Pětadvacátého června to bude přesně sto patnáct let, co se narodil Eric Arthur Blair, anglický novinář, esejista a romanopisec píšící pod pseudonymem George Orwell.
Letos na jaře doplnilo české nakladatelství Argo dlouhý výčet vydaných titulů tohoto autora oBarmské dny. Dvacet let po prvním vydání nakladatelstvím Volvox globator a znovu v překladu Zuzany Šťastné. Když si půjdete půjčit knížku do Městské knihovny, neuspějete. Všech dvacet výtisků je pryč.
První Orwellův beletristický román (vyšel v roce 1934 nejprve ve Spojených státech, o rok později v Anglii) zachycuje valnou měrou spisovatelovy zkušenosti z Barmy, ve které několik let sloužil jako policejní úředník. Ambivalentní pocity a postoje (skrývané jak před svými krajany tak před domorodci) vtělené do hlavní postavy, Johna Floryho, si prožil autor sám. Popsal je mimo jiné bez obalu ve své slavné eseji z roku 1936 Jak jsem střílel slona.
Flory, obchodník s týkovým dřevem, skončil v Barmě, v malém městečku Kyauktada uprostřed džungle, tak jako mnoho jiných krajanů, protože jej doma žádné „nadějné vyhlídky“ nečekaly. Kyauktada byla „zatracená díra, ve které bylo zatracené vedro a zatraceně modrá obloha, ze které nespadla až do začátku června ani kapka vody“. A kostky ledu roztály ve sklenici ginu dřív, než se vyprázdnila ještě před snídaní v Evropském klubu.
‚Alternativní fakta‘ pomohla zvýšit prodej Orwellova románu 1984 |
Odsouzení do jistého vyhnanství, ale současně do postavení neoddiskutovatelné nadřazenosti ke všemu místnímu, především těm „negrům“, páchnoucím česnekem a kokosovým olejem, vytvářelo pro Floryho sebezničující koktejl. Ale Orwell byl mistr paradoxu. Hluboké vnitřní opovržení ke svým krajanům, povětšinou omezeným snobům a otevřeným rasistům, se kterými se Flory denně potkával v klubu, citadele jejich nadřazenosti a středu jejich vesmíru umístěném uprostřed majdanu, otevřeně ventiloval u místního lékaře Veraswamiho. Lékař ale jeho kritiku do vlastních řad nepřijímal, bílý muž byl za všech okolností lepší než oni, apatičtí a plní pověr. Přinesl do Barmy pokrok, jakého by jeho zbídačelá a primitivní země jinak nedosáhla.
Doktorovou záchranou proti intrikám místního mafiánského úředníka U Po Kyina, namíchaného ze lstivosti, zkorumpovanosti a podlézavosti, se mohlo stát jenom jmenování členem Evropského klubu. Tohle skutečné sídlo britské moci a impéria bylo současně nirvánou pro miliony domorodých úředníků toužících se do něj dostat.
Klub ale, jako jediný v Barmě, nikdy žádného z „negrů“ za člena nepřijal a je na to patřičně hrdý. Flory si doktora váží, ale ví, co způsobí, pokud ho za člena klubu navrhne. Indie už není co bývala, všichni tuší, že sláva Britské Indie je u konce, o to víc je přijetí „domorodce“ nehoráznou myšlenkou, bez ohledu na to, že přichází shora. Pro dalšího z Britů, neskrývaného rasistu Ellise, by bylo nadějí povstání místních, které by mohli „vojensky“ rozprášit, prostě je všechny postřílet. Ale ani to se nepovede.
Únavně monotónní maskulinní svět rozčeří příjezd mladé dívky, stejně vykořeněné jako nemajetné, jejíž příbuzní doufají, že se v kolonii provdá. A Flory se bezhlavě zamiluje, přestože Elizabeth ani zdaleka nepatří do světa jeho hodnot a citlivosti. Přiváží ale naději, naději na konec osamělosti utápěné v ginu a klubových hádkách, naději na možnost s někým život prostě sdílet.
Přestože ženské postavy nejsou Orwellovou nejsilnější stránkou, je poměrně jednostrunná Elizabeth silou, která tragicky zvrátí nejen Floryho osud, ale vyjeté koleje předsudků a marnosti změn ještě prohloubí.
S ohromným smyslem pro detail, charakterizaci postav a paradox líčí Orwell barmské dny de facto jako příručku geopolitických reálií a britské imperiální koloniální politiky a mentality. A podobně jako román E. M. Forstera Cesta do Indie postihuje základy společnosti stojící na třídních a rasových předsudcích. Ne nadarmo dokázala Británie tak dlouho a úspěšně prosazovat svou koloniální politiku v kastovní Indii. Tak poctivě a odvážně jako Orwell ji ale dokázal popsat málokdo. Zvláště teď, po brexitu a po tom, co princ Harry, vévoda ze Sussexu, tak parádně zamíchal s královskou DNA, je dobré tohoto autora znovu číst.
