Osudovost arivismu. V inscenaci Neviditelný vede kariérismus ke katastrofě

V první polovině stávající divadelní sezony se zrodilo na některých pražských scénách několik představení, která s vědomím a znalostí výbojů divadla od moderny až po dnešek usilují o to vyprávět – jak to ostatně divadlo činí od svých počátků – příběh individuality ve světě.

Městská divadla pražská Kushnerovými Anděly v Americe otevřela toto směřování na vysoké úrovni a inscenací Neviditelného se zřejmě snaží v tomto duchu pokračovat. Tímto románem získal jeho autor Jaroslav Havlíček v roce 1937 v širší veřejnosti ohlas jako úspěšný prozaik. Využil v něm napětí mezi ironickým skepticismem a racionálním kalkulem vypravěče a iracionálními osudovými silami k stvoření četby napínavé pro čtenáře a přitom tematicky svým širokým záběrem originální a náročné.

Opírá se nepochybně o epiku jako dějové výpravné vyprávění podané v příčinných, časových a prostorových souvislostech, aby zároveň pojetím hlavní postavy Petra Švajcara, jenž jako syn z chudé rodiny vstupuje do bohaté rodiny vlastnící továrnu na mýdlo, v poloze vypravěče všech událostí a současně analytika svého konání, jež zároveň nemilosrdně analyzuje, vytvořil bohatě strukturovaný prozaický tvar.

Realistický obraz měšťanské rodiny

Havlíček takto kreslí sociologicky vrstevnatý realistický obraz prostředí měšťanské rodiny, z něhož vyrůstá hlubinný pohled do nitra postav, jenž má patřičnou dávku typizace, kterou Marie Málková jako prateta Karolína vede k působivému obrazu ženy zastávající neúprosně jistoty rodinného řádu. Zejména v druhé části inscenace, kdy její efektní a v něčem až bizarní kostým zesiluje její roli samovládkyně rodiny a pedantického zastánce pravidel, která nedá dopustit na svého synovce Cyrila, jehož vychovala. Tento její synovec je ztělesněním prokletí rodiny Hajnů, neboť postižen šílenstvím se domnívá, že vynalezl pilulky na neviditelnost, a je přesvědčen, že je neviditelný. Milan Kačmarčík, v černém společenském oblečení, předvádí především s jistou dětskou hravostí a spokojeností jeho vstupy do nejrůznějších důvěrných situací členů rodiny. Což vyvrcholí svatební nocí Petra Švajcara a jeho manželky Soni. Neviditelný je uchvácen obnaženou Soňou, začne ji pronásledovat a dokonce se ji pokusí znásilnit.

Havlíček ve svém epickém textu pomocí pozoruhodných metafor a jazykových obratů evokuje stísněnou a místy až děsivou rodinnou atmosféru, jež se stává dominantním principem první části inscenace, končící tím, že Hugo Hajn, otec Soni a majitel továrny, jehož Miloslav Mejzlík obdařil vlídnou a přátelskou snášenlivostí, rozhodne neodvolatelně, že Cyril musí z domu, a prateta Karolína obviní Petra Švajcara, že za tuto katastrofu svou touhou vládnout může.

Naprosté ztroskotání všech postav

Začíná druhá část představení, v níž se inscenace a její tvůrci snaží scénicky uchopit témata, jež sděluje románová předloha především způsobem, jímž je napsána postava Petra Švajcara. Proto posouvá do popředí jeho zápas o syna, jejž porodila jeho žena Soňa. A pokouší se tak alespoň do jisté míry nabídnout divákovi v Petru Švajcarovi postavu ctižádostivce, jenž jde za svým cílem přes mrtvoly. Jenže to není z různých příčin lehké. Především: v první části je Petr Švajcar poměrně sympatickým mladým mužem, jenž v té dusné atmosféře působí osvěžujícím dojmem. V druhé části je svrchovaným pánem. Ale jeho role arivisty, ctižádostivého povýšence, z něj v představení nedělá ani vypravěče, ani nositele jednání rozvracejícího rodinný řád. Jistěže bojuje o svého syna – nemluvně, jehož matka zešílela; zamilovala se do Cyrila, a považuje jej za otce svého potomka.

Na tento boj se v druhé části zaměřuje pozornost dramatizátora Havlíčkova textu Martina Velíška i režiséra inscenace Martina Františáka. Od samého začátku v postavě Soni zdůrazňují její hypersexualitu. V jejím vztahu k Petrovi, budoucímu muži, jsou především patrné její sexuální touhy. A v druhé části se tato její posedlost přenáší na Cyrila. Petře Tenorové tak připadá velmi nesnadný úkol: stále znovu, ale jinak předvádět šílenství své postavy, v jejímž chování nechybí zpočátku jakýsi infantilismus. O to více pozitivněji vystupuje do popředí Katy, mladá, energická, pohledná, oddaná společnice Soni, která se stane milenkou Petrovou a vzornou matkou narozeného dítěte.

Zkrátka a dobře: inscenace pokračuje vyprávěním o rozpadu rodiny postižené šílenstvím, kterému nemůže zabránit ani nově příchozí silná individualita Petra Švajcara. Je to naprosté ztroskotání všech postav, absolutní prohra. A arivismus – ten starý, kdysi daleko více používaný pojem pro ambiciózního, někdy i bezohledného jedince, jehož nazýváme kariéristou, který je ochotný a schopný nasadit cokoliv, jen aby dosáhl svého cíle – tu nabývá rozměru naprosté katastrofy.