19. srpna 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Očekával jsem, že budu lépe spát, říká po svém odchodu básník Petr Hruška

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Básník Petr Hruška v roce 2012. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Básník Petr Hruška v roce 2012. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

PRAHA Petr Hruška vysvětluje, proč odešel z komise pro Státní cenu za literaturu, a zdůrazňuje, že jeho čin vypovídá pouze o něm.

Básník Petr Hruška letos v červenci rezignoval na svou účast v porotě Státní ceny za literaturu, již organizuje ministerstvo kultury. Tvrdí, že tato cena reprezentuje vládu a on se nechce podílet na reprezentaci té současné, která spoluprací s komunisty překročila hranici snesitelnosti. Hrušku následovali další tři porotci, ze sedmičlenné komise zůstali tedy tři. Jeho krok někteří publicisté vítali, jiní kritizovali. Například Petr Štolba v A2 psal, že nežijeme v totalitě, a není tudíž důvod vyklízet pozice, když se dá spousta věcí ovlivnit k dobrému. Jiří Peňás v Echu 24 zase uvedl, že jde o zbytečnou devalvaci ceny, která není vystavena politickým tlakům. Sám Hruška cenu, která obnáší také tři sta tisíc korun, obdržel v roce 2013 a básníkovy knihy vycházejí s podporou ministerských grantů.

LN: Můžete ještě jednou stručně vysvětlit, proč jste z komise odešel?

Důvody jsem vysvětlil v rezignačním dopise, který je, tuším, dostatečně znám – poprvé jej přetiskla Revolver Revue ve své internetové rubrice Bubínek Revolveru, ale klidně jej přetiskněte celý znovu. Dodám jen to, co ovšem z textu dopisu vyplývá: byl to výsledek zápasu s mým svědomím. Nejsem žádný hrdina ani mravní arbitr a nikdy jsem nebyl. Sám jsem v minulosti nejednou ustoupil své pohodlnosti, pragmatičnosti, obavám z nepříjemných důsledků svých činů a podobně. Tentokrát jsem se sám sobě vzepřel. Státní cena reprezentuje nejen oceněného autora, ale i vládu, která ji „spravuje“, a já se nechtěl podílet na tomto druhu reprezentace vlády, jež veřejně přiznanou spoluprací s komunisty překročila „hranici snesitelnosti“. Pro mne ji překročila.

LN: Váš veřejný protest proti vládě podporované komunisty je pochopitelný a oprávněný, ale proč jste vůbec účast v komisi přijímal? Současný stav české politiky se přece nezrodil v posledních dvou měsících.

Účast v porotě jsem přijal na podzim minulého roku, chvíli po volbách, kdy podoba vlády nebyla vůbec zřejmá. Participace komunistů na moci se jevila jen hypotetickou a já věřil, že zbytky zdravého rozumu a elementární etiky nakonec nedovolí politickým představitelům s touhle nebezpečnou silou uzavřít holport. Ale prahnutí po moci je u nás vskutku bezostyšné.

I tehdy na podzim jsem ale účast promýšlel, protože úpadek je vskutku dlouhodobý. Zápas se svědomím je vždycky „kruťárna“, neboť člověk stále zvažuje, co ještě je pro něj akceptabilní a co už ne. Je to jako s tímto rozhovorem. Nechtěl jsem ho původně poskytnout, protože Lidové noviny de facto stále patří Andreji Babišovi, jemuž nevěřím nos mezi očima, a o nezávislosti Lidovek v politické rovině mám bohužel důvodné pochybnosti. Proč bych měl i tímto – aťsi směšně nedůležitým – rozhovorem participovat na existenci novin, jejichž obsah se jejich majitel pokoušel ovlivňovat, ledva je koupil? No a nakonec jsem rozhovor přijal, ovšem jen pod podmínkou, že budu moci právě na toto a právě tady upozornit.

LN: Přednedávnem jste vy sám obdržel tuto cenu, přijímal jste ji tedy od předsedy vlády Jiřího Rusnoka a ministra kultury Jiřího Balvína. Tato vláda neměla důvěru parlamentu, byla dosazena Milošem Zemanem a Balvín se choval jako neřízená střela a českou kulturu zjevně poškodil. To vám nevadilo? Není to nekonzistentní postoj?

Pro odlehčení: ministr ani premiér se naštěstí předávání ne zúčastnili a cenu mi předával předseda poroty Josef Chuchma… Ale vážně: vadilo. Hodně mi to vadilo. A taky jsem se rozhodl, že část ceny hned při ceremoniálu vrátím, což jsem učinil. Tehdy ministerstvo kultury hodlalo výrazně omezit finanční podporu literárních časopisů, což by znamenalo pro nejeden z nich prakticky zánik. V děkovné řeči jsem oznámil, že část ceny rozešlu do redakcí na podporu vydávání těchto časopisů. A dovolil jsem si přitom upozornit nepřítomného ministra, že můj příspěvek rozhodně nebude stačit a že by ministerstvo mělo taky sáhnout do kapsy, neboť živá kultura je přece v jeho nejvlastnějším zájmu.

LN: Jak vnímáte Státní cenu za literaturu? V čem podle vás spočívá její smysl?

V cenách podstatný smysl nespočívá. Důležitá je hodnota a ta je na ocenění naštěstí nezávislá. Ale když už ceny jsou, měla by je alespoň získávat právě ta díla, která už mají hodnotu. A aby byla cena důvodem k radosti, musí být ten, kdo cenu uděluje, důvěryhodný. Stát a jeho reprezentace, tedy vláda, mají asi v tomto jít příkladem.

