Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Obnažený národ: Češi na Jadranu jako paštikáři a sexuální dobrodružky

Afghánistán

  6:00
Dokument Obnažený národ je dalším dílem televizního cyklu Český žurnál, který minulý týden odstartoval novou řadu snímkem Dělníci bulváru Víta Klusáka. Filip Remunda se ve svém portrétu zaměřil na vztah Čechů a Chorvatů. Jak se Chorvati dívají na milion Čechů, kteří k nim každý rok jezdí? A jak moc jsou pravdivé jejich erotické historky o Češkách?

Kolektivní aktivity jsou u "účastníků zájezdu" oblíbené. foto: ČT - Český žurnál

Jak jste přišel na nápad točit zrovna o Češích v Chorvatsku? Co bylo tím prvním impulsem?
Zaujalo mě, že Češi představují v celé bývalé Jugoslávii fenomén. Existuje tam o nás spousta vtipů a historek. Česká holka si prý dřív lehne než sedne, odboj proti Hitlerovi byl prý v rozporu se zákony Říše, proto jsme za války fašounům nelámali vaz ani nedloubali oči a Praha by z pohledu jihoslovanské diaspory byla dokonalá, kdyby v ní nežilo tolik Čechů... "Jugoslávci" (teď je schválně provokuju) nás mají rádi a zároveň nás od srdce nenávidí, nechápou, proč se tolik stresujeme, proč tolik šetříme nebo proč jdeme na večeři do restaurace hrdě oblečeni v "trampském stylu"... Před časem mně kamarád poslal článek chorvatského provokatéra Borise Dežuloviće s tím, že by chtěl, abych na jeho téma natočil film. Jmenoval "Nešťastný turista Švejk", zamýšlel se nad tím, proč jsou Češi v Chorvatsku nejhospitalizovanějším národem a stal se přes noc hitem internetu.

Režisér Filip Remunda

V čem byl ten článek tak provokativní?
Dežulović svůj text otevřel velkolepě: "Pro Čecha je každý Dalmatský kopec Himaláj, každá pláž Magalenšův průliv a každá madračka Titanik. To, co je v očích francouzských dobrodruhů Bejrút, Bagdád, nebo drsná a nepřístupná prostranství Afgánistánu, představuje pro Dobrého turistu Švejka Dalmácie - daleká, exotická, krásná, ale nebezpečná země, do které vyprovázejí vystrašené české rodiny své nejdražší, podobně jako jinde ve světě vyprovázejí fotografy a kameramany redakce National Geographic." Jeho úvaha o češství končila zvoláním, že nám závidí to, jak Češi oproti Chorvatům nikdy nedospěli. Uvědomil jsem si, že přestože se nás do Chorvatska každé léto stěhuje na milion, většina z nás ani netuší, jak jsme u Chorvatů oblíbení. A to se mi jevilo jako dobré východisko pro film.

Co vás během natáčení nejvíc překvapilo nebo dokonce zaskočilo?
V létě jsem vždy slýchal o tom, že Češi málo utrácejí v chorvatských restauracích - a v zimě jsem u moře sotva našel místo, kde by mi uvařili kávu. Všechny ty Bella Visty, Venezzie a další věhlasné podniky byly zavřené a místní si, podobně jako my na dovolené, vařili doma. Chorvatská přezíravost vyprchala s posledními dny léta. Sezóna je jedna velká Potěmkinova vesnice.

Kolektivní aktivity jsou u "účastníků zájezdu" oblíbené.

Jak dlouho natáčení trvalo?
V létě zhruba 14 dní a v zimě týden.

Ve filmu mluvíte plynně chorvatsky, kde a jak jste se tuhle řeč naučil?
Na to se mě na Balkáně ptají tak často, že si odpovědi musím vymýšlet, abych se nemusel opakovat. V Chorvatsku odpovídám, že jsem se chorvatsky naučil v Srbsku, v Srbsku často říkám, že miluju písně Zvonko Bogdana, což je tamburášský král z Vojvodiny. Ještě jsem asi nikomu neřekl, že jsem se kdysi dávno, na diskotéce Boa kdesi u města Novi Sad, zamiloval do černovlasé dívky. Byla starší, mluvila krásným jazykem a já věděl, že nemám šanci. Svoji lásku jsem realizoval tak, že jsem se ve škole místo ruských slovíček učil ze Srbochorvatštiny pro samouky jazyk své nedostupné femme fatale.

