LN: Co bylo prvním impulzem k filmu Budiž světlo?
Na počátku pro mne byla problematika výchovy dětí. Myslím, že rozdíl mezi tím, jak byli vychováváni moji rodiče, jejich rodiče a prarodiče, byl minimální. Podle mého názoru šlo bohužel většinou o chladnou výchovu a zažila ji nejen masová společnost na Slovensku, tohle téma krásně zpracovali třeba Andrej Zvjagincev v Rusku ve filmu Nemilovaní nebo Michael Haneke na Západě ve filmu Happy End. Vnímám to jako něco univerzálního. Někteří ze současné střední generace se snaží onen diskurz chladné výchovy změnit nebo podle svých schopností povychýlit. A myslím, že moje dnes devítiletá dcera bude své děti vychovávat jinak a opět s o mnoho menším rozdílem mezi generacemi.
Otec protagonisty Milana je velmi tvrdý, jeho výchova je o disciplíně, práci, o tom, jaký musíte být podle tradičního imaginárního pořádku společnosti. Milan by se chtěl ke svým dětem chovat jinak a chce pro ně to nejlepší, vydělává jim na školy. Jenže dělá chyby, pracuje v jiné zemi a rodině chybí. Do příběhu rodinných vztahů také vstupují palčivé problémy, které na Slovensku máme. Existence nacionalistických mládežnických skupin, řada voličů, kteří sympatizují s krajní pravicí. Tohle všechno vnímám a trápí mě to. Doufal jsem, že Budiž světlo vyvolá polemiku a některé lidi přiměje k přemýšlení. Už od námětu jsem si také vědom, že ten film má v sobě kontroverzi a všem se líbit nebude.
LN: Film také kritizuje církev, když místního kněze zobrazuje jako podporovatele neofašistů.
Na Slovensku máme katolické kněze, kteří otevřeně sympatizují například se slovenským štátom, jehož prezidentem byl katolický kněz Jozef Tiso. Věřím, že tito faráři jsou v menšině, ale není jich vůbec málo a ví se o nich. Kněz ve filmu je inspirovaný realitou a v tématu přispívá k indoktrinaci mládeže nacionalismem.
LN: Kritika homofobie či šovinismu šla už ruku v ruce se zobrazením extrémní pravice, nebo jste si vybral vše, co se vám na slovenské společnosti nelíbí?
Každý film je autorskou interpretací skutečnosti. Já se snažil vytvořit intenzivní příběh, jehož jádrem je drama uvnitř jedné rodiny. Rodiny zasažené tím, že syn i kvůli nepřítomnému otci prochází obdobím nelehkého hledání adolescentní identity a stane se členem polovojenské organizace.
LN: Film začíná v Německu, kde otec pracuje a vůbec neví, co jeho rodina dělá a co se na Slovensku děje. Během filmu pak Milan hledá a nalézá, jak se problémům doma postavit. Jak moc jeho postoj ovlivňuje jeho zkušenost ze zahraničí?
Osobně si myslím, že každá zkušenost s širším světem je obohacující. I ve filmu je to jeden z motivů, proč se Milan rozhodne konat. Proto dokáže vidět hlouběji a pocítí větší empatii vůči rodině Višňovských, která tragicky přišla o syna a je tu podezření, že se tak stalo kvůli šikaně. Kdyby Milan zůstal na Slovensku, bylo by pro něj obtížnější vymezit se proti místní komunitě. Hůře by nacházel ten autonomnější postoj, svou individuaci, k níž se postupně propracovává.
LN: Do role Milana jste obsadil Milana Ondríka, kterého znáte už ze svého hraného debutu Eva Nová a který za svůj výkon získal na karlovarském festivalu cenu pro nejlepšího herce. Měl jste ho v hlavě už při psaní scénáře?
Milan byl pro mě v Evě Nové obrovský dar. Když jsem začal psát námět Budiž světlo, už jsem ho viděl před sebou. Když píšu, chodím po bytě a přeříkávám si repliky za postavy a tyhle jsem si říkal už jeho hlasem. Byla to opět moc hezká spolupráce. Milan má obrovský talent, je to vynikající a přímý člověk, k tomu je ještě velký bojovník. Při natáčení jsme měli velké trápení s počasím, které nám nepřálo. Milan byl jedním z velkých tahounů, nejednou se sám chytil lopaty, aby pomohl přípravu záběru urychlit, a všem dával hodně dobré energie. Za hodně mu vděčím.
LN: Děj se odehrává během Vánoc, natáčeli jste tedy v zimě. Jak toto období ovlivnilo vizuální podobu snímku?
Chtěli jsme s kameramanem Jánem Melišem výrazně pracovat s kontrastem, se světlem a stínem, už v příběhu jde o kontrast, že během svátků pokoje a lásky se může odehrávat největší drama. Milanovi se syn mnohokrát objevuje jako stín, schovává se v tmavých koutech. Milan se chlapce snaží chytit za ruku, ale on mu uniká, odtahuje se. Na druhé straně tu je světlo, záblesky poznání a uvědomování si věcí, kdy Milanovi postupně začíná docházet, co se vlastně děje, jaký je stav věcí. Asi od poloviny filmu jsme ten kontrast začali zmenšovat, slunečné dny jsme vyměnili za pochmurnější, abychom vizuálně podpořili stupňující se drama. No a sníh je zajímavý i ve zvuku, na kterém jsme spolupracovali s českým zvukovým designérem Honzou Čeňkem. Kroky na sněhu jsou tlumené, spoluvytvářejí atmosféru dusna a napětí, i zvuk výrazně podporuje způsob filmového vyprávění.
LN: Od začátku jste Budiž světlo viděl jako hraný film? Neuvažoval jste o dokumentu, jako byl loni titul Až přijde válka?
V dokumentu pracujete s reálným člověkem, který žije v reálném prostředí a má své reálné sociální vazby. Musíte tak řešit i otázku etiky, co ještě zobrazit, do jaké hloubky můžete jít, abyste tomu člověku v jeho skutečném životě po uvedení filmu neublížili. V hraném filmu si postavy vymodelujete podle sebe a můžete s nimi zajít kamkoliv, ukázat na nich to nejhorší i nejlepší. I kdybych našel podobnou reálnou rodinu, jaká je v Budiž světlo, její děti bych do takové kritické hloubky zobrazit nemohl a ve snaze o podání tématu problematiky transgeneračních přenosů by to bylo polovičaté. U dalších filmů bude opět hlavně záležet na tématu, co v nich budu chtít říct a jestli najdu skutečné lidi, u nichž budu cítit, že spolu můžeme udělat smysluplný film.
