Debutové album skupiny Coldplay Parachutes strhlo v nultémroce novéhomilénia lavinu nadšení; ostrovní pop našel protiváhu k odumřelé vlně britpopu. Oasis a Blur se začali čím dál tím více utápět ve vnitřních hádkách, Radiohead se zase obrátili do sebe a hledali cestu, jak se vyrovnat s hnilobou hudebního průmyslu. Coldplay se kombinací houpavého rocku, melancholických odstínů a silných melodií dotáhli na dosah dobového pelotonu a brzy se usadili v jeho čele.
Z vystoupení Coldplay v Praze (2012).
Uvolněný trůn britské pop-music ani stadiony nečekaly dlouho. Svým debutem Coldplay nastartovali trend, který dosud neporušili: každá jejich nová nahrávka stanula na první příčce britské hitparády. Kdo tipoval, že to kapela dokáže i napošesté aktuálním albem Ghost Stories, nemusel být zrovna odvážný vizionář: kdo jiný než Coldplay, při jejich postavení?
Restart stroje na krásu
Jeden z důvodů, proč Coldplay před třemi lety své tehdejší album pojmenovali Mylo Xyloto, byl údajně ten, aby šlo dobře "vygooglit" a aby bylo podle frontmana kapelyChrise Martina čistým plátnem a nepopsaným listem - i ve smyslu nového začátku. Citelný zlom však přišel už s deskou Viva La Vida or Death and All His Friends. Téma oslavy života, i přes riziko pádu do brutálního kýče (do něhož si Coldplay přece jen hrábli) se přelilo i na kvazikonceptuální Mylo Xyloto. Ta z diskografie kapely trčí jako podivný hybrid, jemněji řečeno přestupní stanice na cestě k produkci v duchu současné elektronické hudby.
Počítačovou terminologií: jestliže byla Viva La Vida prvním restartem, Mylo Xyloto bylo formátováním disku a obnovením systému po výpadku. Rozvířená usazenina klesla a kdesi na dně proběhl druhý restart s názvem Ghost Stories. Druhý a poslední? Zřejmě nikoli. Coldplay na Mylo Xyloto manifestačně nabídli popový manifest v maximální únosné míře. Exploze barev, gigantická show a optimistický příběh boje dobra se zlem se staly zátěžovým testem toho, co všechno lze navěsit na čistě zvukový celek v podobě hudebního alba. Ghost Stories dýchá přece jen o něco volněji. Tedy minimálně do doby, než Coldplay představí nový repertoár na turné. Tam si zajisté neodpustí pravidelnou dávkumegalomanství.
Hvězdy, magie, láska, pop
Dojem křehkého popu, balancujícího tradičně na hranici do očí bijícího a nekonfliktního příjemného kýče, narušuje snad jen aktuální singl A Sky Full of Stars, který se zvrhne v juchavé eurodisko nejnudnějšího ražení. V téhle písni se producent Jon Hopkins, jinak geniální tvůrce taneční hudby, příliš nevyznamenal. Reputaci si ale hned napravil dalším singlem, Midnight, ve kterémColdplay nepokrytě využívají silný autotune (tedy elektronické ladění a barvení hlasu), paradoxně k navození intimní atmosféry. Pětice Britů tuto píseň využívá jako výkladní skříň nové desky.
Podobné výrazové prostředky jako dnešní Coldplay využil dříve písničkář Bon Iver nebo představitel tichého městského soulu James Blake. Tady je třeba dát za pravdu všem, kdo mluví o Coldplay jako o eklektické kapele. Většinou umí dobře podchytit současné trendy a integrovat je do svého zvuku tak umně, aby ve vzduchu neviselo sprosté vykrádání.
Hlídají si akurátní odlišnost, zároveň mají pořád tendenci svou tvorbu rozviřovat. Chris Martin navíc moc dobře ví, jak u porozchodové desky Ghost Stories fungují v názvech skladeb slova jako "magic", "love", "ocean", "sky" nebo "stars". I andělská křídla ve tvaru rozlomeného srdce, která na obal dodala oslovená česká výtvarnice Míla Fürstová, se hodí na tuto cestu pestrého láskobolného popu s pohádkovým podtónem, kterou se Coldplay vydali. Je nutno uznat, že na ní nemají vážnou konkurenci.
