Vlčka, který se mě před časem, když jsem mu říkal, že připravuji novou desku, zeptal, jestli tam nechci náhodou zrovna tuhle věc nazpívat znovu. Měl jsem v té době materiál prakticky pohromadě, ale napadlo mě, že by to mohl být takový zvláštní bonus. Proto je na vinylové verzi tahle skladba samostatně, jako jediná na čtvrté straně dvojalba.
LN: Od Jiřího Žáčka jste zhudebnil text Má vlast s verši „odvěká kořist hrabošů a krys / kde všechny cesty vedou k Bílé hoře“, který lze také vykládat jako poetický „geopolitický komentář“.
Jasně. Když mi Jiří poslal svou básnickou sbírku Třetí poločas a já tam ten text našel, ohromil mě úderností a aktuálností. Ovšem nejprve jsem musel ujistit sám sebe, že takovou věc můžu zpívat. Proto jsem demáč pustil pár lidem a všichni včetně Žáčka mi řekli, že jo, že do toho mám jít.
Když pak byla deska hotová, vymýšleli jsme spolu se supraphonskými kolegy, co pustíme do světa jako signál. Já singly nemám rád, těžko se mi vybírá jedna jediná věc. Jsem vysloveně albový typ, stará škola. Pro mě mají věci smysl především když tvoří celek. Ale z několika vytipovaných skladeb z alba vyšla Má vlast jako nejtipovanější. Klip s Vilmou Cibulkovou, který vymyslel a natočil Michal Skořepa, význam písně myslím ještě podtrhl.
  |
LN: V knižním rozhovoru s Michalem Bystrovem jste zmínil jako první podnět ke skládání nových písní, a tudíž k přípravě desky, texty zasílané různými autory. Nebyl nezvyklý pocit spolupracovat s řadou pro vás nových autorů?
Bylo to nezvyklé, tak trochu naslepo. Michala Bulíře a Milana Šaška jsem osobně poznal, až když už jsem písničky měl hotové. Znal jsem nejprve jejich texty. Jiný příběh byl Tomáš Roreček, s ním jsem se těsně předtím osobně seznámil v dozorčí radě OSA, kam ho zvolili. Předtím jsem znal jen jeho jméno a věděl, že dělá s kapelami jako Chinaski nebo Kryštof, hrajícími muziku dost jinou, než je a vždycky byla ta moje. On mi něco poslal a ironií osudu je fakt, že celou mou práci na nové desce odstartoval právě jeho text Věnování. To už se tak někdy přihodí, to jsou paradoxy, jak říkával jeden hrdina Havlovy Audience.
Ostatní autoři textů, co na desce jsou, to už byly pro mne „staré známé firmy“ Jiří Žáček, Jan Lacina a překvapivě, jak se nedávno ukázalo, i Jan Burian, jejichž slova už jsem někdy předtím zpíval. Stejně jako pánové V+W. Jejich texty jsem zpíval, už když jsme u nás v kuchyni kdysi v třiašedesátém poprvé zkoušeli založit něco jako kapelu.
LN: Jan Burian napsal text písně Neříkej, kterou jste hrával na koncertech koncem 80. let. Proč na její natočení přišel vhodný čas právě nyní?
My jsme ji tenkrát nenahráli na žádnou desku, jen jsme ji živě natočili do jednoho televizního pořadu. Pak nějak zapadla. Když jsme připravovali natáčení dokumentárního filmu Až si pro mě přijdou s Jirkou Vondrákem, poslal mi zhruba před dvěma lety dramaturg odkaz na televizní archivy, kde bylo všechno, co Česká televize o mně má. Právě tam jsem na tuhle nahrávku narazil. Bylo to v době, kdy jsem už dával dohromady materiál na album, a poslal jsem píseň autorovi hudby Lubošovi Andrštovi. Aby ji nově zaranžoval a přidal dechy, že by se na desku hodila. On úplně zapomněl, že někdy něco takového napsal. Tak jsme Neříkej vzkřísili, jde o skvělou funky věc s vtipným sebeironickým textem, který se mi dost hodil.
Pikantní na tom je, že když tehdy písničku o chlapském stárnutí Honza Burian napsal a já ji zpíval, bylo mi něco přes čtyřicet a Honzovi ještě méně. Dneska se blížím pětasedmdesátce! To jsou paradoxy, už zase (smích). Bohužel, když jsme novou Lubošovu aranž nahrávali, její autor už sám hrát nemohl. Kytary proto natočil Michal Pavlíček, jako takový tribute jednoho velkého kytaristy jinému velkému kolegovi.
LN: Většinu kytarových stop doplnil Pavel Marcel, který má ovšem hlavní úvazek v nahrávacím studiu. Už máte představu, kdo by měl nastoupit do Framusu Five místo výjimečného Luboše Andršta?
