Lidské chování je stále rébus. Mikuláškova Obscura je sledem obrazů a výjevů, někdy zábavných, ale spíše nesrozumitelných

Mikuláškova inscenace přivádí na scénu osm postav (Petra Bučková, Anežka Kubárová, Dita Kaplanová, Kateřina Císařová, Jakub Žáček, Miloslav König, Vojtěch Vondráček, Michal Bednář), které podstupují různé mentální pokusy. Tyto hry, někdy i hodně agresivní, zkoumají jejich chování, pudy, zátočiny mysli, reakce. Divák si rychle uvědomí, jak má moderní psychologie a její metody blízko k předvádění, k hraní, ba že má často rozměr absurdního divadla.

Ve středu jeviště v jakémsi altánku se svítícími bílými deskami jako stropem a podlahou se skupinka opakovaně shromažďuje a přelévá. Uvnitř konstrukce je běžný mobiliář, sedačka, křesílka, stolek, lednice. Občas ale zmizí a vzniká prázdný prostor zaplněný jen hereckou akcí. U těchto tematizovaných autorských projektů rozvíjených improvizací a řetězením asociací se ale opakovaně objevuje jistá potíž: divák se vlastně nedozví nic zásadního a možný přesah uniká, jakkoli se tvůrci snaží otevřít širší filozofickou úvahu na dané téma. 

Už předchozí podobně koncipovaná Posedlost trpěla určitou vyprázdněností, ale hodně jí pomohlo výtvarné řešení, pobořený byt s utrženým stropem přitahoval i dobře zafungoval jako metafora rozklížených, vykolejených existencí. Obscura takový tahák postrádá, scénické řešení tentokrát neoslňuje, spíš účelně slouží situacím. Kostýmy v záměrně beztvarém a barevně nevýrazném retro stylu podporují bizarní atmosféru, efektní jsou třeba obličejové návleky evokující rozostřené stavy mysli. Jindy zase směšnost situace podtrhují masky Batmana, které si všichni nasadí.

Je tu dostatek imaginace, vykloubená komika i hravé gagy baví. Ale i tak hodně záleží nakolik je divák ochotný na tuto poetiku přistoupit. Zda se ve všech těch obrazech odkazujících k různým psychologickým experimentům neztratí a dokáže udržet pozornost. Inscenace zřejmě vychází z konkrétních v oboru známých pokusů, které částečně ironizuje, zpochybňuje a hlavně poukazuje na jejich skurilitu, grotesknost i to, k jakým absurdním vývodům vedou. 

Otevírá ji excentrické „houslové sólo“ Jakuba Žáčka, který s nástrojem provádí psí kusy, smyčcem přejíždí po všem, co je v dosahu. Odkazuje tak k tajnému koncertu slavného houslisty, který hrál ve stanici washingtonského metra Bachovy skladby a nikoho to v podstatě nezaujalo, ačkoliv normálně vyprodával koncertní sály.

Následně se opakovaně rozehrává situace, kdy smluvení figuranti atakují příchozího, který si nechá líbit všelijaké ústrky, ale drží dekorum stůj co stůj (místo kvalitního vína dostane ocet poté, co do něj jeho společnice vrazí a schválně poleje sedačku, nechá si za to sprostě vynadat apod.). Následně nastoupí pracovnice a táže se ho, proč si všechno nechal líbit. Situace se v různých variantách zopakuje, ale už pokračuje další experiment zkoumající, proč lidé nereagují na křik o pomoc, pokusy jsou stále divočejší, šílenější, nabývají charakteru nevázané performance, ne nadarmo se zde cituje šestihodinový happening srbské konceptuální umělkyně Mariny Abramovićové.

Performerka před sebe v Neapoli roku 1974 rozložila 72 různých předmětů (některé neškodné jako peří či růže) a jiné nebezpečné (hřebíky, jehly, i zbraň). Umělkyně publikum vyzvala, aby předměty vůči ní použíli. Během šesti hodin se diváci odvázali, svlékli ji a postupně i pořezali. Těžko říct, o čem takový experiment svědčí, vyprovokovat k negaci a agresi nakonec lze každého a v davu se dobře ukryje.

Mikuláškova Obscura je postavena na nacházení divadelnosti a jejím uvolněném rozvíjení v dosti abstraktním tématu, což je disciplina s nejistým výsledkem. Naštěstí je tu herecká energie, hravost, souhra, tím vším soubor disponuje a umí to vždy v pravou chvíli využít. Jenže ani herecká kreativita není samospasitelná, když smysl toho, o čem se hraje občas uniká. Inscenace je sledem obrazů, výjevů, etud, někdy zábavných, vynalézavých, jindy nudných i lehce nesrozumitelných, ale přesvědčivý myšlenkový svorník se tu hledá těžko.