O Alanovi je stále co vyprávět. V komiksu osvobozuje Plzeň i Prahu

Tento týden v Plzni zahájil výstavu komiksů o Alanovi v Galerii Evropského domu.

LN: Vaše komiksová trilogie vyšla před pěti lety v Česku. Začíná odchodem osmnáctiletého Alana do armády, pokračuje jeho cestou napříč Evropou až do okupovaného Československa. Kdy jste poprvé slyšel jeho vyprávění?

V roce 1994 jsme jeli s rodiči na dovolenou do západní Francie. Jednou jsem se trošku ztratil v uličkách města. Zaujal mě dům s krásnou fasádou, na zahradě byl nějaký muž, který řezal dříví. Rád nahlížím do zajímavých domů, a tak mě napadlo, že se ho zeptám na cestu a třeba mě pustí dovnitř. Jeho odpověď zabrala patnáct minut. Řekl mi, kam si mám zajít na skleničku a kde je pěkná pláž. Pak jsme se rozloučili a já myslel, že tím to skončilo, jenže večer jsem šel na koncert a koho tam nevidím – toho muže, který mě už z dálky zdravil. Druhý den jsme se potkali potřetí a to už prostě nemohla být náhoda. A tak jsme si začali povídat.

LN: Z náhodného setkání nakonec bylo pět let vyprávění. O předválečné době, o tom, co dělal za války a jak žil, když se vrátil do Ameriky. Proč vás zaujal právě příběh obyčejného vojáka?

Znám spoustu filmů a knih o válečných hrdinech. Tohle bylo ale něco docela jiného. Příběh osmnáctiletého kluka, který se shodou náhod ocitl ve válce. Možná by jinak šel na univerzitu, možná by se stal knězem... Každopádně byl ještě dítě, když přijel s jednotkou do Evropy. Vnímal ten všudypřítomný strach, nejistotu, ale taky se pořádně nudil, když museli několik týdnů čekat v Normandii, než jim dorazí vojenské vybavení.

LN: Alanova jednotka se dostala i do Plzně, odkud pokračovala dál do Prahy a později až téměř k polským hranicím. Všechna tato místa jste navštívil?

Ne, to nebylo potřeba. Alan totiž vyprávěl takovým způsobem, že mi ty obrazy vyvstávaly před očima. Od první chvíle jsem věděl, že spolu můžeme vytvořit komiksovou knihu. Všechno bylo tak živoucí, tak čerstvé. Jen sednout a psát. Pak jsem mu přinesl první obrázky. Bál jsem se, že se mu nebudou líbit a celé to dobrodružství skončí. Chvíli mlčel a pak řekl: „Tuhle židli jsem ti popisoval?“ „Ne.“ A on povídá – „To je zvláštní, vypadala přesně takhle.“

LN: Tento týden jste zahájil výstavu v Plzni. Jak se cítíte v ulicích, které Alan před 70 lety viděl?

Mnohokrát mi vyprávěl o tom, jak se sem dostali. V první chvíli ani nevěděli, že jsou v Plzni. Prostě přijeli na náměstí a lidé se k nim sbíhali ze všech stran. Jeden seržant českého původu se jmenoval Kubacek. Když slyšel, že lidi okolo mluví česky, vylezl z tanku a zeptal se lámanou češtinou, kde jsou. Nikdy by mě nenapadlo, že i já tady zažiju něco podobného, že i mě bude někdo vítat v Plzni. Po vernisáži za mnou přišly tři pamětnice. Jedné z nich bylo v roce ’45 osmnáct. Vyprávěla mi, že ji rodiče nechtěli pustit do ulic, kde se střílí. Ona ale musela ven, chtěla být u toho. A díky tomu, že uměla francouzsky, tak ji pozvali do jednoho pracovního tábora nedaleko Plzně, kde pomáhala zachráněným vězňům, kteří byli převážně z Francie.

LN: Zítra se vydáte s vojenským konvojem na cestu po Alanových stopách. Z Plzně do Prahy a pak dál, až k hranicím Polska. Na co myslíte před odjezdem?

Já nemám rád plánování, raději se nechávám překvapit. Když jsem přijel do Plzně poprvé, před pěti lety, tak jsem myslel hlavně na to, co znám z mládí. Filmy a knihy Jiřího Trnky, rodáka z Plzně. Odmalička se mi líbil jeho styl. Byl pro mě jako zjevení, úplně jiná estetika, než kterou znám z Francie. Jeho loutkové filmy jsou jako sen, jako noční můra, které se bojíte a přitom vás vábí. Všechny tyhle vzpomínky jsem si vezl s sebou, když jsem tu byl poprvé, a doufám, že se dnes podívám na Trnkovu retrospektivu v Plzni.

LN: Příběh obyčejného vojáka Alana vyšel v Evropě, v Americe i v Asii. Liší se nějak reakce na tuto knihu?

Myslím, že to není o tom, odkud jsou moji čtenáři, ale spíš, jakou mají zkušenost a co očekávají. Někteří lidé říkají: „O čem ta kniha je? Vždyť tam není žádná pořádná bitva!“ Chtěli by válku se vším všudy a jsou zklamaní. Tak jim odpovídám: „Samozřejmě, že to je o válce, ale jinak, než ji znáte.“ Naopak jiným čtenářům se líbí, jak je ten příběh obyčejný. Jako by Alan mohl být kdokoliv z nás. Kluk, který se bojí, který pochybuje i prožívá první lásky.

LN: Komiksová trilogie končí bilancováním Alana, který říká: a k čemu to všechno bylo... Jaká je vaše odpověď?

Ještě nevím, stále mám co vyprávět. Chtěl bych připravit další knihu, o našem přátelství. O tom, co jsme spolu prožili. Jak jsem ho vnímal já a co všechno mi přinesl do života. Ten příběh, který mi věnoval, žije dál svým životem. I když už Alan není mezi námi, vlastně je pořád se mnou. My dva, vedle sebe.