8. prosince 2017 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Očistná Traviata i neutříděná změť nápadů Chytračka v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Giuseppe Verdi - La Traviata. Jihočeské divadlo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Giuseppe Verdi - La Traviata. Jihočeské divadlo. | foto: Jihočeské divadlo

Českobudějovická opera ozvláštnila nové nastudování Traviaty Giuseppe Verdiho režií Veroniky Poldauf Riedelbauchové. Komorní opera JAMU v Divadle na Orlí se s Chytračkou Carla Orffa spíše míjela. Na závěr inspirace na dny příští.

 Traviata Giuseppe Verdiho patří k nejoblíbenějším operám – podle aktuální statistiky inscenací a představení evropských divadel na portálu Operabase za posledních pět sezón poskočila na první místo – průměrně 174 inscenací v jedné sezóně! Dokonce výrazně předčila následující Kouzelnou flétnu a Carmen, která se přitom držela na špici dlouhou dobu (a jen pro doplnění – Dvořákova Rusalka jako první naše opera v této statistice je 34 – 113 inscenací). 

Při tomto množství nastudování je otázka, nakolik se ještě dá přijít s něčím novým. Traviata jako sen, Traviata jako retrospektiva v karnevalovém balábile, to vše tu už bylo, podobně jako přidávání baletních dublů hlavním postavám oper. Nevybavuji si však Traviatu, ve které je kromě skládacích židlí jediným dominantním scénografickým prvkem luxusní vana v jinak prázdném bíle ohraničeném prostoru se svobodovskými tajemnými polopropustnými zrcadly vzadu. Režisérka, choreografka a performerka Veronika Poldauf Riedelbauchová dokázala všechny tyto prvky propojit do stylově jednotné inscenace rozklenuté s mnoha znaky a symboly mezi obrazy dvou žen ležících proti sobě ve vaně. Vidíme z nich jen hlavy – na začátku s šik blond mikádem, na konci plešaté. Mezi nimi se ale neodehrává popisný Dumasův a Verdiho příběh o pařížské kurtizáně, která opustí radovánky vyšší pařížské společnosti, život s milovaným Alfrédem na přání jeho otce násilně ukončí a na závěr umírá na souchotiny. Inscenace je propojeným sledem obrazů v mysli umírající mladé atraktivní ženy, která prohrává svůj boj o štěstí se sebestředně pokryteckou společností. 


Violetta i její velká černobílá fotografie jsou středobodem všeho dění. Ať už jako elegantní kurtizána ve vypasovaných stříbrných dlouhých šatech s vysokým rozparkem, jako rozverně zamilovaná mladá žena v jednoduché bílé košili nebo těžce zklamaná a vyčerpaná v černém lesklém plášti s křídly anděla smrti jakoby neustále čelila pocitu, že ji pronásledují slídivé oči farizejské společnosti. Nepomůže ani očistná sprcha, jejíž voda se promění v rudou tekutinu ve chvíli bolestného loučení s Alfredem. Úsměvy na luxusní party s pány ve fracích a dámách ve velké večerní Violetta vnímá skrze jejich křečově trhané pohyby. Společnost ve Violettiných představách nabývá masky se strnulým šklebem, se kterým pobaveně jako „biják“ sledují její bolestné rozhodování opustit Alfréda a obětovat tak své štěstí. A pak s chladným výrazem ve vzorně spořádaném zástupu házejí do vany hrst hlíny, jakkoli Violetta ještě nezemřela. Takové pojetí Violetty výborně odpovídalo typu a hereckým schopnostem Marie Fajtové, která působila pěvecky komfortněji v druhé dramatické části role, zatímco koketní koloratury prvního dějství nevyzněly vždy s perlivou lehkostí. 

Marie Fajtová, ale i její baletní dubl v podání Julie De Meulemeester na sebe v budějovické režijní koncepci strhávala většinu pozornosti natolik, takže ostatní postavy zůstávaly i vzhledem k velmi časté účasti sboru na jevišti ve scénách, kdy nezpívá, vlastně pozadí. Nikoli však pěvecky - Paolo Lardizzone má pro Alfréda ten správný kantabilní italský spinto tenor plnými výškami. Tyto jeho přednosti by ještě povýšila mnohotvárnější dynamika s plynulými přechody do piana. Svatopluk Sem jako upjatý otec Germont potvrdil své současné čelné postavení mezi našimi barytonisty s kovovým jádrem svého hlasu, na repríze, kterou jsem viděla, měl však tendenci nevhodně vyrážet konce frází. Až vtíravě působilo zdůraznění role Violettiny služky Anniny, která co chvíli pomalu drobnými krůčky přecupitá po jevišti v černých dlouhých šatech a bílé zástěře služky, ovšem postmoderně doplněných žlutými gumovými rukavicemi, kterými obsedantně sbírá do modrého igelitového pytle odpadky. Také taneční kreace přidané postavy Matadora v podání Zdeňka Mládka jakoby podporovaly spíš vnějškové hemžení situací než další rozehrávání symbolů.

Giuseppe Verdi - La Traviata. Jihočeské divadlo.

Hudební nastudování bylo opět svěřeno generálnímu hudebnímu řediteli budějovické opery Mariovi de Rose. I když tento původem argentinský působí u tohoto operního orchestru už sedm let, stále se mu nedaří ho zkáznit k souhře - i proto, že volí zbytečně rychlá tempa – a smyčcová sekce nadále postrádá jednolitý zvuk. Jakkoli Paolo Lardizzone zazpíval málokdy uváděnou strettu výborně, hudební nastudování mě nepřesvědčilo o tom, že otevírání zavedených škrtů má v této konstelaci své oprávnění. 

Celkově ovšem díky sólovým výkonům a režii má budějovická opera v Traviatě atraktivní titul, který může oslovit i publikum, které jinak opeře příliš nedůvěřuje. 

Giuseppe Verdi: La Traviata

Hudební nastudování Mario De Rose, režie a choreografie Veronika Poldauf Riedlbauchová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Tereza Kopecká, světelný design Ondřej Kyncl, choreografická spolupráce Naďa Kabelová, Zdeněk Mládek, scénická fotografie Michaela Karásek Čejková, dramaturgie František Řihout, sbormistr Martin Veselý. Violetta Valéry - Marie Fajtová, Flora Bervoix - Kateřina Falcníková, Alfredo Germont - Paolo Lardizzone, Giorgio Germont, jeho otec - Svatopluk Sem, Gaston - Michal Bragagnolo, Baron Douphol -

František Brantalík, Markýz - Lukáš Bařák, Doktor Grenville - Peter Paleček, Annina, služka - Iva Hošpesová, Matador - Zdeněk Mládek, Duše - Julie De Meulemeester. Sbor opery Jihočeského divadla, Orchestr opery Jihočeského divadla. Jihočeské divadlo České Budějovice, DK Metropol, premiéra 20. října 2017, hodnocena repríza 27. listopadu 2017.

Hodnocení 75 %

 Chytračka jako neutříděná tříšť studentských nápadů

Popularita Chytračky Carla Orffa se s Traviatou samozřejmě srovnávat nedá. I když Orffova nejznámější skladba – Carmina Burana - se vejde do první padesátky, Chytračka se, ještě po jeho Měsíci, s pouhými šesti inscenacemi krčí v oné statistice Operabase s frekvencí uvádění titulů na 420. místě. U nás se však v minulé sezóně objevila hned dvakrát: Národní divadlo tuto hudebně svěží adaptaci pohádky bratří Grimmů uvedlo s vtipnou nadsázkou v op artovém stylu ale až trapnými aktuálně politickými narážkami. A v Opavě jí dali ráz meziválečného šantánu. I když je Orffova partitura nesnadná, pro studentskou produkci je to z dramaturgického hlediska ideální titul a vedení Hudební fakulty JAMU volilo dobře.

Carl Orff - Chytračka. Sedlákova dcera – Jana Dvořáková.

Jako každá báchorka, otevírá Chytračka otevírá mnoho možností výkladů od duchaplné pohádky po břitkou satiru na mocné hloupé ješity staré jako lidstvo samo. I když bychom mohli očekávat, že si studentský pohled vezme na paškál současné poměry, adept režie Jan Levý se vrátil k době vzniku opery s frankfurtskou premiérou ve válečném roce 1943 nacistického Německa. Ale nedokázal se dostat nad chaotickou neutříděnou tříšť, ve které vzal za vděk snad každou myšlenkou, pokud ho napadla. (V případě trojice Pobudů, jejichž sarkastické výstupy bývají „kořením“ Chytračky, zůstalo u fádního opileckého obíhání kolem sebe nebo přetahování, takže ani takový komediální herecký talent, jakým je obdařený Michael Robotka, s tím nemohl nic udělat.) A nestaral se o řetězení a rozvíjení nadhozených motivů a jejich vztah k inscenované opeře. 

