Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Občanský průkaz: Reklama na normalizační strejdovládu

Kultura

  7:00
Nový film Ondřeje Trojana opakuje chyby jeho předchozích Želar: je epizodický a ilustrativní, je omalovánkou, která chce vyprávět o době, po které přitom pouze stéká.

Občanský průkaz foto: www.obcanskyprukaz.cz

Filmy natočené podle textů Petra Šabacha nemůžou nekopírovat jejich strukturu, spočívající ve vršení obývákovo-hospodských historek. U Hřebejkových Pelíšků taková rozvolněnost příliš nevadila, stejně jako určitá televizní estetika. V novém filmu režiséra Ondřeje Trojana a scenáristy Petra Jarchovského Občanský průkaz obojí ubíjí.

OBČANSKÝ PRŮKAZ

ČR 2010

Režie: Ondřej Trojan
Hrají: Libor Kovář, Matouš Vrba,
Aňa Geislerová, Martin Myšička,
Kristýna Liška Boková a další

Problém nespočívá ve stopáži překračující dvě a čtvrt hodiny; i čtyřhodinové snímky můžou být strhující a divácká pozornost při nich nepoleví ani na chvilku. Jde o to, že Občanský průkaz mohl stejně dobře trvat hodinu i sedm hodin. Nezačíná, nekončí, prostě plyne "furt pryč". Že by se tu v narativní formě odráželo bezčasí normalizace, v níž se snímek odehrává, je jen zbožné přání.

Jestli má Občanský průkaz nějaké zarámování, pak je jím období mezi fasováním titulního dokumentu a obdržením povolávacího rozkazu, kterým si v 70. letech projde čtveřice kamarádů. To první se odehraje na podzim 1974, zatímco Šabachova předloha začíná ještě před srpnem 1968, což je docela zásadní rozdíl.



Vlastně se nic nestalo
Normalizace je ve filmu vyobrazena jako celkem roztomilé období, ve kterém chlapci holdují poslouchání rockové muziky a popíjení levných alkoholických nápojů. Režim je reprezentovaný srandovním esenbákem a několika udavačskými typy. S výjimkou brutálního zásahu policie proti návštěvníkům koncertu "Plastiků", jenž by se ale v dané době odehrál podstatně jinak, totalitní zřízení téměř nevystrčí růžky a působí jako shovívavá strejdovláda.

K takovému pocitu přispívá i evokace doby pomocí tehdejších reálií, která se vymkla z ruky. Fakticky většina těch rekvizit a detailů asi sedí, ale je jich zoufale moc a jsou vystavované na odiv příliš okatě. Kdykoliv někdo něco pije, ukazuje na kameru dobovou vinětu. Při kontrole na hranicích vidíme pečlivě vystavěnou hranici "autentických" konzerv. Domácnosti jsou vytapetované plakáty odkazujícími na tehdejší idoly. Ano, taky jsme měli tenhle kanystr nebo tuhle termosku, protože tehdy jiné nebyly. A právě proto byly celé otřískané a opoužívané.

Herci Martin Myšička a Jiří Macháček (vpravo) pózují 29. září v Praze po novinářské projekci nového filmu režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz.

V Občanském průkazu mají policajti nažehlené uniformy a děti úpravné svetříky, ani těm plakátům neodstávají rohy, všechno je zářivě barevné a budovatelsky jásavé, Husákem nepoznamenaný divák by se do té doby nejradši hned přepravil strojem času. Kam se ztratila normalizační šeď, beznaděj, zoufalství? Jedna nerealistická scéna s frontou na maso nebo klukovská ztráta iluzí tehdejší rakovinu společnosti nezpřítomní.

K ještě většímu odklonu od skutečnosti přispívá tlačení na pilu humoru. Jiří Macháček má třeba hrát postavu odpornou, ale kvůli pečlivě ulízané "přehazovačce" je jenom legrační.

Ukaž, řekni, dopověz
S ulízaností vizuálu rezonuje úpravný způsob vyprávění. Všechno se divákovi ukáže, potom mu situaci vysvětlí postavy a nakonec to okomentuje vyprávění mimo obraz jednoho z hrdinů (málokdy je voice over tak zbytečný jako tady). Když se rodiče vrátí z třídní schůzky, oznámí dětem, že přišli z třídní schůzky (jak děti mohly nevědět, kde byli?!). Když se otec zhroutí u výslechu, vypravěč dí "a pak to s ním seklo". A když zrovna nikdo nemá co říct, "vykouzlí" Trojan "dobovou" atmosféru Dylanovým songem Most of the Time, který byl poprvé vydaný až v roce 1989.

Podobně mechanicky působí herectví, plné umělých gest a teatrální deklamace. Nejlépe z ansámblu vychází Aňa Geislerová, jejíž postava matky, která se musí sama postarat o celou rodinu i o domácnost, je v celku filmu netypicky věrná reálné normalizaci, již otcové od rodin propili v hospodách.

Tvůrcům Občanského průkazu je třeba poděkovat za to, že českému filmu objevili čtveřici hlavních představitelů. Nejsou vedeni zrovna jistou režijní rukou, ale vykazují potenciál. Co ukazuje samotný film, je jiná kapitola. Uměle vrší dobové reálie, aniž by z té doby vyhmátl podstatu. Polopaticky kreslí scénku za scénkou, ale to hlavní vynechá, a namaluje proto jen líbivý obrázek. Normalizace byla jedním slovem zlo – ale v Občanském průkazu je jen jeho karikatura.