Sledovat dvoumetrového zpěváka, jak v prázdné Knihovně svaté Jenovéfy, patronky Paříže, extaticky zpívá, je jako prohlížet si biblický obraz na YouTube.
Ačkoli je Clementine silovým zpěvákem, mimo pódia mluví tichým hlasem. „Žil jsem velmi osamělý život. Když jsem byl mladší, bylo to přirozené, protože jsem s ostatními studenty moc nevycházel – jsem stydlivý, nechtělo se mi chodit na drinky a koukat po holkách. Naši se rozvedli, takže jsem vyrůstal u babičky, kde mi jedinou společnost dělaly knihy a desky. Přestože jsem dokázal osamělost proměnit v písně, není radno si s ní zahrávat, můžete se zbláznit,“ rozpovídal se v rozhovoru pro Swide zpěvák, který mladá léta strávil na londýnském předměstí Edmonton.
Francouzské křižovatky Pro jeho hudební směřování mělo fatální význam rozhodnutí odjet do Francie, které přišlo, když se Clementine rozkmotřil se svou tehdejší spolubydlící. Opustil rodné město, v němž si bez sociálních vazeb přišel jako vyděděnec, vyhodil mobil do popelnice a začal žít mezi pařížskými bezdomovci. Každé ráno vyšel na Montmartre a pokřižoval se před bazilikou Sacré-Cour.
Ačkoli vše může nasvědčovat tomu, že Clementine odjel do Paříže zhmotnit své umělecké vize, skutečný důvod byl ve skutečnosti daleko prozaičtější – chtěl zkrátka zkusit žít v jiném městě, a když si u přepážky kupoval lístek do vlaku, Paříž byla prvním místem, které ho napadlo.
Poezie a hudba ale nakonec vše ostatní převálcovaly a Clementine většinu svého času zasvětil „buskingu“, tedy pouličnímu muzicírování. Při jeho talentu by se nebylo čemu divit, kdyby během půl roku zbohatnul, o to však Clementineovi vůbec nešlo. „Jsem expresionista. Zpívám, co říkám. Říkám, co cítím. Jde jen o poctivost a upřímnost,“ tvrdí na svém facebookovém profilu. Když Clementine tvrdí, že jeho úspěch ve Francii je způsoben tím, že zde lidé věnují více pozornosti tomu, o čem člověk zpívá, není to ani tak pomstychtivá výtka vůči zemi, která ho nikdy zcela nepřijala, jako spíš radost z navázání osobitého vztahu s publikem. Jak lze vyčíst z písně The People and I, to se stalo nejlepším přítelem šestadvacetiletého zpěváka. A tak Benjamin Clementine zabil svou samotu.
Nina Simone jako muž
V souvislosti s jeho debutovým albem At Least for Now se mluví o inspiraci tvorbou písničkáře Antonyho Hegartyho (v roce 2012 vystupoval na Colours of Ostrava) . Clementine ale nepopírá, že v písních britského androgyna zpívajícího i o své bolestivé proměně z muže v ženu našel zalíbení.
„BenClem“ jako by se ve skladbách stával patronem všech odkopnutých nešťastníků a svým hlasem jim posílal sílu a naději, kterou ve svém životě nesčetněkrát hledal u Jacquesa Brela, Edith Piaf, Leonarda Cohena nebo Erika Satieho. Deník The Guardian o něm dokonce prohlásil, že kdyby byla Nina Simone mužem, byla by právě jím.
Na At Least for Now si Clementine občas vypomůže smyčcovými aranžemi nebo decentním doprovodem na bicí. Jinak je ale debut jevištěm, na němž excelují hlavně květnatý vokál a divoká klavírní hra. Emocemi už tak bohatě nasycené desce dodávají na síle i ostré zvraty, objevující se například v písních Winston Churchill’s Boy nebo Then I Heard a Bachelor’s Cry.
Když ve skladbě Condolence zpívá „posílám kondolenci vlastnímu strachu“, je těžké mu nevěřit. Díky své upřímnosti totiž dokázal stvořit originální hudební výraz, který v sobě snoubí melodičnost rádiového soulu s atmosférou velkých děl vážné hudby.
O správnosti latinského rčení „per aspera ad astra“ se Clementine přesvědčil po nedávném vystoupení v show Joolse Hollanda. Už se vám někdy stalo, že by si vás na chodbě se slovy „Bloody hell!“ odchytl sir Paul McCartney a řekl vám, ať za každou cenu pokračujete v tom, co děláte, protože odvádíte skvělou práci?