LN: Napadlo vás, že cenu – a není jen literární, stejnou hodnotu mají ceny za divadlo, hudbu a výtvarné umění –, která byla apolitická a oníž rozhodovali odborníci, svým gestem devalvujete a problematizujete? A že tím říkáte: ti, kdo v porotě zůstávají, i případní laureáti souhlasí se zlořády v dnešní politice? Nepřijde vám to zbytečné?

Moje jednání neproblematizuje odbornou porotu, která je skutečně apolitická; moje jednání problematizuje konkrétní vládu, jež má nyní cenu ve své péči. Ta vláda je tady s dopuštěním komunistů, kteří, jak známo, svobodné literatuře nepřáli, ničili ji a její autory zakazovali, zavírali, a některé odsuzovali dokonce k trestu smrti. Ale všichni porotci, včetně mne, opakovaně zdůraznili, že červnové rozhodování o letošním laureátovi probíhalo pouze podle odborných kritérií a bylo demokraticky korektní. Oceněný autor či autorka tedy i letos dostanou Státní cenu za literární kvalitu svého díla. Ke druhé otázce: můj čin vypovídá o mém přesvědčení ao mém svědomí, nemá ambici říkat něco o svědomí a jednání těch druhých. Zodpovídat se budu za to, s jakými zlořády souhlasím či nesouhlasím já, nikoli ti ostatní – to by bylo absurdní. A není možné popřít své svědomí jenom proto, aby se jím náhodou necítili druzí dotčeni. Ti zase mají svaté právo jednat podle svých kritérií a svých názorů – a také tak jednají. Já jsem poslední, kdo by jim to vyčítal.

LN: Ta cena ale je státní, nikoli vládní, stejně tak veřejné prostředky přerozděluje stát – a ne vláda – a stát zahrnuje podstatně širší spektrum než jedna vláda. Máme tedy všichni odstoupit z těchto porot i z grantových komisí? Je to cesta, jak něco změnit?

Předně: vůbec nehodlám říkat ostatním, co mají udělat. Znovu zdůrazňuji, že nejsem žádný mravní představený a nezasloužím si jím být. Tohle si přece musí zodpovědět každý sám. A jediná cesta, jak něco mohu opravdu změnit, je asi v tom, že se budu vytrvale ptát sám sebe, co má smysl, kde mám ustoupit a kde se vzepřít, co je ještě kompromis a co už rezignace na hodnoty, jež zastávám. Věčný boj, který zrovna já příliš nezvládám. Ale jenom proto, že mi teď někteří lidé spílají nebo tak dojemně radí, co a jak mám příště udělat lépe, to asi nevzdám.

LN: Proč máme vyklízet pozice právě tam, kde máme šanci něco ovlivnit?

Co je vyklízením pozice? Odejít, nebo paradoxně zůstat? Další věčná otázka. Důležité není odejít či zůstat, důležité je umět vysvětlit sobě a případně i ostatním, ve jménu čeho odcházím či zůstávám. Budou-li důvody naléhavé, může přinést pozitivum jedno i druhé. Zatím mám pocit, že ti, kdo odešli, naopak pozici zaujali. A bezděčně – zdůrazňuji bezděčně, protože to nebyl jejich záměr – tím vyprovokovali řadu dalších lidí, aby svoji pozici v této věci zaujali také.

LN: Myslíte si, že žijeme v nesvobodě, v nové totalitě?

Myslím si, že žijeme v hrozbě. Stupňované hrozbě. Sílí tlak moci, politici pohrdají občany, kteří je nevolili, a zcela bez skrupulí podlézají těm, kdo je ještě volí. Stejně tak pohrdají novináři či obecně řekněme intelektuální vrstvou, která je kritizuje, a svojí přízní si kupují ty zbývající. Pro většinu lidí u moci je politika jen zajímavou, vzrušující a výnosnou hrou, jak porazit ty druhé. A po užijí k tomu všech prostředků, které jim obyvatelstvo bude tolerovat. Zkoušejí, neboť větří, že lidé už zase jsou v tom stupni netečnosti, že skousnou hodně. Možná dokonce ještě víc, než si sami vládcové teď myslí.

LN: Vaše odstoupení inspirovalo další tři členy komise ke stejnému postoji a vyvolalo i protikladné reakce. Ti, kdo se s vámi neztotožnili, byli napadeni a označeni za morální odpad. Myslíte, že to je normální stav?

Ale! Kým byli napadeni? Ani jeden z těch, kdo odstoupili, neřekl jediné slovo na adresu těch, kdo zůstali. Doposud. Prostě je naprosto a klidně respektovali s jejich důvody zůstat. Naopak od těch, kdo zůstali, s výjimkou Radovana Auera (ten citlivě vnímal druhou stranu), okamžitě zazněly výhrady i výpady. Tatjana Jamniková mne vyzvala, ať vrátím Stání cenu, Eva Klíčová označila jednání odstupujících za pokrytecké a následně i za kýčovité… Ty podrážděné reakce jsou samy o sobě výmluvné. Možná že právě ony rozjely následný střet, kdy se lidé na Facebooku a jinde začali častovat nevybíravými slovy, přičemž v urážlivém povyku to asi nejdál dotáhl šéfredaktor Echa 24 Dalibor Balšínek s výpadem proti šéfredaktorce Revolver Revue Terezii Pokorné. Chci zdůraznit, že těch členů poroty, kteří zůstali, si neztenčenou měrou vážím a rád bych s nimi v dohledné době vypil pivo a rum!

LN: Splnil váš odchod z komise to, co jste si od něj sliboval?

Očekával jsem, že když poslechnu svědomí a odejdu, zase jednou po čase sám se sebou trchu snadněji vydržím. Že budu lépe spát. To se ale asi stane až tehdy, až s těmi ostatními vypijeme to pivo a rum.

  • 3Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz