Komerční stanice nechť činí, jak jim libo, a ať klidně všechny najednou dávají Sám doma a Brožová s Cibulkou ať u nich celý den neslezou z obrazovky. Proč se ale veřejnoprávní Česká televize na čtrnáct dní proměňuje ve stanici pro pamětníky a vysílá tu nejotřískanější produkci ze 70. a 80. let, lze pochopit jen stěží. Tenhle model ČT sice provozuje už dávno, ale o svátcích přitvrzuje měrou, kterou vydrží jen nejotrlejší „bedniči“.
Stačí, že jedna z postav zamumlá cosi o Vánocích nebo se děj této doby jakkoliv dotkne, a hned kus putuje na obrazovku. Všechny ty Chobotnice z druhého patra, Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, Bohoušové a jejich příšerná pokračování a spousta dalších inscenací vydolovaných z archivu, kde měly již navždy zůstat, opravdu nikoho neuchvátí. Ba už i ty Pelíšky lezou divákům krkem.
Orgie pohádek - ale pro koho?
Další umanutostí televizní dramaturgie jsou pohádky. Jede se ve velkém, po celé vánoční svátky až do nového roku se prakticky nevysílá nic jiného. A to ani v prime timu podle vzoru: opakování je matka moudrosti. Zdali si někdo v té naší veřejnoprávní vůbec položí otázku, pro jakou cílovou skupinu je takový program interesantní? Každopádně si televize pochvaluje, jak to má geniálně vymyšlené, prý je to naše, česká, specialita a –považte – jsou i takové hanebné země, v kterých se pohádky v televizi ani nevysílají, ani netočí. Aniž bychom si dělali iluze o zahraničních televizních stanicích, takový zavilý postoj může být pro diváka docela úleva.
Divák si pak z takového maratonu hlavně odnese zjištění, že kvalitní televizní pohádka je vymírající žánr a že páni scenáristé v touze po inovaci fabulují nesmysly, děj do nekonečna natahují a přidávají postavy, které nikdo nechápe. Dohromady pak klasický žánr pěkně przní. Režijně také žádná sláva, jede se podle obvyklých klišé, atraktivitu prostředí zajistí zahnízdění televizního štábu v památkovém objektu, případně se najde příslušně tajemná a romantická kotlina, nejlépe nějaké to skalní město od Kokořína až po Adršpach. A herectvo se coby pohádkové postavy pitvoří a skřehotá, což je mustr, který kdysi zavedl Zdeněk Troška a pořád se ho všichni drží.
Aby se neřeklo, vrhne se mezi pohádkové orgie jeden až dva filmy, které televize koprodukovala a už byly dostatečně protaženy distribucí. Prodávají se jako televizní premiéry, za něž má být divák patřičně vděčný. A to on tedy je, protože po předchozím výprodeji mu stačí málo. Ale úplně ze všeho nejlepší je s televizí o svátcích neobcovat, protože pak není nutné zabývat se úrovní jejího programu.