Obnažený národ

Režie: Filip Remunda
Premiéra: 14. května na ČT 2

Máte sám zkušenosti s dovolenou v Chorvatsku? Jezdil jste tam třeba jako dítě s rodiči?
Na dovolenou do Chorvatska moc nejezdím. V tomto ohledu pro mě bylo natáčení objevné a zavedlo mě do míst, kam bych se normálně nedostal. Když mi bylo pět, byli jsme s rodiči na Makarské. Miloval jsem Robinsona a těšil se na rozbouřený oceán. Skoro jsem brečel, když jsem poprvé uviděl hladinu klidného Jadranu, která se jen málo lišila od Vltavy. Pamatuji si, jak jsem obdivoval palmy a tenkrát u nás nedostupné mléko z trojhranného Tetrapaku. Říkal jsem mu mléko ve stanu. Moje dobrodružství pokračovalo o mnoho let později v Bosně. Krátce po válce jsem tam točil jeden ze svých prvních dokumentů. Smáli se mi, že si každý park pletu s minovým polem. Musel jsem Bosňanům připadat jako UFO. Po trávě jsem chodil, jako bych se brouzdal ve vodě, nesmyslně jsem si držel vyhrnuté nohavice...

Česko-chorvatská rodina s chutí parodovala typické české turisty.

Obraz Čechů–paštikářů a Češek–sexuálních dobrodružek, který se ve filmu rýsuje, je dost tragikomický. Je podle vás opravdu i dnes pravdivý? Nebo jste si záměrně vybíral spíše extrémní motivy a výpovědi?
Ten milion Čechů není homogenní. Natáčel jsem v Zadaru se známými pana Janouška a slyšel historky o tom, jak na moři přistává v soukromé helikoptéře. Mnoho Čechů se jezdí do Chorvatska učit potápět, nebo kormidlovat jachtu. Většina Čechů ale pořád tráví dovolenou klasicky na pláži, jako u Mácháče. Opálit se, dát si pivko a zajezdit si na banánu. Vrcholem dovolené může být návštěva show s hvězdou seriálu Ordinace v růžové zahradě. A právě o účastnících takových zájezdů vznikají v Chorvatsku písně a vycházejí o nich články v novinách. Zajímalo mě zkoumat to, co je pro Chorvaty téma. Zjistil jsem, že je to opravdu tak, paštiky pořád milujeme a Chorvati se stále frajeří historkami o dobrodružstvích s českými dívkami.

Moc hezký motiv ve filmu je česko-chorvatský pár, který musel řešit nechuť svých rodin ke svatbě, trochu jako Romeo a Julie. Bylo těžké je najít?
Díky za tu poznámku, myslím, že bylo důležité utéct z přeplněných pláží do města a natáčet o něčem jiném, než o běžných stereotypech vznikajících ze vzájemné neznalosti. Českochorvatští Romeo a Julie přistoupili k natáčení s chorvatskou otevřeností. Dali mi všanc celou svou rodinu a vyprávěli i o věcech, o kterých by se v Čechách "radši nemluvilo". Aleše Suka znám z FAMU. Jeho žena Željka studovala AVU v Praze, kde se seznámili. Po nějaké době, kdy spolu žili v Čechách, se přestěhovali do Rijeky, vychovávají tam spolu dvě děti a točí filmy. Jejich poslední dílo, "Zimní zázrak", vyhrálo mezinárodní soutěž Jihlavského festivalu. Vřele ten film doporučuju. Dokumentární surrealismus v praxi.

Filmový štáb pod drobnohledem módní blogerky Sandry Kisic, která byla jednou z účatnic natáčení

V čem se podle vás nejvíc liší mentalita Čechů a Chorvatů?
Željka mi říkala, že Češi by se měli od Chorvatů naučit víc utrácet a Chorvati od Čechů víc šetřit. Češi by si tak dokázali užít víc dovolené a Chorvati by se netopili v dluzích, které po štědrých bankách nasekali, aby zvyšovali svůj společenský status ve značkovém oblečení. Kdybychom měli zůstat jen u toho, byl by to příliš povrchní soud. Pracovní název mého filmu byl "Tak daleko, tak blízko", což pro mě vystihuje přesně to, jak situaci vidím. Vlastně jsme si dost podobní. Spojuje nás humor. Chorvati milují naši kulturu, "Hoří má panenko" je v Chorvatsku kultovní film... Jak už jsem říkal na začátku, jsou věci, kterým Chorvati nerozumí. Myslím, že si oprávněně všímají naší schopnosti všeho se bát...

Češi často závidí Chorvatům moře. Závidí něco Chorvati Čechům?
Někteří nám závidí, že naše ekonomika jde nahoru, zatímco ta chorvatská se potápí. Jiní jsou rádi, když bohatneme, tím více u nich v kempu utratíme. Na úrovni zázraku vnímají Chorvati mírumilovné rozdělení Československa.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.