23. června 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Operní iluze Davida Radoka. Originální kombinaci dvou děl korunují výborné pěvecké výkony

Zrazená a opuštěná. Jana Šrejma Kačírková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zrazená a opuštěná. Jana Šrejma Kačírková. | foto: ND – MAREK OLBRZYMEK

BRNO Brněnský soubor Janáčkovy opery uzavřel sezonu inscenací, která originálně kombinuje dvě díla – Tři fragmenty z Julietty Bohuslava Martinů a monooperu Lidský hlas Francise Poulenca na libreto Jeana Cocteaua.

Ačkoli jsou tyto opery vzdálené dobou vzniku (premiéra celé Julietty se uskutečnila v pražském Národním divadle v roce 1938, Poulencův Lidský hlas poprvé zazněl v pařížské Opéra Comique v roce 1959) i hudebním stylem, Radok je propojil tématem iluze – iluze o čase, o nás samotných, o lidech, kteří nás obklopují, situacích, kterými procházíme.

Poetika surrealismu a fantazie, vtahující do sítě nepředvídatelných situací a nelogických závěrů, kde paměť nabízí vzpomínky, které „nejsou“ (nebo nejsou „naše“), Bohuslava Martinů silně zasáhla a v Juliettě vystihl pocity matoucího překračování křehké hranice skutečnosti a fikce. Rok po pražské premiéře Martinů z Julietty vybral a jen mírně upravil pro zamýšlené (a neuskutečněné) uvedení ve francouzském rozhlase tři scény. První obsahuje setkání Michela a Julietty na schůzce v lese, střední, „pomalá“ část představuje stařečka Mládí, který uprostřed lesa vypravuje vymyšlené vzpomínky. Fragmenty uzavírá stejně jako operu závěrečná scéna, kdy Michel už už odchází, ale uslyší znovu Juliettin hlas, který ho naléhavě a vábivě volá zpět.

Fragmenty jsou však jen pouhou „ochutnávkou“ z celé opery: soustřeďují se na vztah Michela a Julietty, vyznívají idyličtěji ve vyjádření touhy po lásce v ambivalenci bolesti a radosti, vědomí a podvědomí, prchavosti a nezachytitelnosti. Martinů svým výběrem potlačil témata úzkosti, odcizení, úniku od skutečnosti, manipulace s lidskou pamětí.

Sólo Jany Šrejmy Kačírkové

Lidský hlas Francise Poulenca a Jeana Cocteaua je reflexí životních zkušeností a traumat z milostných vztahů (oba autoři byli homosexuálové). Monodrama o ženě, kterou její milenec, u nás naposledy scénicky uvedla Státní opera Praha v roce 2007 v kombinaci s Poulencovou ranou operní buffou Prsy Tirésiovy.

Inscenací Fragmentů a Lidského hlasu režisér (a zároveň autor scény) David Radok jakoby navazuje volným „pokračováním“ na dřívější inscenaci, ve které tematicky propojil Modrovousův hrad Bély Bartóka s Očekáváním Arnolda Schönberga. Oproti expresionisticky vypjatému rozkrývání mužského a ženského antagonismu na hranici hysterie v těchto morbidně tajemných operách se nyní Radok pokusil kombinaci Julietty a Lidského hlasu zdůvodnit a propojit tématem šalebnosti paměti, která předkládá iluze nám o nás (a pro nás), V jemných obrazech a symbolických náznacích rozostřuje hranice skutečnosti, iluze, snu, v čase se rozpíjejících vzpomínek. Až minimalisticky oproštěná scéna teprve postupně odkrývá své významy. V rozlehlé místnosti uzavřené na bocích i shora šedými stěnami s okny, ale „neviditelnými“ dveřmi Radok „oživil“ melancholický obraz dánského malíře Vilhelma Hammershoie (1864–1916) Vysoká okna s osamocenou ženskou postavou u otevřeného okna. Právě pohled z okna s povlávající záclonou se stal svorníkem Radokova pojetí.

Inscenace je velkým sólem pro Janu Šrejmu Kačírkovou, která prochází oběma operami, když po milostném příběhu s Michelem, pro kterého je iluzí ženy, se vyrovnává se ztrátou člověka, který pro ni byl iluzí muže. Se stejnou energií, s jakou v obou partech rozvinula svůj soprán oplývající zářivou jiskrností i dramatickou naléhavostí, energicky vbíhá na jeviště a vrhá se po telefonu. Pak zahlédne muže, Michela, kterého odtrhne z jeho zadumání u okna a s bezstarostnou ženskou koketerií ho svádí. V Lidském hlasu pak zůstává osamělá a ve fragmentech banálních řečí a vyjádření svých pocitů mluví či zpívá do telefonu, u kterého ale její bývalý milenec nejspíš vůbec není, stejně jako je prázdná židle, přes kterou zůstal přehozený jen (Michelův) plášť. Ve snaze zachránit vztah se zmítá mezi zdrceným zoufalstvím a jiskřičkami naděje, vybuchuje v podrážděném rozčilení, hašteřivě koketuje, zoufale vyčítá, hystericky se směje, odevzdaně propadá bezvýchodnosti, vydírá vyvoláváním vzpomínek. Finále Lidského hlasu však nevyústí do sebevraždy ženy, která nedokáže zvládnout milencovo opuštění a uškrtí se telefonním drátem, ale do smířlivé, ale možná o to více falešné iluze „Julietty“ v objetí s „Michelem“.

Opera přenesená z Göteborgu

Michel v podání dánského Magnuse Vigiliuse (skvělého Borise v brněnském nastudování Carsenovy režie Káti Kabanové), v usedlém obleku, baloňáku a klobouku při setkání s energickou Juliettou váhá, na její milostné výpady reaguje nesměle, zdrženlivě, plaše a teprve v závěrečné části se jeho „árie“ vzepne do oblouku touhy. A Juliettu a Michela veTřech fragmentech v empatických miniaturách doplňují Roman Hoza, Eva Novotná a Josef Škarka. Dirigent Marko Ivanović se svým bytostným muzikantským temperamentem vyjádřil přesvědčivěji „ataky“ útržků vět a ostré kontrasty v Poulencově nervní, instrumentačně nápadité hudbě, ale i pastelová měkká barevnost odstínů hudebních nálad Julietty vyzněla se vzrušujícím neklidem i křehkostí vedle rozvernějších a laškovnějších momentů.

Martinů zamýšlel Fragmenty pro rozhlasové vysílání a jistě si byl dobře vědom specifik rozhlasového žánru bez scénické složky. Otázky přinášelo i přenesení inscenace z Göteborgu na velké jeviště Janáčkova divadla. Prvotní dráždivost kontrastu vyprázdněné rozlehlé scény s komorní intimitou detailů zejména v Lidském hlasu však zejména pro diváky z posledních řad velkého hlediště Janáčkova divadla mohla působit spíše titěrně. Pěvecké výkony a hudební nastudování však tyto výhrady překonaly.

BOHUSLAV MARTINŮ: TŘI FRAGMENTY Z JULIETTY, FRANCIS POULENC: LIDSKÝ HLAS

Hudební nastudování: Marko Ivanović

Režie a scéna: David Radok

Národní divadlo Brno, premiéra 14. 6.