Proč jste si pro svůj dokumentární esej vybral zrovna téma Lídy Baarové? Bylo to téma, které vás z knihy nejvíc oslovilo, nebo k tomu vedly jiné důvody?
Lída Baarová je fascinující osobnost, jedna z prvních, která u nás okusila slávu, kterou může stvořit kinematografie, dcera úředníka, ke které náhle vzhlížejí miliony. Prožila velký, plný život, jaký má to štěstí nebo smůlu prožít málokdo. Jsou výjimeční lidé, kteří přitahují velké, dějinné věci, a taková byla i ona. Příběh Baarové spojuje politiku, sex, slávu, alkoholismus, smrt – to jsou v této kombinaci ohromně silná témata.
Panenství Lídy Baarové. Foto z projekce na Nákladovém nádraží Žižkov
Jaký je váš osobní názor na Baarovou? Byla to jen naivní kariéristka, jak naznačuje ve své knize Marius Szczygiel, nebo kolaborantka? Lze to vůbec vidět takto černobíle?
Je těžké a trochu neuctivé hodnotit něčí život, zejména jedná-li se o nejednoznačnou osobnost typu Lídy Baarové. Omlouvá jí především její mládí a naivita. Předpokládala asi pitomě, že jako herečka, zářící evropská star, má právo se řídit jen svým srdcem a pohlavními orgány, pohybovat se v nějakém apolitickém prostoru. Takový neexistuje. Jak to dopadlo, každý ví. Zajímavé je v tomto případě srovnání s Marlene Dietrich, která byla starší a chytřejší a rozhodla se před válkou správně. Přesto se ke konci života ničila podobným způsobem jako Baarová, občas ještě po sedmdesátce opilá v norkovém kožichu na koncertech padala z podia a posledních dvanáct let strávila pod vlivem barbiturátů v posteli svého pařížského bytu...
Byl podle vás její život tragédií?
Život Lídy Baarové byl tragický, ale to ještě neznamená, že by postrádal smysl. Řekl bych: bylo to příšerné, ale stálo to za to. Člověk nese zodpovědnost za svoje činy, nevyhne se tomu, měl by být připraven na to, že nakonec bude konfrontován přinejmenším sám se sebou. Zajíc celý život hopká po poli, žere zelí, má se vesele, ale že by to k něčemu vedlo, nebo to o něčem, kromě toho, že se má dobře na světě, vypovídalo, to pochybuji.
Režisér Petr Hátle
Osou vašeho filmu jsou záběry z natáčení Otakara Vávry s Baarovou pro Febio, které se vám podařilo se získat, ovšem použít jste směl pouze fragmenty, proto jste se rozhodl pro inscenování rozhovoru herci. Proč zrovna tenhle způsob?
Musel jsem vybrat způsob, jakým téma Baarové zpracovat v krátkém formátu povídkového filmu, chtěl jsem se vyhnout klasickému životopisnému medailonu. Při rešerších jsem náhodou v archivu ČT narazil na fascinující hrubý materiál rozhovoru Lídy Baarové a režiséra Otakara Vávry, který o ní natáčel v polovině devadesátých let portrét pro cyklus GEN. Výsledný pořad je dost sentimentální a pitomý, tak jsem se trochu drze rozhodl, že z Vávrova materiálu sestříhám nový film, který bude nejen o Lídě Baarové, ale i podivné osobnosti Otakara Vávry.
Jak na vás ten záznam jako celek zapůsobil?
Lída Baarová je na něm v dost špatném duševním stavu, Otakar Vávra se tam neukazuje v příliš příznivém světle, tlačí ji k tomu, aby mluvila o Geobbelsovi, ona se rozčiluje, pláče, odchází, kouří dvě cigarety najednou. Někdy jsou naopak oba chvíli spontánní, jako by jim bylo znovu o padesát let méně a měli před sebou premiéru Turbíny v Lucerně... Je to takový ojedinělý záznam souboje dvou velkých osobností na konci cesty, velmi bizarní a temný, ale zároveň pokud je člověk schopen trochu nadhledu, i docela vtipný. Majitelé autorských práv se rozhodli nám záznam jako celek neposkytnout. Události jsem se tedy rozhodl inscenovat pomocí herců přesně podle autentického záznamu.
Gottland, epizoda Panenství Lídy Baarové.
Inscenování reality, pohyb na hraně fikce a skutečnosti - jsou to témata, která vás jako filmaře zajímají? Tento styl je patrný už ve vašem filmu Velká noc.
Ke každému tématu se snažím přistupovat se svěžím pohledem, hledat, jakým způsobem ho nejpřesněji uchopit. Ve svých krátkých filmech jsem pracoval s různými styly, inscenováním, found footage, grafickým komentářem, nechci si předem určovat totalitní hranice, ve kterých se mé filmy a myšlení budou pohybovat. Ale je pravda, že mě zajímá propojování fikce a dokumentárního záznamu, mám rád, když si divák není jistý, co vlastně sleduje. Nicolas Winding Refn například říká, že největším nepřítelem tvorby je dobrý vkus. Já rád pracuji s kýčem, s formálními postupy, s nimiž se normálně pracuje například v hraném žánrovém filmu.
Petr Hátle (*1983)Po krátké epizodě na Filmových studiích na Filozofické fakultě UK studoval na FAMU, obor Dokumentární tvorba, který letos absolvuje. Natočil několik krátkých filmů, které se úspěšně promítaly na mnoha festivalech –například Advent nebo Leaving Istanbul. FAMU absolvoval celovečerním debutem Velká noc, který získal hlavní cenu pro nejlepší dokumentární film na festivalech v Jihlavě a na Finále Plzeň a byl uveden v hlavní soutěži CPH:DOX a dalších zahraničních festivalech. |
Kde jsou podle vás hranice dokumentárního filmu? A jaký je jeho význam dnes?Nemyslím si, že by mezi dokumentárním a hraným filmem existovala nějaká jasná hranice, je to stále tentýž audiovizuální záznam, výřez nějaké předkamerové reality, která je vždy, někdy více někdy méně kontrolovaná nebo inscenovaná. Dokumentární film je fascinující v tom, že jakkoli se na natáčení připravíte, realita vás vždy překvapí a většinou se ukáže zajímavější než vaše vlastní myšlenky. Dokumentární film reprezentuje základní důvěru ve skutečnost a její vnitřní smysl. Problém většiny českých hraných filmů, kromě trapného podlézání divákovi a pseudohumanismu, je právě absence kontaktu s realitou, která by přesahovala myšlenkový svět autora. Toho se snažím, nevím nakolik úspěšně, vyvarovat.
A jakým způsobem vznikal konečný tvar filmu? Konzultovali jste se spoluautory a producentem, nebo jste měli každý volnou ruku?
Na filmu jsme pracovali s přestávkami několik let. Způsob, jakým své téma uchopí bylo na každém autorovi. Snažili jsme se pouze, aby naše filmové povídky dohromady reflektovaly časovou osu od začátku do konce dvacátého století. Od prvního okamžiku jsme si byli vědomi úskalí povídkového filmu, který nespojuje jednotný styl, ale pro producenta Tomáše Hrubého a dramaturga Jana Gogolu ml. bylo podstatné, aby každý z nás autorů ke své části přistoupil po svém. Za což jsme byli samozřejmě vděčni.
Na čem dalším nyní pracujete, nebo co plánujete?
Připravuji v současnosti dva autorské celovečerní filmy, zatím jsem na začátku, tak bych o nich nerad něco prozrazoval. Pro Českou televizi natáčím dva díly do připravovaného projektu Kmeny o městských subkulturách. Od začátku září začne vysílat ČT Art nový diskusní pořad o kultuře Konfrontace Petra Fischera, na kterém spolupracuji jako režisér.
