O bezmoci se domluvit. Rafani na Kampě hovoří o nevyvratitelnosti

Když v roce 2002 na rok vstoupili členové skupiny do komunistické strany a zároveň v tomto roce demonstrativně spálili na Václavském náměstí černobílou státní vlajku, dostali se až na hranu zákona. Pozdější projekty Rafanů byly už sofistikovanější a méně heroické.

Na určitou dobu se skupina téměř odmlčela, ale v loňském roce se ve staronovém složení Jiří Franta, Luděk Rathouský, David Kořínek a hostující Ondřej Brody znovu začala objevovat ve výstavních síních. Nejdříve v pražské galerii Nevan Contempo, na konci roku v Bratislavě, letos opět v Praze v NoD a nyní rovnou v posvěceném konzervativním Museu Kampa.

Selekce lidí podle systému aplikací

Rafani o sobě v současnosti tvrdí, že se soustředí na obecnější problémy, nikoli na lokální aktuální kauzy. Kritizují nepřímo, snaží se klást těžké otázky, které problematizují stav demokratické společnosti a civilizační témata. Upozorňují na schematické černobílé myšlení, na tendenci lidí věřit čemukoli a pravdu nakonec nevidět. V Nevan Contempo se věnovali sociálním tématům – měkké sochy rodiny v akademickém stylu podrobili vlivu tlaku sníženého stropu, ve videu simulovali stav ohrožení posádky auta ozbrojenými útočníky, přičemž všechny role sehráli sami.

Písemné svědectví o českém umění. Jiří Šetlík napsal poutavou knihu

V Bratislavě použili některé verze nápadů jako ropné jezírko z předchozí výstavy a přidali další metaforické kusy jako řečnický pult pro obžalovaného před videem porotců se zvířecími manýrami. Prostor NoD upravili na pronajímatelnou bytovou jednotku a návštěvníky do ní vpouštěli pouze v systému Airbnb. Projekt tak poukazuje na fakt, že některé technologie dopředu diskriminují lidi, kteří nepoužívají konkrétní aplikace. Tím se přiblížili k dřívějším radikálním gestům a diváka tak vlastně konfrontovali s nenápadnou mocí neviditelných tržních mechanismů.

K výstavě na Kampě přistoupili noblesně: k diskusi o palčivých otázkách přistavili pro návštěvníky šestnáct stolů, probíhajících do písmene U dvěma místnostmi tak, že pro diváky je přístupná stále jen jedna strana a na zadní stěně se zrcadlem vidí sami sebe místo protivníka. Každý stůl je pojednán jako artefakt, který – stejně jako v dávné minulosti – mluví složitým jazykem metafor. Každá má svůj název jako například Fronta, Bez soucitu, Z vůle lidí, Horizontalismus, Buďte krutí!.

S každou metaforou si filigránsky pohrávají – do stolu vyřezali nápis středověkým písmem, které je čitelné až ve svém stínu na podlaze, opět používají klasické sochy, jejichž význam jemně posunují, pracují s postavou šklebícího se skřeta, vystihujícího českou povahu, překreslují první československou známku, staví pyramidu i pentagram.

Název O nevyvratitelnosti se vztahuje k postfaktické společnosti, ke způsobu komunikace, který je nepřehledný, nesrozumitelný, černobílý, dá i nedá se zpochybnit. Metafory jsou formulovány téměř biblickým jazykem – tedy řečí, kterou byl člověk v minulosti nezpochybnitelně veden ve svých morálních hodnotách. V hodnotách, jež konzumní společnost rozemlela do instantní drti, v hodnotách, o nichž se dá jen těžko diskutovat, a přesto jsou stále důležité.

Jestli je tedy výstava Rafanů takovou malou krasoumnou moralitkou, měli bychom ji chtít rozečíst. Divákovi k tomu dobře poslouží vstřícná estetika nefalšované krásy.