Jeho inscenace by se neměla nazývat Chytračka, ale třeba Despotický tyran. Hlavní postavou tu není moudrá dcera sedláka, která podle Orffa svou chytrostí předčí krále a dokáže to navléknout dokonce tak, že král přemůže svou ješitnost a takovou opovážlivost jí odpustí. Krále, kterého vytvořil pěvecky i herecky talentovaný Robin Červinek, pojal režisér jako usurpátora provázeného patolízalským zaprodancem (v originálu žalářníkem). Kolem mříže v zemi jsou cákance krve, král dupe ve vojenských botách a zuřivě se ohání bičíkem. Chytračku v podání Jany Dvořákové, která se v této nesnadné koloraturní roli zatím pěvecky zcela neprosadila, režisér navlékl do vyzývavě ordinérního spodního prádla, které překrývala jen průsvitná tylová sukně, ale přitom z takové rádoby ani oblečené ani nahé „chytré horákyně“ udělal bojácnou ustrašenou puťku, která se ani po uhodnutí jeho tří hádanek nechová vítězně, ale submisivně se vine Králi k nohám. Ve finále, kdy si Krále jako to, co je jí nejmilejší, odnesla domů, je z ní ovšem zcela nečekaně dokonce jakási Madona - od Krále odchází v protisvětle paprsků jak z kýčovitého svatého obrázku. Lze akceptovat úpravu, kdy Oslař, kterému Král upřel právo k oslímu mláděti, na rozdíl Orffova originálu na radu Chytračky nechytá ryby sítí na zemi, ale míří na ně lukem do pomyslných korun stromů. Škrt závěrečné repliky otce Chytračky o nalezené paličce je ale podstatnější. Zlatá palička, kterou Sedlák s hmoždířem nenašel, celý příběh v Orffově operní adaptaci spustila - a na konci ho pointuje. Relativizovat smířlivý Orffův happyend lásky napraveného Krále a Chytračky by v dnešní době režijních svévolí bylo jistě možné, ale zde zasáhl odchod do nebeských dálav spíše jako blesk z čistého nebe.

Carl Orff - Chytračka. Muž s oslem – Ondřej Líňa.
Giuseppe Verdi - La Traviata. Jihočeské divadlo.

Pro sólisty i pro orchestr jde v případě Chytračky o nesnadnou partituru s prolínáním nejrůznějších stylů a proměnami rytmické pulzace. I když by operní inscenace měly být praktickou součástí výuky nejen sólistů, inscenátorů a dirigenta, ale i instrumentalistů, volba komorní verze pouze pro dva klavíry a velkou baterii bicích, kterou diktovalo i malé orchestřiště Divadla na Orlí, byla dobrým východiskem z nouze. A dirigent Jiří Najvar hudební nastudování zvládl výborně. 

Carl Orff: Chytračka

Hudební nastudování Jiří Najvar, režie Jan Levý, scéna Jaroslav Záděra, j. h., kostýmy Eliška Lupačová Ondráčková, j. h., pohybová spolupráce Jiří Ullrich. Sedlák - Pavel Slivka (abs. výk.), Sedlákova dcera - Jana Dvořáková, Král - Robin Červinek, Zaprodanec - Daniel Mišák,

Muž s mezkem - Vladimír Jindra, Muž s oslem - Ondřej Líňa, První - Michael Robotka, Druhý - Jiří Ullrich (abs. výk.), Třetí - Ondřej Musil, j. h. Komorní opera HF JAMU, Divadlo na Orlí, premiéra 25. listopadu 2017.

Hodnocení 60 %


 Inspirace na dny příští

Umberto Giordano: Andrea Chénier. Zahájení letošní sezony v milánském Teatro alla Scala - televizní přenos představení s Annou Netrebko a Yusifem Eyvazovem v hlavních rolích, dále účinkují L. Salsi, A. Stroppa, M. Pentcheva a další. Režie M. Martone. Výprava M. Palli. Sbor a orchestr Teatro alla Scala řídí R. Chailly. ČT art čtvrtek 7. prosince 2017 20:20 h.

Giacomo Puccini: Bohéma. Dirigent a hudební nastudování Gustavo Dudamel, režie Claus Guth, scéna Étienne Pluss, video Arian Andiel, choreografie Teresa Rotemberg. Osoby a obsazení: Mimì - Sonya Yoncheva, Musetta - Aida Garifullina, Rudolf, básník - Atalla Ayan, Marcel, malíř - Artur Ruciński, Schaunard, skladatel - Alessio Arduini, Collin, filosof - Roberto Tagliavini, Alcindor - Marc Labonnette. Orchestr a Sbor Národní opery v Paříži.

Maîtrise des Hauts-de-Seine / Chœur d’enfants de l’Opéra national de Paris, sbormistr José Luis Basso. Letošní premiéra v Pařížské národní opeře byla 1. prosince 2017, přímý přenos představení 12. prosince 2017 19:30 Kino35, Francouzský kulturní institut v Praze a Kino Mat.

Helena Havlíková, operní kritička
  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!