Jsme dohodnuti s Pavlem Marcelem, který s naší kapelou studiově žije už od roku 2005, kdy s námi nahrával poprvé, ovšem jako zvukař. Tady to bude poprvé, kdy se objeví i na jevišti a jako hráč, který zastoupí Luboše. Je to výborný kytarista. A aby toho nebylo málo, u kláves se objeví další nová a mladá tvář, Andy Čermák ze skupiny Sunflower Caravan.
LN: Na albu je ještě jedna starší písnička Petra Skoumala na báseň Pavla Šruta Last Minute Man. Proč vlastně vypadla ze Sto roků na cestě?
Nějak se nám tenkrát nedařilo ji zaranžovat. Nevěděli jsme, co s ní, tak jsme se i s Petrem dohodli, že ji vyřadíme. Ale mně se moc líbila pořád. Když jsem pak začal dávat dohromady repertoár na novou desku, samozřejmě jsem udělal inventuru svých archivů a tam ji znovu objevil, stejně jako některé staré Šrutovy texty. Vymyslel a nahrál jsem do původního Petrova demáče motivek, který tam Petr neměl, ale pořád jsem ještě netušil, co dál.
Michal Prokop je v knize a dokumentu velmi otevřený, kouše i do kyselých jablek |
Chtěl jsem s tím hnout, ale to se povedlo až Honzovi Kolářovi, který z hudby udělal reggae. Pak najednou píseň ožila a zapadla do mozaiky. Stejným způsobem jsem vyhrabal i jeden ze starších textů Pavla Šruta, který jsem se pokusil po určitých úpravách napasovat na jednu starší instrumentálku Luboše Andršta. Tak vznikla skladba So Long, jejíž verše Pavel Šrut pojal jako variaci na svého milovaného Leonarda Cohena.
LN: Skladbu Hoří Notre Dame vám přinesl Martin Němec, kapelník a dvorní autor Precedens, což může působit nečekaně.
S Martinem jsme byli v kontaktu už dříve. Kdysi mi poslal nahrávku Precedensu s písničkou Petra Skoumala Zvolna, kterou jsem původně v devětaosmdesátém nazpíval s Helenou Arnetovou na její sólovou desku. Oni ji hráli, zpívala v ní Iva Marešová, a já je díky tomu pozval na náš vánoční koncert, kde jsme si tuhle krásnou věc s Ivou zazpívali společně. Tak vlastně vznikl i Martinův nápad na můj duet s Ivou na album Precedensu v Hoří Notre Dame. On si to potom ale nějak rozmyslel a nabídl mi, abych si písničku vzal sám, když se mi líbí. Jen jsme ji aranžérsky trochu upravili a jsem rád, že do mozaiky zapadl zase jiný kamínek.
LN: Zatím se zdá, že by mohl proběhnout váš festival Krásný ztráty live. Už máte představu o programu?
Vzhledem ke všemu, co se momentálně děje, k tomu chaosu a neustálým změnám podmínek pro pořádání takových akcí, jsme začali s přípravou po dlouhé pauze znovu až před nedávnem. Normálně jsme dřív rozjížděli program i předprodeje už v lednu. Ta nejistota je hrozná. Ale už to vypadá nadějně. Akce proběhne 13. a 14. srpna opět ve Všeticích ve středních Čechách. První večer s Framus Five pokřtíme desku a taky knížku Ztráty a návraty, která vyšla vloni a pokřtít jsme ji tehdy nemohli.
Byl jsem přesvědčen, že se k muzice už nevrátím, říká zpěvák Michal Prokop |
Program se stále ještě dává do kupy, určitě tam kromě nás bude druhý večer Pražský výběr. Budeme se snažit udržet programovou laťku na úrovni, na kterou byli diváci u nás zvyklí, ale další účinkující ještě zveřejnit nemohu. Jedná se také o to, zdali bude možno kvůli podmínkám otevřít jednu, nebo dvě scény. Tak si držme palce.
LN: Z „velké“ politiky jste sice dávno odešel, ale angažujete se v té lokální. Jakou máte motivaci? Vnímáte jako určitou povinnost snažit se aspoň ve svém nejbližším okolí třeba o zlepšení politické kultury?
U nás ve Velké Dobré máme sedmičlenné zastupitelstvo, v tomto volebním období jsme dokonce všichni kandidovali společně na jedné jediné kandidátce v obci. Takže tady o nějaké zlepšení politické kultury rozhodně nejde. Určitě nejsme všichni stejných politických názorů, ale tyhle věci do naší práce nepleteme. Snažíme se všichni o totéž, myslím, že to docela jde, žádné rozepře nebo tahanice tu zaplať pánbůh nemáme.
Já jsem chtěl, když jsem po patnácti letech života v obci poprvé kandidoval, aby v zastupitelstvu mezi starousedlíky byl i někdo z „náplavy“, z lidí, kteří se sem přestěhovali z Prahy nebo z Kladna. Ono je nás dnes už možná víc než těch starousedlíků, tak aby byl slyšet i náš hlas. Jestli se tohle úplně daří, nevím, hodně lidí tady opravdu jen bydlí a nežije v tom pravém slova smyslu. I tohle jsem chtěl dát najevo.
Autor je hudební publicista
